středa 28. června 2017

Such a change...?!

Já vím, že poslední dobou když už se k něčemu dostanu, tak je to jen hromada mých keců a myšlenek, co se valí mou hlavou, ale...tak nějak mi to tak více vyhovuje. Nemám potřebu si hrát na nějakou food nebo fitness blogerku (už ne!!), takže se radši vracím ke starým dobrým kořenům, kdy jsem převážně psala o tom, co jsem měla v hlavě/na srdci.

Není to tak dávno, co mě popadla jedna z těch mých nálad, kdy neustále sumíruju a porovnávám a přemýšlím. Nad tím, co je teď a co bylo nějakou dobu zpátky.
A říkala jsem si, jak je super, že jsem se v mnoha věcech hrozně posunula a stojím úúúúplně jinde. Mám jiné hodnoty, celkově se cítím, že jsem se jako člověk dost posunula, zesílila (a tím nemyslím , že jsem nabrala nějakou svalovou hmotu), prostě tak nějak se dostala fakt dál. Do míst, kde se cítím docela i dobře a šťastná.
Ale na druhou stranu...když přijde taková ta nálada a ty chvíle, kdy...cítím, že jsem se nepohla ani o píď. Že jsem pořád stejná zlomená duše, co by potřebovala pomoct, ale jsem tvrdohlavá jako mezek a neřeknu si o ni.

Měla jsem v plánu na to v tu chvíli napsat článek, nějak to rozpitvat, ten posun...ale nějak to odeznělo a já ztratila důvod. Teď to zase přišlo...Ne, ani tak nepřišla ta nálada, ale...jedna osoba mě k tomu trochu inspirovala, protože se zabývala něčím podobným. Nezávisle na tom, že bych s ním o tom mluvila. A mě to překvapilo...

Jasně, že se měníme...Vzhledově, částečně asi i povahou, přizpůsobujeme se tomu, v čem žijeme v současném okamžiku.
U mě se takto situace za poslední 3 roky změnila v podstatě dost. Už nemám hnědé vlasy, ale blond. Nebavím se tolik s lidmi, bez kterých bych v té době nemohla "přežít". Nežiju od víkendu k víkendu, nenadávám na blbé spolužáky a úkoly a učitele. Už ani nemám potřebu se každému zalíbit. Mám tolik kilo, kolik jsem se vždycky bála mít, že je to už "moc", ale ve skutečnosti se teď cítím skvěle. Nemusím mít pořád nalakované nehty a černé linky a na každou popovou písničku nadávat. Nepotřebuji se na každé akci nalít a býát v místnosti ta nejzajímavější.
Změnila jsem se hodně. Tolik, že to někteří neumí unést a už se se mnou nebaví.

Ale je spousta, spousta věcí, které se nikdy skutečně nezměnily. 
Které se prokáží až v těch chvílích, kdy jsem sama se sebou a odmítám za kýmkoli jít...protože mám strach. Strach sama ze sebe, strach ze svých myšlenek, strach z toho, čeho jsem vůbec schopná. A v těch chvílích mi dochází, jak...jsem pořád stejně slabá. Že neumím ty myšlenky potlačit. Neumím se jim bránit. Pochybuji...o světě, o svých snech, o tom, co chci, kdo jsem, co dělám.

Jsem z těch myšlenek upřímně zmatená.
Nechci jim věřit, ale je to...hrozně těžké, když člověka stejně dohoní. Ať jsem kdekoliv, s kýmkoli...Samozřejmě nejvíc, když jsem sama...ale...
...ani nevím, co chci vyjádřit, sakra..jen, že to děsně bolí...
...být už někým jiným, více tím, kým jsem ráda, ale...zároveň úplně stejná...






1 komentář:

  1. Je hrozné, jak ta minulost člověka dohání. Pořád to tam někde visí a když se teď a tady cítíš šťastná, stačí málo a zase v sobě vidíš tu osobu, kterou už nechceš být. Jednou mi jeden kolega v práci řekl, že s tím také hrozně bojoval a že když už mu bylo přes třicet, tak se jednoho dne probudil a zjistil, že tu minulost za sebou uzavřel a že mu bylo skvěle jako nikdy a od té doby už žije pouze přítomností. Už někdy přestávám věřit tomu, že nějaký takový bod v mém životě nastane, ale ta naděje tu stále je :)...

    OdpovědětVymazat