Jak jsem se asi rozhodla...

My diary... Jo, tak nějak mám pocit, že když už se dokopu a najdu si ten čas něco na blog napsat, tak je to právě tato rubrika.
Ne že by se v mém životě dělo něco tak výjimečného nebo úžasného, ale je to přece jen blog z mého života, takže to sem patří. A já jsem prostě asi duší filosof a musím neustále nad něčím přemýšlet, přemítat, rozhodovat se... A proto se pak tak nějak stává, že hodinu čučím do zdi, hlavou mi lítají myšlenky a sešity jsou zavřené poházené po stole #krutarealita..

Ale o to mi teď nejde.
Myslím, že všichni, kdo občas navštíví můj blog (a doufám, že se někdo takový k mé pasivitě ještě najde), ví, jaký problém mám s výběrem vysoké školy, co chci dělat dále se svým životem, panika a tak dále...
Tak mám novinku... Jak jsem tak projížděla všechny ty školy a byla z toho víc a víc otrávená, našla jsem jednu, co mě zaujala.
A nejen tím, jaký je to obor, ale i tím, že se dělají oborové přijímačky, což je pro nás, totální antilogické blbce, kteří scio testy prostě nechápu a kdyby to šlo, tak mají percentil pod nulou, něco úžasného.

A tak jsem si v úterý udělala takový menší výlet do Brna, kde měla ona škola den otevřených dveří. Není to teda vysoká škola, ale vyšší odborná, konkrétně zdravotnická. A obor? Nutriční terapeut.
Ano, tímto směrem mě to prostě táhne nejvíce.
A proč jsem se rozhodla pro vyšší odbornou?
No, jedna známá tam chodila a říkala, že je to super v tom, že je tam mnohem více praxe. Naopak na vysokých školách je to hlavně o teorii. A upřímně, myslím si, že pro budoucí profesi je praxe důležitější.
Nicméně, škola se mi moc líbila. Milá profesorka zodpověděla mé otázky, mohla jsem si prohlédnout zázemí a ačkoliv rozvrh skýtal takové nepěkné názvy předmětů jako latinská terminologie, tak mě to neznechutilo, spíš naopak. Už tam chci být!

Vtipné je, že tento rok vlastně už vůbec nemám chemii. Nevzala jsem si ve druháku seminář... chápejte, byla jsem malá a hloupá a nevěděla jsem co chci, šla jsem cestou nejmenšího odporu, a tak mám společenskovědní. Ale na druhou stranu, no a co. S chemikářkou jsem si nikdy příliš nesedla a možná by mi to spíš znechutila. Takhle jsem si cestu našla ke všemu sama, baví mě to a zajímá :)
Takže ačkoliv jsem půl roku bez chemie, budu z ní dělat přijímačky. Každopádně jsem si celkem jistá, že to bude pro mě jednodušší se naučit než nějaké scio.
A normálně se na to docela těším.
Jen doufám, ať už mám za sebou ta FCE, ať se můžu věnovat něčemu jinému než angličtině. Protože upřímně, už mi z toho poněkud hrabe.

Byla jsem tam se sestrou, která mi školu taky schválila a naši mě taky celkem podpořili, takže myslím, že na to, jak jsem byla znechucená a nerozhodná, je to posun o 100%. A věřím, že dobrým směrem (ale radši klepu samosebou)
Pak jsme si se sestrou zašly do ReBia, to je takové zdravé bistro, většinou připravují vegetariánská jídla, a moc jsme si pochutnaly :)
Ve vlaku jsem se učila ajnu, jinak to už ani nejde. V pátek (2 DNY - PANIKA) mám speaking a příští úterý zbytek. Slibuju, že potom už budu více aktivní a přibydou nějaké články :)
Jinak Vás prosím, držte mi palce a myslete na mě, prostě to musím a chci dát!!! :)

Ještě nějaké fotky na závěr! :) A do komentářů mi šoupněte, co vy poslední dobou děláte, jestli se už nějak připravujete na Vánoce, kupujete dárky a tak :)

Výborný obídek z ReBia. Rýže, grilovaná zelenina a zelenina v nějaké sojové omáčce. Prosté, jednoduché, zdravé, levné a Bio v jednom :)

Vlakové studium aneb jedna učebnice a test za druhým!

Pohled z okýnka vlaku :) Aneb jedeme domůůů

No a protože bych mohla umřít hlady a navíc, v Brně konečně měli novou Brownie proteinovou tyčinku v Dmku (což v naší prdeli bude až tak za rok!!), tak jsem si ji musela koupit a ochutnat! A za mě palec hore!! :) Lahůdka!!

Why...

Ani jsem o tom zpočátku nechtěla psát, protože si nemyslím, že bych vlastně byla nějak extra informovaná a znalá, nečtu denně zprávy a nezajímám se o každou událost na světě.
Ale po minulém pátku je mi tak nějak úzko. Já vím, v minulém článku popisuji, jak jsem se konečně dostala zpět mezi "své" a teď na to navazuji něčím úplně opačným.
No, ovšem to je ta skutečnost...

Celý svět byl v pátek 13.11. v šoku, co se to děje. A věřím, že nejvíce v šoku byli ti nevinní lidé, kteří byli v Paříži, kteří zažili asi nejhorší noc jejich života.
Když jsem se to dozvěděla, hlavou mi zněla jedna jediná věta, jedna jediná a poměrně i prostá otázka, čtyři písmena.. Proč?
Proč se něco takového děje? Proč nevinní lidé umírají? Proč má někdo pocit, že jeho pravda je ta jediná a správná? Kdo to určuje? Kdo rozhoduje?
Celý svět se už po konci první světové války shodl, že bude dělat všechno proto, aby nenásledovala další. A co se stalo.. Ani ne tak dlouho na ni propukla druhá a ještě delší a hrozivější než ta první. A od té doby se to s námi nějak veze.
Jako bychom neuměli přestat.
Jasné, konec nacismu, konec druhé světové, Hitler je mrtev.
Ale svoboda? Třeba v naší zemi (a mnoha dalších) trvalo ještě hodně dlouhou dobu než nastala.
A války? Vždyť trvaly a trvají pořád. Možná, že už žádná nebyla tak strašná jako ty, které ji předcházely, ale stejně tu jsou, stejně lidé umírají, země trpí.

Třeba studená válka mezi Ruskem (dříve SSSR) a USA.. Co je tohle za blbost? Vážně si budeme hrát na to, že je někdo lepší, že někdo může mít větší moc? A upřímně, asi se nejvíce směju (a taky rvu vlasy) nad tím, že údajně skončila. Opravdu? Já mám pocit, jakože jejich vzájemné předbíhání, kdo bude někde první, kdo bude mít více toho či tamtoho, nekončí.
Noviny jsou neustále plné především těchto dvou velmocí, něco se stane a hned se řeší, jak reagoval Obama nebo Putin.
Jejich názory všechny nejvíc zajímá.

Já, ani nevím, co chci tímto článkem dát najevo, možná se jen vypsat. Dát svým myšlenkám nějaký řád. Ale spousta věcí mi prostě přijde úplně absurdní.
Nechci, aby lidé umírali. Nechci, aby umírala země. Aby se ztrácela lidskost. Nechápu, proč si navzájem musíme neustále ubližovat. Dávat najevo nenávist. Nutit druhé žárlit, protože my jsme něco víc, vlastníme víc, děláme víc. Lhát. Podvádět. Vraždit. Krást. Lámat srdce. A ten seznam nekončí..
Snad každý zná desatero, i ti, kteří nejsou křesťané. Není to jen základ náboženství, ale i jakýsi základ etiky. Kterým se ale bohužel jen málokdo řídí.
Možná že kdybychom opravdu více mysleli na druhé, na pomoc, bylo ochotnější, vnímavější a více si všímali, svět by vypadal úplně jinak.
Na co teď totiž máme čekat? Až se náš "milý" prezident zase k něčemu vyjádří? Nebo až se to nebude týkat Paříže, Sýrie či Egypta, ale naší země, našeho města?
Až si konečně Evropská unie, OSN a NATO uvědomí, že čím dál více se chtějí bránit válce, tím víc jich vlastně způsobují? Spekulace o tom, jestli nezačne třetí světová válka, ale upřímně..nezačala už vlastně?

Mám v hlavě jeden obrovský zmatek, ale co hlavně cítím, je strach.
Vlastně to docela dost souvisí i s minulým týdnem. Konečně jsem se cítila mezi svými. A s těmito událostmi jako by mi blikala v hlavě světýlka, že to mohlo být naposled. A ten další večer jsem měla akorát chuť všechny objímat a užívat si každého momentu stráveného s přáteli, rodinou.
A pak mě dostala pondělní první hodina angličtiny. Učitelka se po víkendu vždycky ptá na zprávy, novinky a bylo samozřejmé, že se začala řešit Paříž. A spolužák se nějak přeřekl a najednou se všichni smáli jeho přeřeku. A já seděla a nechápala. Lidi tam byli zatřeleni, ještě teď neví, co si myslet, bojí se vyjít z domu.. a vy se tady smějete takové konině? Měla jsem chuť na ně začít normálně křičet.. Přišlo mi to... nevím, nelidské..
Jasně, nelze to ovlivnit. Ale aspoň mít soucit, modlit se za ně. Vnitřní podpora...

Snad mě za tento článek nikdo neukamenuje.
Nejsem žádný odborník, jen zmatený občan potřebující vyjádřit své rozhořčení a myšlenky. A věřím, že nejsem sama. Jak vy vnímáte situaci, která probíhá? Co si o tom všem myslíte? 

Zpět mezi svými

Přeji pěkný nedělní podvečer. Tak právě teď bych se měla asi učit, ale prostě na to vůbec nemám myšlenky.
FCE zkouška se mi sice nebezpečně blíží a ve škole je toho taky dost, ale tento víkend jsem neměla na učení ani pomyšlení. Jako něco málo jsem udělala, ale oproti předchozím víkendům je to nula nula nic.
Ale za to jsem si ho naprosto užila s přáteli!!

Víte, když si projdete PPP, tak zjistíte, že sociální život a celkově společnost je něco strašného, čemu byste se měli vyhýbat. Protože přece před nimi nemůžete nejíst, ale zároveň nejde jíst. Neustálé poznámky, že jste zhubla a co se s vámi děje, proč se nebavíte, máte tisíc vrstev oblečení a stejně si stěžujete na zimu.

Já se sice z PPP vyhrabala už před nějakou dobou, ale její velký pozůstatek bylo právě toto. Ta nemožnost se zařadit zpátky. Vždy, když jsme se s přáteli sešli, cítila jsem se nesvá, unavená, neměla jsem co říkat. A když oni něco povídali, já se často načapala u toho, že vlastně moc pozor ani nedávám. A cítila jsem se strašně. Nejčastěji jsem tak už po 2 hodinách mizela s omluvou, že jsem měla těžký týden, jsem unavená a chci si brzo lehnout.

Ale teď v pátek se konečně prolomily ledy.

Konečně jsem se cítila zase mezi svými přáteli skvěle, bavila jsem se, měla jsem radost. Kamarádky měly oslavu narozenin a já si ji maximálně užila. I když jsem jako jediná nepila alkohol, dokázala jsem se uvolnit, tančily jsme, zpívaly, dělaly kraviny (ano, ano, jsme už všichni dospělí..:D  ), prostě to bylo jako dřív a ne-li ještě lepší! 

Cítila jsem se sama sebou a ten pocit je k nezaplacení. 

Některé z nich jsem viděla po dlouhé době a jako by se nic nezměnilo. Ne vždy to bylo úplně úžasné, musím se přiznat, že v jednom případě jsem v alespoň malou změnu doufala. Ale na tom nesejde, protože celkově je to prostě... ani nemám slov, draly se mi slzy do očí, ale slzy radosti. Že mám opět své místo. Že opět někam patřím.

A v sobotu byla další akce. Nazvěme to takovou tancouvačkou. Prostě jsme se s kamarády viděli zase. Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem byla v pátek i sobotu večer pryč a vracela se domů po půlnoci. S bolavými nohami, ušima zalehlýma z hlasité hudby, celá zpocená, ale neskutečně spokojená. Tak, že jsem usínala s úsměvem na tváři. A krásným pocitem na srdíčku.

Tolik mi to chybělo...

Do žil se mi vlila nová chuť něco dělat, něco podnikat. Uvědomila jsem si, jak je tanec skvělý. Jak mě baví. Netvrdím, že jsem bůhvíjaká tanečnice spíš naopak, ale dokonale se uvolním, nechám hudbu mluvit svým tělem, vypnu myšlenky. Dokonale se vyblbnu. Nikdy jsem nebyla nějaký stydlín a umím si ze sebe udělat srandu, takže jsme tam s kamarádkou včera vymýšlely docela blbiny a bylo nám úplně fuk, že se na nás všichni dívají jak na blázny. Však co, hlavně, že my se bavíme a je nám fajn.

A mně bylo fajn jak už dlouho ne.

Tolik energie, pozitivity, optimismu... Jsem toho celá plná! 

Možná to zní sentimentálně nebo jak, ale kdo si prošel PPP, tak ví, jak je neskutečně těžké se opět navrátit. Ale tyto pocity, to je jeden z dalších důvodů, proč se fakt snažit a bojovat.

Doufám a věřím, že teď se s přáteli budu zase scházet víc. Prostě chci! :) Protože si jich neskutečně cením a už nikdy NIKDY se nechci cítit tak odstrčená. Upřímně doufám, že tohle byl poslední krok jak z PPP úplně ven. Že už jsem na konci cesty a můžu opravdu jít po nějaké nové :)

Doufám, že i vy jste si víkend užili :) Chodíte taky tancovat? A kdo máte zkušenost s PPP, taky bylo pro vás tak těžké se začlenit zpět do společnosti? Napište mi do komentářů!! :)

My Dishes 1.5 (měsíc Říjen)

Ten čas ale utíká... A najednou je 11.listopadu!
Mám všude okolo sebe doma kalendáře, ale obvykle jen tak projdu, prohlédnu si obrázek a neřeším nic. Ale dneska mi najednou svitlo, že už je skoro půlka listopadu! Pomalu čas shánět dárky, řešit maturitní ples či maturitu samotnou...no fuj!
Sv.Martin nás sněhem nepřivítal, spíš naopak to venku vypadá na jaro. Ale ne že bych si stěžovala, to listí prozářené sluncem je prostě nádhera :)
Ale dneska se zase navrátíme trochu zpět časem a ukážu vám, co jsem si dávala v měsíci říjnu.
Fotek je spousta a zároveň snad žádné, mám pocit, že pořád fotím, ale nic extra nádherného nebo originálního opravdu nečekejte. Jím prostě to, co mi chutná, a to je někdy jedno jídlo i 4krát za týden :D Taky po ránu jím kašičky, ale je špatné světlo a mně se prostě nechcou zdobit jaký mám hlad, takže je nefotím vůbec. Takže je to jen takový nástřel vlastně.. Ale, snad se i tak bude líbit :)

Vidíte, lenost se netýká jen snídaní, ale i obědů :D Aneb hodná dcera nechce přidělávat nádobí, a tak jí rovnou z hrnce... Kuskus, tofu, hrášek - prostě klasika :)

Špagety já prostě můžu :) S žampiony, česnekem a sýrem

Pokračování v celém článku... ;)

Tak zas po delší době...změť myšlenek...

Ano, ano, velmi se stydím!
Kde je to, že budu přispívat každý týden i několikrát? Že bude spousta článků a bude to prostě super?
No, musím se přiznat, že.. to nějak nejde. Teda, ne že by to úplně nešlo, jen se ztrácí čas. A když už volná chvilka je, není zrovna nálada psát na blog. Respektive věřím, že byste nechtěli jen pesimisticky zaměřené články.
Ok, přeháním. Takhle to není, ale.. ještě minulý týden to tak hodně bylo.
Byly podzimní prázdniny, naše rodina už celkem tradičně jezdí do Českého ráje, do přírody. Ale já letos nemohla. Proč? Kvůli škole. Ano, čtete dobře. Byla jsem z toho docela na dně, protože jsem byla unavená, fakt blbě naladěná a vím, že příroda by mi pomohla. Ale nemohla jsem, protože jinak fakt nevím, ze kterého prstu bych si ten čas musela vycucat. Copak ještě nikoho nenapadlo, že by mohl mít den 48 hodin???
Takže jsem se tak nějak trápila, trochu se to i zvrhlo, protože jsem měla cheat day. No, prostě jsem akorát skončila s bolestmi břicha a slzami na tváři.
Ale řekla jsem si DOST! Takhle to nechci. Sedět v koutku a litovat se? Jasně, mohla bych být někde jinde, užívat si a nesedět u notebooku a referátů, angličtiny a seminárky. Ale tak to je, tak se chce tomu postavit čelem. 
A taky se podle toho poslední dobou snažím. Snažím se více si užívat času, života, dnů. Nabírat sílu, pracovat na sebelásce - protože jestli je u mě něco velkým pozůstatkem po PPP, tak je to právě ten věčný koloběh nenávisti k sobě samé.
A na tom teď pracuju. Takže volné chvíle... za prvé jsou málo kdy a za druhé, radši je věnuji jiným aktivitám.

Taky se mi blíží zkouška FCE, za 3 týdny už mám speakingovou část a abych pravdu řekla, teprve si to všechno začínám uvědomovat. Nechci se stresovat, ale víte jak to je. Prostě je to přede mnou a já mám strach.

Jak asi víte, letošní školní rok mě čeká maturita. Ne, že bych se začala učit nebo tak, to zatím fakt nehrozí, ale součástí toho je i výběr co dál do budoucna. No, takže jsme jeli do Brna na Gaudeamus, výstavu vysokých škol.
A mé dojmy?
Moc lidí, moc horko, všichni se strkají.
Pomohlo mi to? NE!
Ale mělo to i své lepší stránky. Tak například hned první, co jsem šla s kámoškou udělat, byla fotka do ročenkomatu :D Taky jsme dostali jablko z Mendelovy univerzity. Dobře jsem pokecala s nějakým Slovákem, který se mi snažil vnutit, že se hodím na management.
A hlavně.. po celém tomhle... bláznovství, jiná slova nemám.. Jsem šla se sestrou na oběd a ta mi řekla úžasnou novinku.. Bude ze mě TETIČKA! :) Takže happy jak dva grepy!

A další radostí, kterou jsme oslavili snad všichni fitnesáci, byl americký týden v Lidlu. Takže arašídová másla ke mně! :) Zrovna mi jedno došlo, tak jsem doplnila zásoby! Co vy, kolik jste nakoupili?

Ve škole se to poslední dobou docela dá. Kterýsi den jsem úplně excelovala svým referátem.. A učitelka mi řekla, že mám sexy hlas. Jo, je to divné. Jo, fakt jsem nevěděla, jak reagovat! :D
Co se cvičení týče, cítím se dobře, cítím, že nabírám nějaké svaly. Už neexperimentuju příliš s měněním sacharidů, cítila jsem se akorát unaveně. Takže jsem si to nastavila teď tak, abych měla o něco vyšší příjem tuků a bílkovin, ale sacahridy taky na pěkném čísle, nějakých 300g :) (jsem vysoká)
Celkově si myslím, že je fakt něco pravdy na tom, že když se na svět díváme pozitivně, on je taky pozitivní k nám. Doufám hlavně, že mi to vydrží! :)

Vím, že je dnešní článek jeden velký zmatek, ale.. přesně to se tak nějak odehrává v mé hlavě. Zmatek myšlenek, všechno tam víří, ale tak nějak příjemně. Chtěla jsem se vypsat, tak taky to je. Jestli to zvládnete přečíst a pochopíte, gratuluji! 
Nicméně se pokusím zase více přispívat. Pokud byste měli jakékoliv návrhy na témata, otázky, tipy... budu jedině ráda! :) Piště do komentářů nebo klidně na mejl worldaroundmissnothing@seznam.cz

A užívejte si víkend!! :)