Má verze IIFYM

Přeji pěkný podvečer!
Řekla jsem si, že je na čase zase jednou něco sepsat. A po delší době zase něco trochu víc v tom duchu, ve kterém jsem to tu ze začátku vlastně zamýšlela. Takže dnes takový ukázka toho, jak to vůbec já se stravováním mám.
A protože většina lidí, kteří se trochu pohybují v fitness, zajímají se o cvičení nebo zdravý životní styl, alespoň trochu představu o tom, co to je IIFYM, mají, nebudu to tu rozebírat samo o sobě. Pokud nevíte, dobré zdroje, kde si o tom více přečíst je určitě blog Blaničky nebo Czech fitness couple :)

Jak jsem se k IIFYM dostala já?
Začátek byl takový složitý, nepěkný, ale vlastně mi toto stravování zachránilo..no, asi ne přímo život, ale mě určitě. Díky němu jsem se dokázala dostat z PPP a už do ní znovu nespadnout. První jsem to zkoušela sama, ale nebyla jsem příliš schopná si nahodit nějaké hodnoty, takže po čase jsem požádala o pomoc právě Blaničku a ještě o kousek později se to naučila už sama :)

Výhody X nevýhody?
Nevím, co konkrétně napsat. Já vidím totiž asi jen výhody. Člověk může jít v podstatě všechno, na co má chuť, uzpůsobit si to. Jeden den v příjmu mít více sacharidů, jiný tuků, prostě podle nálady, chuti, konstalace hvězd...
Nevýhodou, kterou lidi zpočátku vnímají, je asi vážení ingrediencí (tedy věčné tahání váhy někam s sebou) a zapisování. Ale...ve výsledku to není žádný žrout času, rychle se na to zvykne a ...nevím, neříkám, že je to ideální, ale pokud člověk nezná dokonale své tělo, je to asi nejlepší způsob jak na to jít.

A jak to mám tedy já?
Já nikdy nebyla nijak přehnaně striktní člověk. Neumím se omezovat, když mám na něco chuť, dám si to. Na druhou stranu je fakt, že od té doby, co se zdravě stravuji a tak vůbec se zajímám o složení jídel a tak, tak nemám potřebu do sebe některé věci cpát. Některé mi přestaly úplně chutnat, některé mi přijde zbytečné kupovat.
Můj jídelníček tedy tvoří převážně zdravé a komplexní potraviny. Jím víceméně vše - maso, mléčné produkty, ovoce, zeleninu, ořechy, semínka, vločky, rýži,... Na druhou stranu ráda zkouším i nové věci, nevyhýbám se ochutnávání třeba i vegetariánských nebo veganských pochoutek, ráda si dám ovesné nebo sojové mléko, tofu, rostlinné pomazánky, šmakouna... Prostě, proč ne :)
Ani neřeším takové ty hrozné fámy, které kolují internetem (třeba že ovesná kaše je zlo, po fazolích a sóji jsou nádory a jíst jedině opravdu celozrnné pečivo). Myslím si, že prostě zdravá vyváženost je klíčem. A poslouchání svého těla.
Abych byla upřímná, ani moc nejedu takový ten "doporučený" styl 80:20 (tedy 80% jídelníčku zdravě, zbylých 20% volnějších).. Mám to prostě opravdu podle toho, na co mám chuť a co se mi ten den do maker vejde. Jenže jak už jsem zmínila výše, některé věci už prostě ani nemám potřebu jíst, takže když mi zbydou volné sacharidy, nezačnu do sebe horem dolem cpát čokoládové tyčinky, jen abych to doplnila. Ráda si najdu už něco jiného, ale když už je na tu čokoládu chuť, tak si ji dám. (ačkoliv, zpět k mé upřímnosti, ani se nepamatuji, kdy naposled jsem nějakou měla! :D )
Z takových "nezdravých" věcí si ráda třeba dopřeji cornflakes, müsli, pudink, kakao,...

Počty, počty, počty
Počítání... Mno, ani tady nejsem úplně 100% :)
Jo, třeba na snídani si vločky odvážím, ale abych si přesně vážila, kolik gramů arašídového másla k tomu mám, to nedělám. Odhadnu to podle lžiček a víte co? I tak to funguje.
Zelenina...spousta lidí ji ani nepočítá. Já, musím se přiznat, ji do těch tabulek dám (třeba i kvůli orientaci v denním podílu vlákniny), ale nepřevažuji ji. Tedy, odhadnu, že je to menší mrkev, tak má třeba 100g. Stejně tak to mám i s ovocem - tedy většinou. Jablka, banány, broskve, meruňky...takové to kusové nevážím, ale odhadnu podle velikosti. Bobulovité (jahody, borůvky, hrozno), to už většinou zvážím.
Další věcí, kterou nevážím nebo nejedu nějak striktně, jsou polévky. Já jsem od mala naučená je jíst, v naší rodině byly vždy na stole a jsem prostě polévkový člověk. Miluju je a oběd bez nich je prostě..ochuzený! Ale abych je nějak extra započítávala a měřila každou naběračku? Ani mě nehne! Používám aplikaci kalorickétabulky.cz na mobilu a prostě si "půjčím" jejich hodnoty... Je mi jasné, že to není úplně do puntíčku přesné, ale stačí to a aspoň nějakou orientační hodnotu mám.
Jako druhou večeři (nebo svačinku, nazývejte to jak chcete) jsem se naučila jíst tvaroh s oříšky, semínky, rozinkami, kakaem..no, prostě hromadou dobrot :D A víte co? Ani tady nevážím! V tabulkách to mám nastavené většinou po 10-15g třeba mandlí, ale jestli je to o trochu více či méně už tolik neprožívám.
Funguje to i tak?
Vždy to fungovalo! Jak na redukci, tak do objemu. S tím, že opravdu nejsem ten typ, co by se snažil nějak obalamutit hlavu a v redukci si schválně dával méně a v objemu opačně. Prostě tam toho dám, jak to cítím.Je mi jasné, že někdy příjem přetáhnu, někdy nedotáhnu, ale víte co? Zase jsem jen člověk a dělám to prostě po svém. 

Kdysi jsem to nějak konzultovala s kamarádkou (nebo spíš známou), která byla zrovna v objemu a chystala se na závody bikini fitness. A hrozně se divila, jak to jím. Sama měla na jídlo denně to stejné už skoro 11 měsíců (rýže, maso, vločky, burákové máslo, zelenina, ovoce jen příležitostně!) a ikdyž byla v objemu a já na začátku reverzní diety, měla nižší hodnoty než já! :D Absolutně nechápala, kdo mi to tak mohl nastavit a jak to může fungovat, že jím tolik a nepřibírám a kdesi cosi.
Jak jde tak čas a já se snažím více pozorovat své tělo, jeho reakce a co potřebuje, všímám si, že je to hodně o tom, jaké si to člověk udělá. Jo, někdo je víc citlivý na nějaké potraviny, je po nich nafouklý nebo se necítí dobře, to je normální. Ale podle mě rozhodně nemusí být zdravé stravování jen o rýži, mase a brokolici. Jo, mám to ráda, je to dobré jídlo. Ale jíst to denně? Tak to tedy ne!

Podle mě je důležitá pestrost a vyváženost, držet si balanc. V jídle, pohybu, myšlení, prostě celkově. Vše dělat s mírou a rozumem, střídmě a trpělivě. Prostě mít v tom nějaký svůj systém, který je pro nás funkční a ideální. Nebát si jednou za čas dát něco "mimo režim", protože to nás nezabije. Přemýšlet nad tím, co do sebe dávat a úměrně k tomu stanovit i svůj pohyb. Najít si k tomu vztah a mít to ráda. Jinak to nejde.

Snad Vám dnešní článek alespoň trochu nastínil, jak to tedy mám a vnímám :) Jak to máte vy?

INSTAGRAM / FACEBOOK 

A je to ve slevě?

Po týdnu, vážně náročném týdnu, kdy jsem byla víceméně jen za pulty v Kauflandu toho mám tak akorát nad hlavu.
Salámy, saláty, čísla, sýry,... to by se všechno dalo zvládnout, respektive takto. Ona ta práce je v pohodě, jasně, není to asi žádný dream job, ale sama o sobě mi vůbec nevadí. I kolegyně jsou všechny fajn, nějakým způsobem to funguje.
Ale čeho mám fakt plné zuby jsou lidi.
Ano, fakt to tak je.
Práce s lidma, nebo spíš pro lidi, je to nejhorší co se dá dělat (ale zároveň bych v životě neměla nervy na to, abych seděla zabedněná v kanceláři a vařila kafíčko, to zase neee). Neříkám, že všichni jsou strašní, ale...! Člověk se až diví, koho všeho tam potká, jak jsou lidi schopni se k sobě navzájem chovat, co požadují, co si vymýšlejí, prostě... uuuha!

Seriál vůbec nesleduju, jen mi to přišlo dost trefné!

Vlastně nakupují určité druhy lidi.

Začněme od toho dobrého, a to jsou ti nekonfliktní, co berou, když se spletete, prohodí nějaký ten vtip, usmějí se a dokonce, světe div se, pozdraví! Ale abych byla upřímná, těchto lidí je těžké minimum. A obvykle jsem za ně tak ráda, že bych jim nejraději třásla oběma rukama a ještě je líbala na tváře! 

Dále jsou ti, kteří spěchají. Je jedno, jestli je ráno/odpoledne/večer, vždy mají na spěch. A proto nervózně podupávají nohou, když se vám zrovna přesně nedaří nabrat salám, nebo se neustále koukají po hodinkách. Ve spěchu samozřejmě ani neslyší, že jim přejete pěkný zbytek dne a nějaké "děkuji" hlásí asi až v autě po cestě domů...

Rodiny s malými dětmi. No, ti jsou rozkošní jak blázen, děťátko chce ochutnat kolečko kuřecí debrecínky k tomu rohlíčku, co už žmoulá v puse. Jasně, proč ne, je to dovolené (skoro bych řekla povinné)... "A teď, taťko, co my si jen dáme?" 

Nic proti rodinkám, ale je fakt, že tam většinou stojí tři hodiny, neví, co si vybrat, mezitím utírají pusu bobiškovi, sbírají po zemi spadlé dudlíky a zdržují kilometrovou frontu, která se za nimi tvoří.

Samostatným oddělením jsou zamilované páry. Tak to je katastrofa číslo dvě. Ano, chápu, přitažlivost, láska, blablebli, ale vyměňovat si sliny přímo před pultem se salámy, které si máte mimochodem vybrat, nebo alespoň nebránit dalším lidem ve výběru byste jaksi nemuseli. A když je hlasitým (rozumějme křikem) pozdravem uvedete konečně do reality (ano, nejméně potřetí se to "Dobrý den" ozvalo), tak se červenají, kření a škrábají po hlavě "Jejda, miláčku, já vlastně nevím, na co mám chuť." Tak děkuju pěkně.... Nejen za připomínku, že já jsem forever alone, ale i za mračící se dav za vámi.

Lidi, kteří nikdy nemají dost.
A to je samostatná jednotka. A víte co? Dost objemná!
Člověk pořád slýchává jaká není krize, nedostatek jídla/práce/peněz, a pak si najednou přijdou lidi, kterým přetéká snad všechno z oblečení, košík je narvaný k prasknutí (pokud nemají rovnou dva!) a nakupují...ve velkém! Půl kila lovečáku, půl kila šunky, půl kila anglické,.... A vy už nevíte, jak to všechno do toho zpropadeného pytlíku nacpat!

Milovníci slev a akcí. "Paní, dejte mi tohle." A špinavým prstem ťapnou po vytríně. Přímo vidíte, jak se ani nedívají na to, co vlastně chtějí, ale na tu cenovku pod tím. Je tam sleva nebo -50%? Tak je to přesně pro ně! Jaká hrůza, když pak zjistí, že šunka Bohemia je sice v akci, ale stále je dražší než obyčejná dušená šunka standart a když si toho všimnou až poté, co už jste jim zabalený balíček podali, tváří se nesmírně uraženě.

Věčně nespokojení. Lidé, kteří si poručí 100g vysočiny, tak prostě chtějí 100g vysočiny! Ne 98g a ani ne 102g! Takovým bych nejraději vybodla oči tou vidlicí, kterou se salámy napichují, protože...! To mám jako ten salám rozkrojit na osminy, abych dosáhla přesné gramáže? Prostě se smiřte s tím, že to něco váží a já neovlivním kolik!

Divné existence. Ano, i takovou skupinu jsem musela zařadit. Většinou přicházejí ve večerních hodinách, jedná se o nějaké dělníky/opraváře/prostě chlapíky v špinavých hadrech s nářadím, kteří si jdou jen tak pro něco na sváču. Takže pařížák, pár koleček poličanu a jde se dál.
Pak jsou to cizinci, nějací Ukrajinci nebo já nevím, odkud tak můžou být. Neumí pořádně česky, takže se chvíli koukají po cenovkách (opět!) a pak ukážou prstem a zařvou "Tri sto to!" a tím to pro ně hasne.. Tedy, pro některé ne. Někteří se ještě pak ptají, na kolik to tak vyjde, ale než člověk pochopí, co vlastně chtějí, domluva probíhá jedině rukama nohama, tak uplyne půl století.
Opilci. Ano, opilci si jdou koupit salám. Protože ty prázdné kalorie je potřeba zajíst že jo.. Takže hihihi, hahaha, naráz do stěny, já chci toto, hihi, další náraz a odbelhají se pryč. A tak za 10 minut přiběhne nějaká dobrá duše s tím, že našla tento balíček se salámy někde pohozený mezi drogerií. Jop!

A další samostatnou odnoží jsou....důchodci!
Pro změnu hlavně po ránu. Otevírá se v 7, a proto se již od 6:55 tvoří venku fronta s košíky venku, protože kdo je první, tak asi vyhrál. Jen nevím co.
A pak se to navalí dovnitř, nakupuje to jak šílené, slevy, akce, nic jiného je nezajímá, div se nepoperou, aby měli něco první a hezčí. Pro vnoučátka tamto, pro sebe toto. Jsou zmatení, neví, co chtějí, řeknou něco a ukazují na něco jiného, domluva dost šílená.
Joooo a funny story je, když jsou zrovna na pultech nějaké ochutnávky! To se div nepotrhnou, aby si mohli vzít. Je jedno, co to je. Hlavně, že je to zadarmo a oni si můžou dát!

Mno, jen jsem tak chtěla trochu pobavit zážitky a zkušenostmi. :) Není to, že by mě to nebavilo nebo bych to nenáviděla, naopak, člověk si z toho musí umět udělat srandu a pak je to fajn.
Jen někdy je toho prostě moc, lidí se hrne jak šílených, obzvlášť před víkendy, kdy lidi nakupují, jako by měl přijít konec světa nebo já nevím.
Každopádně jsem ráda, že něco dělám a nesedím doma, jen po tom týdnu jsem byla fakt vyšťavená. A chtěla vám trochu ukázat, o čem to někdy je. Protože spousta lidí si řekne, však co je na tom, obsluhovat... Ale skutečnost je taková, že uspokojit lidská přání a touhy je to nejtěžší. Kór když ti lidi sami často pořádně neví, co chtějí.

Jinak jsem hrozně ráda, že se Vás tolik zapojuje do soutěže! :) Jsem ráda, že se recenze líbí a doufám, že produkty ochutnáte, i když zrovna vy nevyhrajete. Ještě týden se můžete zapojit, potom vyhlásím vítěze :)

A jak si jinak užíváte letních dní? :) Opalování a válení nebo i nějaké to makání ? :) Nebo taky brigáda? Pište do komentářů! A očekávejte v brzké době další recenzi! :) 

A pro častější info a foto mě sledujte na Instagramu!

Mějte se pěkně :)

...a co já?

Poslední dobou to na mě opět jde.
Mluvím o filosofování. Neustále mi hlava šrotuje a zabývá se nějakými nevyřešitelnými otázkami. Jistěže nikdy nedojdu k žádnému závěru, ale aspoň se trochu uvolním a v hlavě se trochu utřídí myšlenky. A ano, mám o tom zase jednou velkou potřebu napsat.
Dnes bych se chtěla rozepsat o jedné záležitosti, kterou docela často vnímám a všímám si jí, a to nejen u sebe, ale i u druhých.

Jde o jednu malinkou věc. Tedy, není malinká ani náhodou a možná to vyzní celé sobecky, ale je to vlastně právě o té sebelásce a sebepoznání, kterého se snažím dosáhnout. Možná proto to ve mě hryže a přemýšlím nad tím. Anebo si zase jen jednou hraju na filosofa... Prostě já.

Zase se možná jedná o ten internetový svět, plný všech možných sociálních sítí a všeho možného. Jak se všichni díváme na profily jiných lidí, kteří jsou krásnější, chytřejší, úspěšnější,...(doplňte co uznáte za vhodné) než my.
A co my... Nějak chytře to okomentujeme, ale ve skrytu závidíme.

"Jak je možné, že už má zase cheat day? Já ho mít tak často, byla bych tlustá jako prase!"
Závist? Asi svým způsobem ano. Ale i strach.
Jasně, každý máme jiný typ spalování, jiný typ postavy a metabolismu, prostě se NEMŮŽEME srovnávat. Ale let's be honest, stejně to děláme.
Ale strach z toho, že bychom jeden den byly bez těch náznaků kostek na břiše, že bychom se jen váleli a kalorické tabulky nebo nějaký super náramek by nám neukázal určité množství spálených kalorií. Strach z toho, že bychom jeden den nebyli perfektní a nedej bože by si toho někdo všimnul, okomentoval to a už by si nás tak zapamatoval! Ohromná tragédie.

Často přemýšlím nad tím, čím to, že lidi se tak strašně zaobírají názory a myšlenkami těch druhých. Jo, jasně, vyslechnout přátele, být tu pro ně, vzdělávat se, to všechno beru. Ale co je mi potom, že tamten follower na IG si mě odebral jen proto, že jsem přidala fotku, kde mám trochu rozmazanou řasenku? (příklady jsou čistě náhodné, já VÍM, že nikdo by tam takovou fotku nedal...Radši se vyfotíme stokrát a nakonec přidáme hashtagy #vrychlosti #nomakeup #prirozene)

Skončí to miliony komentáři jako "Závidím" a "chtěla bych taky" a já nevím, co všechno. 

Ale pravdou je, že mi můžeme taky!

Není to samosebou jen o tom virtuálním světě.

Mluvím tady o postavě, jídle a spíš o tom výživovém fitness pohledu na svět, ale proto, že já osobně si toho všímám v této oblasti.

Třeba to, že spousta výživových poradců umí skvěle vytvořit jídelníček pro své klienty, dokázat s jejich těly zázraky, pomoci jim se vysekat, připravit na soutěž, nabrat po anorexii. Ale když se snaží najít balanci pro sebe, tak je to téměř nemožné.

Nevím, čím to je, ale i sama u sebe si toho všímám.

Jak jde o druhé, jsem připravena kdykoliv zakročit, pomoct, div se neroztrhnout. Dát jim vše, podporu, motivaci, rady, povzbuzení, jen aby se z toho brzy dostali. 

Jenže když se potom všechny tyto pozitivní reakce snažím vztáhnout na sebe, tak to prostě nefunguje!

Jo, říkám si, že dnešek bude skvělý, tohle stihnu.. A nakonec třeba i jo, ale pochválit se? Ne...to by bylo příliš..sobecké. Odepíšu pěti lidem s radami o PPP, jak se z toho dostanou, že jsou na dobré cestě. A pak sleduju sama sebe u tabulek, jak mi opět vadí, že jsem třeba trochu přejela makra. Já, která to řešit nemusí, na žádnou soutěž se nechystám. Tak o co jde?

Proč je na sebe tak přísný? Protože si sebe tolik neváží? Protože je jednodušší obvinit a seřvat sebe než cizí?

Nebo naopak protože je těžší sám sebe pochválit, ukázat si, že jsem dobrá, že na něco mám?

Třeba příklad...Na mě.

Jsem tu pro své kamarády, ráda pro ně udělám opravdu vše, o co si řeknou. Pomůžu, poradím. Snažím se být pro ně, povzbudit, dodat sílu. Ale sama pro sebe... Nevím, cítím se pak ...sobecky.

Píšou mi sem tam holky s PPP, abych jim poradila, pomohla. Klidně bych se roztrhla, jen aby měly život bez PPP, dávám rady, co pomohlo mně, jak jsem na to šla, nešetřím milými slovy a motivačními citáty. Ale jak jde o mě, zase jsou dny, kdy nedokážu si dát něco navíc, protože bych neměla tu rýhu na břiše. Nemůžu jít tam a tam, protože bych nevěděla, co budu jíst. Protože bych nestihla cvičit. 

A pak se dívám na jiné a říkám si, jo, vnímám to úplně stejně. Ale v realitě to nefunguje. Chci, ale nejde to. Bojuji sama proti sobě,

A když něco dokáži, je to... "Ok,zítra zabereš ještě víc". Ne že by další den patřil odpočinku, ne nepochválím se, neusměji se na sebe do zrcadla, nejsem na sebe pyšná.

Uznávám, že jsem možná extrém, jsem sebekritická až hrůza. Ale nechci taková vždy být. Respektive, nikdy. Chci se umět pochválit, chci si umět dát jídlo bez výčitek, vynechat den cvičení a být v pohodě, někdy říct kamarádovi, že na jeho kraviny (samosebou pokud se jedná fakt o kraviny) nemám zrovna čas nebo náladu (protože oni to dělají občas taky, a to nejen u těch kravin). Být trochu volnější. Mít se více ráda. Více si se vážit.

Asi brzy založím samostatnou jednotku Filosofický koutek.
Možná to budou články plné zmatení, ale vlastně budou plné mě, protože..takto mi to tou hlavou prostě proudí. Já vím, že to nebude vždy všem dávat smysl, ale... já to prostě nezvládám vždy utřídit do smysluplných vět.

Vnímáte to někdy stejně? Tu sebekritiku? Ale zároveň ostatní by člověk omluvil div ne za vraždu(obrazně!!!)? Proč je tak těžké u sebe něco přijmout?

My Story: The Way Out of Neverending Circle

Uplynula zase obrovská spousta času, než jsem se dostala k dalšímu dílu. Že už si to nemůžu ani pamatovat? No, tak to neznáte PPP, tu si člověk pamatuje moc dobře, do všech detailů.
Ale jak jsem si na to vzpomněla dnes?
Upřímně, otevřela jsem si deník a začetla se do zhruba rok a 3 měsíce starých zápisků. Kde jsem popisovala, jak už si vše uvědomuji, že musím začít něco dělat, více jíst, méně skákat po pokoji, ale nezvládala jsem to. Obzvlášť sníst to obrovské množství jídla.. No, to by mě zajímalo, co bych si tenkrát pomyslela o svých porcích teď... Asi bych se hodně divila.
Ale pojďme hezky od začátku. Pokud jste předchozí díly My Story nečetly, tak dávám odkazy. První (zde), druhý (zde) a třetí (zde).

Něco o cheatu...

Dnes bych Vám chtěla napsat něco z té druhé strany fitness světa a tak.. Z té jeho temné stránky..
Ok, dělám si srandu, nejedná se o žádnou temnou stránku, ale prostě jen o fakt, že na člověka někdy přijde obrovská únava, svaly bolí, progress nejde vidět, člověk se jen utápí ve svých myšlenkách a ztrácí trpělivost i motivaci.
Takový nějaký den u mě nastal v sobotu. Už nějakou dobu snižuji příjem, snažím se konečně najít a prolomit tu hranici a dát ze dvě kila dolů, ale tělo bojuje proti mně. Po minulém týdnu jsem byla neskutečně unavená. Po prázdninách nástup do školy nikdy nemůže být dobrý, ale celkově na mě padla (asi jarní) únava, strašně mě bolelo za krkem, neměla jsem moc na nic náladu.
A tak když jsem pak stoupla na váhu a opět viděla, že nic, ačkoliv opravdu jedu poměrně striktně, nešlapu vedle, počítám jak blázen... řekla jsem si, že tohle ne. Že potřebuji nakopnout a rozhodla si trochu dopřát. Ok, možná to zní divně, když váha stávkuje a si naordinuji odpočinek a cheat day?
Nevím, četla jsem tolik různých článků, protichůdných názorů a podobně, že opravdu těžko říct, jaká je pravda.
Na druhou stranu, taky určitě není jen jedna. Protože každý máme jiné tělo, jiné možnosti, spalování, prostě úplně jinou strukturu. Nicméně, asi tak jako někdo, kdo se od rána do večera cpe čokoládami, párky a knedlíkem a dá si jednou na večeři místo toho salát a kuřecí, taky nezhubne hned 2kg, stejně tak ten, kdo se stravuje zdravě, poctivě, s dostatečným přísunem všech živin i vlákniny, a udělá si jeden den mimo režim, zničehonic nějakých 20kg nenabere..
Možná jedno - dvě, ale jedná se s největší pravděpodobností o zadrženou vodu...

Upřímně, nejsem moc zastánce těch slavných cheat dayů, ani ne tak pro jejich princip, jako spíš proto, že nemám ráda ztužené tuky, palmový olej, nekvalitní čokolády a cukrovinky... Ale chápu, že jednou za čas to člověku může pomoci a pokud ne fyzicky, tak na psychice to určitý dobrý vliv zanechá.
Samosebou se to musí užít...s mírou a rozumně, ať pak večer člověk neleží s obrovskými bolestmi břicha a nenadává a nemá jen výčitky svědomí. Psychika dělá hodně, takto by to asi pěkná vzpomínka nebyla. Musím se přiznat, že jsem takto v minulosti párkrát dopadla.
Cheat day pro mě znamenalo cpaní se vším možným od rána do večera. Respektive do poledne, kdy jsem padla pod množstvím kalorií, které jsem stihla za dopoledne do sebe nasoukat.
Tak to není dobře...ale ne, neexistuje žádný návod, jak to dělat dobře, to je každého subjektivní věc.
Odpoledne proležené v křečích a výčitkách, to není zrovna sen.
Tak jsem se naučila to trochu regulovat a naopak si najít fakt několik vybraných dobrot, které si chci dát a rozumně si je rozvrhnu. Ok, i tak jsem velryba a jsem schopná toho do sebe naházet neskutečné množství (čím to, že fitnesáci jsou tak nenažraní... :D ), ale prolínám to 2-3hodinami, kdy nic nejím, piju hodně vody a bylinkových čajů, jdu se projít... Necvičím, ale aspoň nějaký pohyb je nutný.

A tak to v sobotu u mě vypadalo.
Přesný jídelníček? Mno, asi takto:
SN: krupicová kaše (100g krupice) s banánovým proteinem (10g), 2 menší jablka (cca 180g), The Protein Works arašídové máslo (20g), 6 sušenek oreo
O: Zeleninová polévka, Vepřové maso, slunečnicová bulka, kyselé okurky
SV: Hollandia stracciatella jogurt (400g), 2 máslové croisanty, Ledové kaštany hořké, Kinder bueno
V: 2 slunečnicové bulky s máslem, kozí sýr, šunka, kedlub, eidam
2SV: Čokoládové sušenky s kousky čokolády a lískovými ořechy (balení 200g)

"Krupička" na snídani :)

Odpolední svačina.. Čím to, že měla na instagramu mnohem více lajků od všech těch fitnesáku než jakákoliv jiná týkající se vážně zdravého životního stylu ?? :D

A poslední lahůdka dne.. :)

A musím se přiznat, že jsem toho měla až nad hlavu... Skoro 4000kcal... No, slušný výkon.. Ale naposled jsem si takto více dopřála o Vánocích (a to někteří na instagramu to mají podstatně častěji než já). Přišlo mi to poměrně vhod, opravdu jsem si to užila, ale nepřehnala to, takže žádný bolebřuch.
Neděle ráno minimální chuť k jídlu, za to namotivovaná cvičit a jít se hýbat, síla a energie za dva, prostě paráda! A co víc, čokoládu a sladké nechci nějakou dobu ani vidět, takže je mi naprosto jasné, že se tomu zase minimálně na 3 měsíce vyhnu :)

Jak vy to máte s cheaty? Zařazujete pravidelně dny/jídla? Nebo jste proti?

Domácí cvičení vs posilovna

Po delší době se zase ozývám s nějakým tím článkem na téma cvičení. Když si uvědomím, že jsem ten blog chtěla převážně o něm a zdravém jídle, tipech a podobně, a ve skutečnosti se tu věčně jen vykecávám, trochu se stydím.
Ale na druhou stranu, ono mi to pomáhá se takto vypisovat z okolního dění... ale jestli to někoho baví číst, to je věc druhá no...

Každopádně bych se dnes ráda zamyslela nad plusy/mínusy cvičení doma i v posilovně.
Asi to tu nepadlo, protože jsem se za to v té době poměrně styděla, ale už v posilovně zase necvičím. Proč? No, bylo to trochu složitější.
Bydlím v poměrně malém městě, ale těch institucí je tu docela dost. Jenže blízko, kde bydlím je jen jedno a tam jsem taky chodila. Problémem byl...trenér a zároveň majitel fitka. Prostě osoba, které se nevyhnete. Postarší pán, který tomu oboru asi moc nerozuměl (neustálé kardio) a jediné, co uměl, bylo sjíždět mě pohledem, neustále mít nějaké chlípné narážky a podobně. Po nějakém čase jsem na to prostě přestala mít nervy...
A tak mi nezbylo nic jiného než se vrátit do domácího prostředí... Ale už ne k videím Jillian a podobně, už si to sama umím lépe rozvrhnout, koupila jsem si další čínku a makám si dobře. Samozřejmě, posilovna je něco jiného... ale aspoň něco :)

Protože i ono to cvičení doma má své výhody:

• Nikdo vás neruší a nechce s vámi řešit bůh ví co uprostřed série. Prostě se jen zavřete v pokoji, pustíte hudbu a máte svatý klid
• Vzhled - a tím myslím, že nemusíte řešit, jestli vás někdo pozoruje, jak moc jste zpocení. Protože je to jedno, můžete mít mastnou hlavu, plandající tepláky, cokoliv.. 
• Je to doma - ano, zajímavý bod, ale..nemusíte nikam chodit, ani když je venku vichřice, slejvák nebo sněží. Maximálně na to koukáte z okna. A po sprše se nenachladíte, protože hned se může do župánku
• Peníze - tak ty utratíte na začátku za činku, kettlebell a nějakou podložku a jdete na to. Kdežto v posilovně každý měsíc nebo půlrok za permanentku

Samozřejmě, že má i své nevýhody. Někdo se doma nedonutí, když to má hned "pod nosem". Taky v posilovně je více strojů a možností. Možnost se seznámit s novými lidmi, posouvat své hranice, motivovat se.

Asi jako všechno má obojí své klady i zápory. Ale jde o to, že se cvičí a hýbe, a ve výsledku je asi jedno kde. Doma to možná trvá více času, ale pak můžete na sebe být o to více pyšní.

S blížící se maturitou jsem třeba hodně ráda, že nemusím nikam chodit, v klidu si odcvičím doma a zase dělám že se učím... Ale samosebou bych se ráda do posilovny vrátila. Kvůli rozvoji a tak..

A jak cvičíte vy? Doma nebo posilovna? Nebo kombinace obojího? :)

Alkohol

Dneska bych se chtěla zamyslet nad tématem, které je řekla bych vždy aktuální. Ano, řeč bude o alkoholu.
A proč že se chci nad ním zamýšlet? Jsem ve věku, kdy všichni mají pocit, že alkohol je nejlepším kamarádem a bez něj by se nedalo bavit. Je akce, jde se tančit nebo třeba jen na pokec s kamarády a hned se musí začít.
Jé, tebe jsem neviděl dva měsíce, pojď, dáme si panáka!
A oslavíme to skleničkou vína...
Jasně, a že to taky vždy u jedné sklenky nebo panáka zůstane...

Byly doby, kdy jsem s tím sama neměla žádný problém. Každou chvíli jsme měli s kamarády nějakou akci a alkohol k nim prostě patřil.

Teď, když se na to koukám zpětně, mi přijde úplně absurdní, že jsme se třeba několik měsíců neviděli a pak jednou za čas na takového akci, kde to ani tak nebylo o tom si popovídat a zjistit, co nového se v životech druhých děje, jako spíš se pořádně opít a dělat kraviny.

Začínalo to nevinně, nějaké ty zdvořilostní konverzace, jedno pivo, jídlo, spousta smíchu, spokojenost.. Jenže jak se posouvaly ručičky na hodinách, šlo to z kopce s námi všemi. Pivo se vyměnilo za tvrdší lihoviny, na jídlo pomyšlení nikdo neměl a v ruce se místo jednohubek začaly objevovat spíš cigarety, které chlast krásně doplnily. Myšlenky a rozhovory začaly ztrácet na smysluplnosti, řešily se čím dál tím větší kraviny, prvním lidem začalo být blbě a ostatní z nich měli srandu.

Někteří to zavčas utli, šli spát nebo pomáhali těm, kteří to už nezvládali. Jiní začali dělat naprosto hloupé věci, které by za střízliva nikdy neučinili. Jen proto, že je začalo ovládat něco silnějšího než byli oni sami.

Proč to tady tak zdlouhavě píšu... Upřímně, přijde mi to šílené. 

Já sama zažila s alkoholem takové stavy, které byly tak strašné, že jsem skončila s tím, že už nikdy pít nebudu. A za týden na tom byla stejně, pomyslíte si asi.. Jo, párkrát ano. Ale víte co? Nakonec se to dostalo tak daleko, že jsem si řekla, že už pít prostě nebudu, že mě to mění a akorát mi to ubližuje, shazuje na kolena a podlamuje už tak nevelké sebevědomí, že jsem pořádný alkohol opravdu v puse přes rok neměla. Jasně, na svatbě nebo oslavě jsem měla trochu šampaňského, ale jakmile byla možnost pít něco jiného, měla jsem něco jiného.

A od té doby né jen že mám zvýšené sebevědomí, protože přiznejme si to, k alkoholu se žere a pak začíná šílený kruh shazování a pořád dokola (viz zde), ale taky si umím sama sebe více vážit. Nedělám už činy pod vlivem těchto látek, kterých bych měla litovat. Z akcí se domů vrátím v pohodě, rozesmátá, ale další den mě nestíhá ani bolehlav, ani bolesti břicha nebo nedejbože srdce.

Musím se přiznat, že mi trvalo, než jsem se sem dostala. Vlastně mě to asi stálo jedno strašně vzácné a pro mě důležité přátelství, zdraví, spoustu strachu, bolesti, odhodlání,... A spousty dalšího. 

Ale jsem teď tady a alkohol prostě k životu nepotřebuji.

Ano, říkala jsem si několikrát, že přece na rozumném množství není nic až tak špatného. Ale musím se přiznat, že čím víc pozoruji lidi, kteří pijí, tím více mám pocit, že nikdo tu hranici nezná. A pokud ano, tak jim nevadí ji vědomě překračovat a vlastně se tak dostat do stavu...radši nekomentovatelného.

Navíc, nemám prostě ani u kamarádů nebo rodiny dobré zkušenosti s tím, jak se potom dopadá. Kolikrát se tvrdí "Neboj, jdem jen na jedno" a podobně, ale nakonec to skončí úplně jinak. Zažila jsem spoustu nočních probuzení, někdy okolo 4.ráno, spoustu nadávek, které dotyčný křičel jen díky tomu stavu, urážek, rvaček, škytavek, držení vlasů nad záchodem, umývání koupelen a podobně na to, abych na to už prostě sama nechtěla ani šáhnout.

Nejvíce si toho pití a všeho okolo všímám právě díky plesům, na kterých jsem byla. A když jsem řekla, že nepiju, tak to nechápali.

Proč, je čas se radovat? 

Jenže... ono není tak těžké si najít důvod. Pít na radost, na žal, na oslavu, za odměnu, za dobré výsledky nebo naopak že se něco nepovedlo,... Důvodů je milion...!!! 

Ale neplatí na všechny. 

Mám radost? Radši se budu smát, tančit nebo skákat...Jsem smutná? Radši si pustím hudbu, pokusím se zrelaxovat, zacvičit si jógu nebo si pustím nějakou komedii. Chci slavit? Tak půjdu za kamarády a budu to sdílet s nimi, dáme si dobré jídlo, rozebereme to od shora až dolů.. 

Vždy je jiná alternativa..

A že není tak zábavná?

Já nevím, co je zábavného na ránu s bolestí hlavy, nechutenstvím, bolestmi žaludku, výpadky paměti - a že zrovna s tímto může být spojena celá řada dalších problémů... co jsem to jen provedla, jak jsem mohla, nechtěla jsem nikomu ublížit, nechtěla jsem se líbat s tamtím klukem, nechtěla jsem si roztrhnout své oblíbené šaty nebo rozbít mamčinu oblíbenou vázu.

Ok, zábava, ale...přijde mi, že následky jsou vždycky několikanásobné... a radostné ani náhodou.

Nehledě na to, že mi přijde, že se začíná pít čím dál tím dřív. Jakto, že 12leté děti mají v rukách flašky a cigarety? Jakto, že mají pomalu více zkušeností než já?

Vždyť je to strašné...

Alkohol je asi jistým únikem před problémy.. Stejně jako jakákoliv jiná závislost. Ale je jen únikem, ne řešením! Naopak potom musíme řešit ještě horší následky a ...pomoc nikde. 

Já osobně jsem měla alkohol asi taky jako takovou skulinu, do které se schovat. V mém životě prostě asi vždy nějaká je. Nějaká závislost... A jsem neskutečně ráda, že teď momentálně je to fitness a zdravý životní styl, protože minimálně mi tělo neničí, dělám to naopak pro své zdraví, cítím se silnější nejen fyzicky, ale i psychicky, učím se mít sama sebe ráda a líbit se vlastnímu odrazu v zrcadle. 

A to je teda mnohem lepší pocit, než před ním stát po probděné noci s černými kruhy pod očima, staženým krkem a rozcuchanými vlasy..

A poslední části mého monologu, který tady vedu, by bylo právě zamyšlení nad fitness a alkoholem dohromady.

Protože se musím přiznat, že si všímám více a více lidí, kteří přes týden jedou ultra clean, řeší makra, cvičí jak blázni, tvoří véčková záda, pumpují bicepsy a dřepují jako o život, tvrdí, jak je cvičení baví a je to jejich život, ale v pátek večer je najdeš v tom nejzahulenějším baru s flaškou rumu v ruce.

Jakože cože?

Já nevím, ale tohle mi dohromady opravdu nejde. Neříkám buď, anebo. Když můj taťka jede hodinu na rotopedu a dá si potom pivo na žízeň, ok.. Ale když jsem v posilovně pečený vařený, beru to vážně a chci výsledky, chci dělat něco pro své tělo, tak proč proboha?

Jen proto, aby se na mě vrstevníci nedívali skrz prsty? Nebo proto, že bych pak seděl v pátek večer doma a nemohl se bavit?

To vůbec není pravda. Taky sem tam jdu s kamarády ven, ale prostě si to nedám. Joo, první měsíce se možná všichni tvářili kysele, říkali mi, že jsem divná, a že si stejně dám, ale když řeknu "ne", tak ne myslím. A už si zvykli, berou mě takovou a spokojeny jsou obě strany..

Omlouvám se, je dost dobře možné, že článek nemá pomalu hlavu a patu, ale píšu to jak mi to jde na mysl. Tak, jak mě to už delší dobu štve a mrzí. Jak pozoruji kamarády, spolužáky a některé členy rodiny, jak si ubližují, dělají věci, kterých později litují a utrácí šílené mraky peněz. 

Prostě jsem to potřebovala vyventilovat...

Pryč s vločkama aneb nová vlna

Ozývám se zase po delší době a tentokrát trochu naštvaná.
A není to jen tím, že se mi blíží ples a je ještě tak miliarda věcí, co bych měla udělat, stihnout, sehnat, secvičit... Taky pololetí mi zabíralo hodně času, časté písemky, zkoušení. Ale dnes se uzavřely známky, takže alespoň v tomto mám klid.
Co mě ale hodně štve je, jak se v poslední době najednou vynořila spousta článků o tom, jak by se po ránu neměly jíst ovesné vločky, že to škodí, přibírá se po nich, vůbec nedodají energii and so on...

Upřímně nechápu, kde se tento "trend" zase vynořil. Pár "chytrých" článků na internetu a najednou je celý Instagram plný fotek snídaňových vajíček místo #mojeovesna.
Ale proč?
Nebyla udělaná žádná vědecká nebo potravinářská studie o tom, že by ovesné vločky měly mít nějaký neblahý vliv.
Každý jsme jiný, jiná osobnost, specifické individuum, tak jak si může někdo dovolit takové tvrzení vztahovat na všechny? Jasně, jsou lidé, kterým vločky na snídani nechutnají, cítí se po nich nadmutě nebo třeba i přibraly nějaké to kilo, ale nikdy to není o vločkách samotných!
Vždyť to nedává ani smysl...

Spíš za těmi články vidím lidi, kterým se podařilo shodit pár kilo díky tomu, že vyřadili sacharidy. A já jim to neberu, spalování je na nich víceméně postavené, ale hned z toho nemusí činit závěr, že jsou všechny špatné a nikdo je nesmí jíst. A jakmile si dáte, byť jen 20g, už budete mít muffin top, kterého se nezbavíte...
Tak asi houbelec!
Já jsem třeba teď tak trochu v dietě - radši bych to ale nazývala rýsování - právě kvůli plesu. A jím ovesné kaše jako dřív. A asi se dějí zázraky, že hubnu!

Co se snažím říct je, že nesmíte věřit všemu, co se takto na internetu vynoří. Jednou je špatné jíst vločky, podruhé vajíčka každý den. Sacharidy na večer nikdy vs. sacharidy jedině večer.
Lidské tělo není stroj, a proto ani není možné, aby na každého fungovalo to stejné. Navíc každý má rád něco jiného..
Důležité je se řídit vlastními pocity, zkoušet a najít si vlastní cestu, která bude člověku vyhovovat, ale zároveň jej nebude omezovat. Být v klidu, jíst vyváženě, mít dostatečný pohyb, pozitivní myšlení. Všechno tohle souvisí se vším a bez toho výsledky nebudou.

Nic, chtěla jsem se ozvat jen tak na rychlo.. a jdu si nachystat na snídani vločky!

Procházky

Zdravím v tento sobotní podvečer :)
Ráda bych se dnes trochu zamyslela nad krásou procházek.
Možná se podívíte, co to tu má co dělat, ale .. ono má! :)

Víte, mám pocit, že je toho na mě poslední dobou trochu hodně. Denně dlouho ve škole, učení i večer, nějak se sbírají všelijaké seminárky, referáty, testy,.. Do toho příprava k maturitě a ke zkouškám FCE.
Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří by nad učením seděli denně. Nemám to ráda, nikdy mě to nebavilo, přišlo mi to zbytečné. Jasně, mohla jsem mít o mnoho lepší známky, ale nějak jsem se o nezajímala. Nejsem ten typ člověka, co prostě musí mít ze všeho samé 1. 
Ale nějak teď na mě spadá fakt, že jsem musela něco začít dělat.
A do toho si najít čas na vlastní aktivity, cvičení, přípravu jídla, čtení, popořípadě brigádu. Do postele prostě vždy padnu s největší radostí a spím jak zabitá až do rána...

Strečink

Dnešní článek bych chtěla situovat do trochu odbornějšího stylu.
Už nějakou dobu chodím do posilovny a tak nějak si všímám jedné hojně opomíjené aktivity. A té bych chtěla věnovat dnešní myšlenky.
Protože mě upřímně překvapuje, jak zrovna tohle může někdo vynechávat!

Strečink by měl být nedílnou součástí každého tréninku!
Proč? 
Cvičením, posilováním, tancováním..prostě jakoukoliv zvýšenou  a vlastně i nezvýšenou aktivitou zatěžujeme své svaly. A aby nedošlo ke křečím nebo ochabnutí, je nezbytné, aby se tito naši miláčkové dostatečně připravili na zátěž, která bude následovat.
Ano, strečink má svá velká opodstatnění. Sama moc dobře vím, jak mě další den všechno bolí, když se nedostatečně protáhnu.

Kdy se mu věnovat?
Někteří tvrdí, že stačí jen po tréninku. Ale já nesouhlasím.
Vždyť před tréninkem je také důležité zapojit svaly, tak nějak jim "oznámit", co se bude dít, dát jim čas na přípravu, prokrvení. Asi v tuto chvíli není tak důležitý, ALE důležitý je. Samozřejmě nestačí třikrát mávnout rukou a s radostí jít tahat činky. Dobré je prodýchat určité partie, protáhnout, uvolnit, protože, ač se to nezdá, pracují vlastně pořád.

Po tréninku by mělo jít taky o samozřejmost. Vždyť jsme hodinu tahali těžké váhy, různě pohybovali svaly - to všechno vlastně způsobuje krácení svalů. Ale o to nám přeci nejde! A taky nám nejde jen o objem nebo jo?, cvičíme i pro určitou sílu, výdrž, pružnost.. A aby se tohle všechno projevilo, je důležité svaly po tréninku pořádně protáhnout! Jedině tak si udrží svou flexibilitu, uvolní se a ještě započne jejich regenerace.

Takže jak na to?
Jak už jsem psala výše, nejde jen o nějaké mávání. Protahování potřebuje nějaký řád, a proto je dobré začít od vrchu dolů a postupně se snažit začlenit každou partii. Samosebou to lze i otočit a začít od noh. Hlavní je nic nevynechat.
Dalším aspektem je nespěchat. Snažíme se pomalu vyvíjet jakýsi tlak na danou svalovou partii, dokud nás to nezačne bolet. V tu chvíli povolíme, na chvíli si odpočineme a za chvíli to zkusíme znovu. A uvidíte, že tentokrát bude práh bolesti trochu jiný.
Nejlepší je posunout tento "práh" tak třikrát, zase se nic nesmí přehánět.
U protahování je také strašně důležité dýchání, takže bychom mu měli věnovat čas a nezapomínat na něj.
Strečink provádíme asi 10-15 minut.

A jak to dělám já?
Osobně nedám na pořádné protáhnutí dopustit. Mívám docela problémy se zablokovanou páteří nebo křečemi v lýtku, takže se tomu snažím vyvarovat.
Před tréninkem si dám vždy nějaký čas na páse, abych si svaly zahřála. Potom se vrhnu na samotný strečink, kdy jdu od hlavy dolů. Takže hezky krk, ramena, ruce, boky, záda, nohy.
Po tréninku jdu na to podobně, opět si dám nějaké to kardio (ač nejsem zrovna jeho milovníkem a zastáncem) a pak se zklidním protáhnutím. Tomuto taky věnuji více času, snažím se opravdu protáhnout důkladně, především ty partie, které jsem daný den cvičila, ale neopomíjím ani ty ostatní.

Samotným strečinkem se dá taky mnohého dosáhnout. Jsou druhy cvičení, které jsou založené vlastně jenom na něm. A přitom se krásně protáhne a posílí celé tělo i kostra. Netvrdím, že musíme všichni umět dát si obě nohy za hlavu a kdesi cosi, ale takové protáhnutí může být i určitou rehabilitací, prevencí třeba proti bolavým zádům, ale také i psychickou úlevou. Stačí si pustit relaxační hudbu, třeba i zapálit svíčky a hned to má jiné kouzlo!

A jak to máte vy? Protahujete se před i po tréninku? Nebo na to kašlete?

My Story: Diet, diet and... diet again!

Po více než půl roce se odvažuji vyrukovat s třetím dílem My Story.
Ok, není to jen o odvaze to napsat sem, na veřejnost, ale i té odvaze se k tomu sama vrátit. Na jednu stranu si tím utvrzuji, že jsem z toho opravdu pryč, ale na druhou si člověk pořád říká, proč se tak hloupý zlom stal a já do toho spadla.
Ano, budeme se bavit o PPP. Nevím, zda to nazvat přímo anorexií, neskončila jsem na hospitalizaci, ani ze mě nelezly všechny kosti v těle, ale v hlavě to bylo úplně pomatené a jediné, co jsem řešila bylo jídlo. Tedy především jeho množství.
Aby Vám to dávalo jakštakš smysl, tak si určitě přečtěte první díl (zde) a druhý (zde). Nebo pokud si chcete připomenout. Já na ten druhý totiž navážu...

Skončilo září a já se rozhodla do toho hubnutí a cvičení pořádně opřít. Tady bych asi vyzdvihla fakt, že jsem se dostala ke cvičení, které mě opravdu začalo bavit. Našla jsem Jillian Michaels a její programy na doma, hned jsem začala cvičit 30 Day Shred. Poctivě jsem jej cvičila denně, skákala po obýváku jako šílenec a za ten měsíc jsem opravdu viděla výsledky. Byla jsem šťastná!
Taky jsem se navrátila ke kalorickým tabulkám, takže i mé jídlo začínalo mít řád. Někde na internetu jsem se dočetla, že čím pomaleji budu jídlo jíst a čím více budu žvýkat, tím rychleji přestanu cítit hlad a budu nacpaná. Řídila jsem se tím a světe div se, ono to fungovalo! (Jak jinak, žaludek si uvědomí, že je hladový po 20ti minutách po jídle.. ale já jedla klidně i hodinu! A žvýkala a žvýkala jak kráva..)
Ale i když se objevovaly výsledky a já hubla, nestačilo to! Vrátila jsem se na "Svou" váhu (samozřejmě díky cvičení s o něco lepšími proporcemi), ale to já přece nehtěla. Chtěla jsem víc! A víc a víc...

A tak postupoval podzim, já si hledala další programy od Jill, našla jsem i Boba Harpera, množství jídla ubývalo...
..ale s ním i síla, celou zimu jsem prožila v otřesech, jaká mi byla zima. Po bytě jsem chodila v chlupatých ponožkách a někdy i dvou svetrech. Třášla jsem se jako osika a to i když bylo topení puštěné naplno!
Byla jsem neustále unavená, nic se mi nechtělo, neměla jsem na nic náladu. Akcím a kamarádům jsem se začala vyhýbat... (tady v tom nebyl faktor jen hubnutí, ale i jiná záležitost, ale ta je už dost osobní, tak to zde vypisovat nebudu, s porminutím..) Doma začaly hádky. Nedokázala jsem si ničeho vážit, nikoho jsem neposlouchala, jela jsem si své.
A taky se s tím pojily zdravotní problémy. Najednou byly návštěvy lékařů na denním pořádku, každý týden jsem i několikrát za nějakým šla nebo jela, protože to byly problémy se zažíváním, problémy s nedostatkem vitamínů, začaly mi vypadávat vlasy, kolem úst se mi tvořily opary, loupala se mi kůže, bez menstruace.. Prostě troska...

Opravdu často jsem stála na váze, byla z ní má nejlepší kamarádka... A dobrá, protože mi ukazovala líbeznější a líbeznějí čísla. Dostala jsem se pod 60! Dostala jsem se na nový cíl, 58. Ale stačilo to? NE! A tak jedeme dál, nebyla jsem schopná se vymanit z rozjetého vlaku, kolotoč se točil a já neměla sílu vyskočit. Kam taky..Celý den, myšlení, vše se odvíjelo od jídla, od cvičení. Nic jiného jsem neřešila a hlavně nechtěla řešit.
Zvláštní na tom je, že ...nevím, spousta lidí, kteří si tím prošli, říkají, že jídlo pro ně byl strach, nenávist. Ale u mě to byl otak nějak naopak. Nazvala bych to spíš láskou.. Tolik jsem ho milovala, každý ten pitomý rýžový chlebíček, který jsem do sebe narvala na svačinu... Ale jakmile jsem měla o jeden více, bylo mi ze mě špatně a o to více jsem se do sebe uzavřela.
Jedině jsem snad ráda, že mě to nikdy nedonutilo jít na záchod a vyzvracet to. Díky Bohu!
 Mezi láskou a nenávistí je totiž velmi tenká hranice.. Ale pro mě nebylo jídlo to špatné. Ten, kdo byl špatný, jsem byla přece já! Že jsem mu podlehla. Že jsem byla tak slabá a neuměla si říct stop! Takže veškeré výčitky a nenávist nakonec padala na mou hlavu.

Díky Bohu nastal zlom a já si pomalu a jistě začala uvědomovat, čemu jsem to vlastně propadla. Asi tomu napomohl fakt, že mi žádný z doktorů nebyl schopný říct, co mi vlastně je, natožpak nějak pomoct. Na internetu jsem našla Blanku a její články mi velmi pomohly otevřít oči!
Jenže uvědomění je jedna věc, druhá je cesta z tunelu ven... Jak a kde vůbec začít? Co dělat? Jak přestat? Myšlení jako by se rozdělilo na dva tábory a jeden hlásal, pojď z toho ven, nemá to cenu. Ale ten druhý, že mám konečně váhu, se kterou lze být spokojená, těžkou a dlouho cestu za sebou, přece se toho nevzdám!
A tyto stavy na psychiku byly snad ještě horší. Brečela jsem, a to často! Byla jsem úplně zlomená, ztracená... 
Dlouho jsem přemýšlela, zda to říct našim nebo ne.. Děsně jsem se bála, nepochopení, výčitek... Tak jsem to radši dusila v sobě a řekla si, že se z toho dostanu sama...
Ale nešlo to. Už jen pro to, že jsem na sebe byla příliš přísná, neuměla se pochválit, jen jsem si neustále nadávala.. A tak jsem nakonec sebrala odvahu a šla za mamkou...

Cesta ven byla dlouhá a trnitá, ale o ní zase příště. 
Jen chci ještě dodat, že být uzavřená v PPP je jeden z nejhorších stavů, jaké může člověk prožít. O to víc mě mrzí, že je to v dnešní době "běžné". Všelijaké diety, detoxy, šílené styly stravování.. Okolí nás prostě nutí a nedá se tomuto vlivu vymanit, ať jsme sebesilnější. Reklama, ať už v televizi nebo v časopisech, perfektní ženy na obálkách, v klipech, ve filmech. Jsme jen lidi, pouhé bytosti z masa a kostí, a když se na nás ze všech stran valí tuny informací, nezvládáme to.
Dnešní doba je možná v mnohém pokroková, ale na druhou stranu je vyčerpávající a náročná. Možná už umíme bojovat proti tuberkulóze, moru a rakovině, ale proti psychickým nemocem jsem pořád téměř bezbranní a vlastně je sami tvoříme.
Strašně ráda bych to změnila, ale není to na jednom člověku. Chce to snahu od všech. 

Dnes tedy takový mírně negativně laděný článek, ale je mou součástí a tudíž by měl být i součástí blogu. Jestli se někdo potýkáte něčím podobným, hlavně se nebojte vyhledat pomoc, někomu to říct, i kdyby to mělo být anonymní. Napiště klidně i mně, pokusím se pomoct jak nejlépe umím! 

Hlavně bojujte, protože není nic horšího, než se vzdát! A věřte, že na to máte.. Každý na to má! Úplně každý...

"Trend" jménem fitness?

Článek, který chci napsat už delší dobu, ale stále jsem se k němu nějak nemohla dokopat. A přitom je to věc, která mě dost..trápí? Ano, asi tak bych to vyjádřila.
Jak asi víte, k fitness a zdravému životnímu stylu jsem si našla cestu tak zhruba rok zpátky. Ale ne proto, že by mě "tlačilo" okolí, ale proto, že jsem si k tomu našla cestu sama. Zdravotní problémy, a stejně tak psycické, mi ukázaly, že se jedná o cestu, která mi vyhovuje, která mi má hodně co nabídnout. Ve které jsem se prostě a jednoduše našla.
A to je jedním z důvodů, proč mě mrzí, co se děje teď.

 

Víte, na jednu stranu bychom asi měli být rádi, že se svět mění, a že se snaží měnit k tomu "lepšímu". Najednou se začaly propagovat zdravé potraviny a řady v McDonaldu se krátí. Juch, jupijej, hurá..

ALE! Jaká je skutečnost? 

Vídám ji okolo sebe denně. Ano, v podobě mých spolužaček a i spolužáků, tohoto novodobého "trendu" je plný facebook, instagram a já nevím jaké všechny sociální sítě. A taky to jde hodně vidět v posilovně. 

Protože podle tohoto "trendu" se chodí cvičit asi tím stylem, že pět minut kráčím na rotopedu, unaveně si sednu na zem a sleduji, jak ostatní makají. Jo a na závěr si znechuceně vezmu do ruky mobil a napíšu nějaký geniální status na fejsbůček, protože když jsem v posilce, tak jsem hustá... a nafrněná, egoistická..

A co je mi snad úplně nejvíc proti srsti .. "Heej, dneska musíme jít makat, o víkendu jsem sežrala kousek dortu." nebo "V pátek je ta super akce, dneska jdem do fitka, ať se narvu do těch džín, jasný?"
Výborně, gratuluji, tleskám..!
Vítejte ve světě mých vrstevníků. Víkend co víkend, každý pátek a sobota strávená po akcích, bůh ví, pod  kterými stoly se válely a jestli měly vůbec něco na sobě. A pak máme týden na to, se dát zase trochu do pořádku.. aby jsme to následující volné dny opět rozjely!
S prominutím, zvedá se mi kufr.

Protože na světě jsou do prčit lidé, kteří do té posilovny chodí s tím, že si jdou zacvičit, udělat něco pro své tělo.
Protože jsou lidé, kteří chodí běhat proto, že je to baví.
Kteří chodí tancovat, aby se zlepšovaly.
Kteří dělají jógu, aby protáhly svá těla a každý den, krůček po krůšku zvládaly víc.
Protože prostě jsou lidi, kterým na tom záleží a nedělají to jen proto, že MUSÍ!

Nevím, jestli jsem se vyjádiřla přesně jak jsem chtěla, ale..
..kéž by se lidi víc zamysleli, jestli cvičí proto, že musí nebo proto, že je to baví.
Jasně, beru to, každý se někdy vyfotí v posilovně nebo fotí progress fotky. Neberu to jako nic zlého, sama to dělám. ALE nechodím tam jen kvůli tomu. Upřímně, přijdu, schovám telefon do skříňky a vytáhnu jej až když odcházím. Proč? No protože ho přeci u sebe nepotřebuji! K čemu, ve zvedání činek mi nepomůže, akorát by mě rozptyloval anebo, jak se znám, bych jej tam někde nechala ležet.
Nelíbí se mi, že lidé míchají fitness dohromady s alkoholem a párty.. Každý někdy ulítne, ok, ale.. když se chci věnovat tomuto směru, jdu do toho se vším všudy, ne? Nepotřebuji každý víkend trávit nad záchodovou mísou a přemýšlet, co všechno jsem vlastně do sebe narval.

Každý se k tomu může dopracovat a kéž by to tak bylo. Ale obávám se, že za 2 měsíce nám fitness "trend" vystřídá jiná věc a nejdnou se ze všech těch fejsbukových a instagramových "fitnesaček" stanou pro změnu kadeřnice nebo letušky nebo bůh ví co bude dalším trendem. 
Asi bych se měl radovat, zase nám prořídnou řady a fakt se budu moct setkávat jen s lidmi stejného přesvědčení. Ale prostě nesouhlasím s tím, co z fitness a zdravého životního stylu dělají. Jedno velké komerční hnutí. A pak babo raď, jak na tom kdo skutečně je.

Je to o zamyšlení se sami nad sebou, jak to VY berete. Jestli se sportu věnujete z donucení sociálních sítí či okolí, nebo z vlastního přesvědčení. Jestli posloucháte, kam Vás srdce táhne.

Jak tuto problematiku vnímáte vy? Všímáte si stejných lidí? Cvičíte a jíte zdravě  pro své zdraví a vnitřní dobrý pocit?

Finally at Home...

Ahoj, ahoj, AHOJ!
Ano, je to tak, jsem zpátky. Nemyslím tím jen zpátky na blogu a v internetovém světě vůbec, ale hlavně zpět doma. Dva měsíce mi upřímně utekly jak voda a teď bych jen potřebovala ty prázdniny! :D Těch se asi bohužel už asi příliš nedočkám, poslední týden je zahrabaný v přípravách na sestřinu svatbu, která je přesně za týden! Fuu!

Trochu se tu teda rozepíšu, co jsem teda všechno dělala a tak, aledo podrobností to asi úplně nepůjde, to bychom tu byli tak přes 5 článků! :D Takže aspoň stručně! :)

A kde že jsem to vlastně byla?
Český ráj, Kemp Sedmihorky, restaurace (nebo jak to bazvat) Koupák :) Příjemné místo, schované mezi lesy a skálami, prostě v přírodě. Kdo znáte Český ráj, určitě víte, že je to fakt ráj na zemi. Čistá příroda, snaha ji chránit je tu fakt až hmatatelná.
K brigádě jsem se dostala přes našeho známého, který kemp vlastní. Takže kontakty fungují, ale zajisté všichni víme, že to skoro jinak ani nejde v dnešní době.
Tak abych vám popsala, jak to vlastně fungovalo, protože se nejedná o klasickou restuaraci, ale spíš jakýsi "bar". Přijde se dovnitř, obejdná se pití a jídlo a jde se sednout ven s pitím. Z vedlejšího okýnka se pak zařve číslo na jídlo a vy si jej jdete vyzvednout.
Já pracovala na obou pracovních pozicích, i za barem, i v kuchyni. Abych se nenacpala všude, žee....Bavilo mě to obojí, i když po třech dnech na jednom místě si to člověk vždycky rád prohodil.
Na baru jsem točila pivo, kofolu, malinovku, nabírala zmrzlinu, dělala kávu, podávala cukrovinky a tak. Byly dny, kdy byla řada až ven a já se neposadila několik hodin v kuse. A teď hlavně rychle, kvalitně a synchronizovaně s druhým člověkem. Do toho počty, vracení peněz a neustálý úsměv na tváři - možná to nezní náročně, ale když tohle děláte 12 hodin v kuse, tak to teda náročné je!
V kuchyni se ráno připravila polívka ze 2-3 hotovky, jinak se dělaly pizzy, hamburgery, hranolky, palačinky.. Co se dalo jsme dělali po domácku.. Takže vlastní těsto jak na pizzu tak palačinky, maso na burgery jsme si taky připravovali, žádné polotovary.

Prostě práce bylo dost a tím, že jsem tam byla ubytovaná a měla možnost v podstatě dělat furt, taky toho náležitě využívali. V práci jsem byla skoro nepřetržitě, jeden den volna třeba po týdnu. A věřte, že jet týden v kuse 12-13 (chodí se a odchází dřív, ať se vše uklidí/nachystá) je docela masakr! Na druhou stranu kdybych to tak nechtěla, mohla jsem si říct. Ale mně to nevadilo, zamakala jsem si, vydělala si a mám ze sebe dobrý pocit.. Byla jsem chválena, že mi to jde, a to mě taky hřálo na srdíčku.
Více volna jsem měla třeba v období, kdy mě přijeli navštívit naši a sestra se snoubencem, šli jsme samosebou na pár výletů, podívat se do skal, na hory, do Jablonce :)

A co cvičení a jídlo? Zpočátku jsem měla strach, že na to nebudu mít vůbec čas, že to dopadne jak loňské léto ( o kterém jsem psala zde ), ale naopak! Ano, jedla jsem víc a ani né zas tak clean věci, ale žádné přežíračky a alkohol se nekonaly. Cvičila jsem stejně jako doma, 6krát týdně. Radši jsem si ráno přivstala a byla jsem na sebe hrdá. Nabrala jsem nějaké svaly, jde to vidět a jsem se sebou spokojená! Doma jsem sice zjistila, že jsem půl kila shodila, ale zas tak mě to neštve, je to akorát pokyn k tomu, abych jedla ještě víc - což mi fakt nevadí - a to mám pocit, že jím pořád! :D
Navíc mě čeká ta sestřina svatba, takže jeden obrovský cheat day, na který se moc těším!! :)

Taky jsem 10.8. oslavila své osmnácté narozeniny! A co k tomu říct? Cítím se pořád stejně, rozum žádný, nejradši se koukám na pohádky. A když už můžu oficiálně pít, kouřit, tak jsem zjistila, že mi to stejně nechutná a že mě to vůbec neláká! :)

Své léto jsem prožila poměrně naplno, byť se to nezdá, vzhledem k tomu, že jsem neustále makala. Ale strašně mi to dalo! Poznala jsem spoustu skvělých lidí, naučila se novým věcem a to nejen těm praktickým v kuchyni a tak, ale i do života. Co očekávat od lidí, jak zachovat klid.. Prostě se cítím naplněná, plná dojmů, zážitků.. Jasně že mi chyběli všichni mí kamarádi, ale holky za mnou přijely, a ti kteří se za celou dobu neozvali.. Aspoň vidím, jaké to "přátelství" je..
S internetem a signálem to bylo hodně slabé, takže proto žádné články, žádné zprávy.. Ale musím se přiznat, že taky super odpočinek. Neřešit facebook, mejly... Prostě klid :)
Ale na blog jsem se těšila! :) Takže jsem zpět, snad v plné síle.. Mám hormadu fotek, tak dýžtak dodám ve více článcích, pokusím se to teď trochu rozjet.. (klepuuu! :D )
Povídejte, přehánějte, co vaše prázdniny? :) A chyběla jsem vám aspoň trochu? :D
Vaše
Miss Nothing :)

My Story: Summer full of eating

Tak pokračujeme druhou kapitolou mého příběhu. První jste mohli číst zde.

Dlouho jsem přemýšlela, jak s druhou částí vlastně začít. Víte, začalo léto, já měla o svých vytoužených 5kg méně a myslela jsem si, že mě čeká prostě jen všechno krásné. Hned první víkend jsme s našima vyrazili na Slovensko na hory.
Říkala jsem si, že je to dobré. Bydlíme v kempu, každý večer si dám pár sedů lehů, celé dny prochodím, takže nemusím řešit nějaké tabulky. A taky jsem se tím řídila. No, nebudu Vám nic nalhávat, naše turistika prostě vždy končí v hospodě... A i když tam nejdeme vždy za jídlem, tak vypít litr kofoly asi nebude příliš dietní. Ale samosebou jsme si dopřávali, přece jen je dovolená, takže halušky s bryndzou, zelňačky, zmrzliny,...no víte sami, jak to chodí...
Ale ono to nebylo jen na dovolené. Přijeli jsme domů, naši vyrazili na další pouť po republice a já zůstala doma s bratrem. Bylo horko, takže jsem si každý den dělala frappé, sousedi nám donesli ze zahrady rybíz, takže jsem napekla buchty a bublaniny, a vzhledem k tomu, že bratr na sladké moc není, zdlábla jsem celý plech obvykle sama.

Pokračování v celém článku...

My Story: More Than A Year Ago

Rozhodla jsem se trochu rozepsat o tom, jak jsem se vlastně k celému fitness, řešení jídla, cvičení, zdravému životnímu stylu a prostě tomu, jak žiji teď, dostala. Bude to rozdělené na více dílů, protože na jeden by to opravdu byl skoro román, a toho vás přeci ušetřím :)

Začalo tak nějak před rokem a pár měsíci k tomu.
Byl tuším leden nebo únor a my si ve škole s holkami dělaly srandu na téma přibírání po Vánocích. Tak nějak jsme se o tom bavily, až z holek vylítlo, kolik vlastně váží a mně došlo, že jsem se nevážila hrozně dlouho.
A tak stále vysmátá jsem skočila na váhu...a úsměv mi spadl. Upřímně nevím, jestli jsem to tenkrát přibrala během Vánoc nebo jak to bylo, protože nějaké vážení jsem nikdy neřešila. Jsem poměrně vysoká, všichni mi říkali, že hubená, tak jsem neměla důvod to řešit.
Ale to se změnilo právě tímto okamžikem. Od té doby jsem na té váze stála poměrně často. Byla jsem naštvaná, vážila jsem celých 65kg! Jaká tragédie, vždyť holky říkaly, že mají tak 55, 52...(Samozřejmě jsem vůbec nevnímala fakt, že jsou o hlavu nižší..) A tak začala má strastiplná cesta za vytouženou váhou...

Ale jaká...? Na internetu jsem si samozřejmě vyjela tak tisíc článků o hubnutí, ale všechny většinou z takových pochybných zdrojů, jako je Krásná.cz, Blesk pro ženy a tomu podobných stránek. Takže velmi kvalitní informace, že...
Objevila jsem kaloricketabulky.cz, a ty mi propočítaly, kolik bych měla jíst, abych zhubla. Jenže fakt, že snad všem to vyhodí číslo 5000kJ, jsem se dozvěděla, až časem.. A vzhledem k mé výšce teď už vím, že i kdyby tam bylo číslo o 1500kJ vyšší, tak hubnu úplně stejně krásně.
Jak bych nazvala svůj denní režim? No, možná by se to dalo připodobnit IIFYM (zdůrazňuji připodobnit!!!) . Ve skutečnosti to mělo od něj dost daleko. Jedla jsem rádoby zdravě, začala jsem do sebe házet bílé jogurty, müsli, zeleninu - v tom to bylo ještě dobré - ale jinak jsem své stravovací návyky v podstatě nijak nezměnila. Takže když se mi to do maker a tabulky vešlo, jedla jsem sladkosti, čokolády, tyčinky, brambůrky,.. A to klidně denně!
Nutno ještě dodat, že v té době jsme s kamarády poměrně často měli nějakou akci, takže víkendy byly ještě vždy o dost volnější. Alkohol, kofola, chlebíčky, špekáčky, sušenky, cigarety... no, myslím, že si to dovedete představit.

Váha šla i tak dolů, velmi pomalu, ale já skákala radostí za každé kilo. Ale asi si to dovedete představit. Přes týden byla dvě kila dole, po víkendu zase nahoře. Ručička na váze lítala nahoru a dolů jako na atrakci v zábavním parku. 

Pokaždé, když jsem vážila méně, byla jsem strašně šťastná, myslela si, jak mě každý pochválí, jak mi to zaručí štěstí, už nikdy nebudu mít trápení. A jakmile jsem vážila více, nadávala jsem si, brečela, měla jsem chuť si rvát vlasy.. 

Co se týče cvičení, nějaké jsem začlenila. No, řekněme "cvičení"... Vždy tak půl hodinku denně.. Ale bylo to spíš takové protahování, k tomu možná pár sedů lehů a dvě tři ztroskotané snahy o kliky. Protože lepší cviky neexistují, že...

Nicméně mě to hlavně vůbec nebavilo! Dělala jsem to z donucení, protože na krásná.cz psaly, že cvičení je důležité! A jediné výsledky, co takové špatné cvičení mělo, je fakt, že jsem aspoň protáhla zkrácené svaly a teď fakt dosáhnu na špičky prstů, ne jen po kolena, jak tomu bylo dříve.

Přemýšlím, jak zakončit první díl.. Asi tak, že před létem jsem opravdu měla o vytoužených 5kg méně. Strašně jsem si myslela, jak jsem dobrá. A hlavně, že už budu takto vážit navždy... nedocházelo mi, že jakmile se opět začnu cpát jen zmrzlinami a chlebem s máslem, bude to zpět jako na koni a ještě s větším dopadem. Jo, hrozně inteligentní gymplačka!

A díky tomu to po létě vypadalo, jak to vypadalo... Ale o tom až jindy.. 

Musím se přiznat, že se skoro až stydím za to, jak nemožná jsem byla. Jak jsem si myslela, že jsem snědla veškerou moudrost světa a ještě chtěla pomáhat jiné kamarádce s hubnutím, samozřejmě stejně hloupým způsobem. Akorát jsem ničila své tělo. Prostě tragéd no!

Ale na druhou stranu si říkám, že každý jsme někde začínal, a bez těchto zkušeností bych si asi spousty věcí neuvědomila, neposunula se dál, nezmoudřela (haha!). I když později přišlo období ještě hloupější... O tom však až jindy. 

Jak jste na tom vy? Máte podobné zkušenosti? Jaké byly Vaše začátky se cvičením, hubnutím, zdravou stravou? :) Povídejte, přehánějte, zajímá mě to!