neděle 13. listopadu 2016

Chaos and new chapter..

Opět po delší odmlce zdravím...
A nevím pořádně, jak začít. Už jsem o svých zmatených pocitech psala dříve (konkrétně ZDE) a dnes na to asi navážu. Respektive na nějaká rozhodnutí, změny, a tak...

Nechystám se psát ani nějaké shrnutí října, nic podobného. Jedním z důvodů je, že... nebo jinak. Říjen jsem vždy milovala, díky babímu létu, krásnému podzimu, barvám, vůni spadaného listí... Ale svým způsobem jsem si to letos vůbec nebyla schopna užít.
Možná to bylo jen v mé hlavě, možná ne, ale prostě jsem si nemohla pomoct, tak nějak jsem se cítila strašně dole. Mimo rodinu, mimo přátele, v neznámém prostředí... Byly dny, kdy mi to nevadilo, cítila jsem se naopak nezávislá, v klidu, ale byly dny (a asi jich bylo podstatně víc), kdy to bylo...prostě na nic. Neměla jsem pomalu sílu vstát a jít dál, nechtělo se mi nic, do všeho jsem se nutila, šla s nechutí... Nestýkala jsem se s přáteli, protože jsem měla pocit, že na to nemám čas.
Skrze školu, brigádu a jiné povinnosti.

Podobné období jsem měla i v okolí maturity, bylo toho na mě moc, nebyla jsem schopna si pořádně zorganizovat čas, cítila jsem se sama, nepochopená, prostě..svým způsobem na dně. Jenže odmaturovala jsem a bylo to ok, protože nastalo vytoužené volno, léto, pohoda.
Ale upřímně, teď jsem to "uvolnění" neviděla v žádné brzké budoucnosti. Spíš hodně hodně daleko, za obzorem, horami, oceánem, prostě na druhé straně planety.

Škola jako taková za to asi nemůže, ale prostě.. cítím, že to není pro mě. 
Obor je sice pro mě zajímavý, ale ne ten pravý. Když jsem se na něj dostala (a to i jako na jediný, tudíž jsem jinou možnost "neměla"), netušila jsem, že je studium psychologie vlastně tak zdlouhavé. Tedy, věděla jsem, že když má člověk titul Bc, tak práce moc nesežene. Ale že jí vlastně není o tolik víc i když má člověk titul Mgr, to jsem neměla ani ponětí. Jedná se vlastně o studium podobně dlouhé a komplikované jako medicína. Po 5ti letech studia je nejlepší a nejvhodnější nastoupit ještě na doktorské a začít publikovat, udělat si nějaký kurz, aby člověk mohl pracovat jako klinický psycholog (jo, kurz, co stojí asi 120 000)...
Když jsem to hned někdy zprvu v září slyšela na jedné z prvních přednášek, zhrozila jsem se.
Nikdy jsem nebyla zrovna studijní typ. Nepatřila jsem mezi ty, co se večer drilují na test, musí mít dobré známky... Neuměla jsem se učit.
Nemůžu si pomoct, ale mám prostě jiné priority. Jo, na látku jsem se podívala, přečetla si ji, ale.. většinou to bylo způsobem, že pokud se jednalo o předmět, který jsem měla ráda, měla jsem k němu vztah a i k učiteli, zapamatovala jsem si většinu učiva z hodin. A pak napsala test, na 1,2, a byla spokojena. Pokud se jednalo o předměty, do kterých jsem nebyla moc nadaná (matika, fyzika, biola,...), tak jsem se sice snažila nějak zúročit čas a kouknout se na to, ale..jak to říct. Nebyla jsem příliš ambiciózní. Prostě tři, čtyři stačí...
Ano, tímto způsobem jsem prolezla gympl. A řekla bych, že docela úspěšně.
Proto se mi svým způsobem nelíbí koncept vysokých škol.
Ale to odbočuji...

Nechci strávit život učením se z učebnic. Možná tohle bude znít strašně klišé a kdesi cosi, protože jsem relativně mladá, ale...život mě prostrkal už kdejakými úzkými uličkami, hnusnými událostmi, bolestmi, pády,...že vím, že ...on mě stejně naučí nejvíc.
Nevím, co přesně chci dělat, ale vím, že tohle to není.
A vím, že mi to bude strašná spousta lidí vyčítat, že jsem hloupá, že mám ještě počkat, vydržet. Že jsem líná, hloupá, neschopná..
A třeba jo.
Nevím.
Ale teď vím, že tohle není pro mě. 

Nikdy jsem se necítila tak dole, jako tento podzim.
Tolik smutných nálad, depresí, stresu. A to i když jsem se potom ve škole už seznámila a dokonce si s jednou holčinou moc sedla.
Stejně jsem každý večer seděla a přemýšlela. Den ode dne se cítila staženější. Nesvobodná. Fakt, ale fakt často jsem brečela.
Ztrácela jsem síly. Řekla jsem to doma, našla pochopení, ale takové to "Zkus to ještě." A já zkoušela dál a dál, ale kdykoliv jsem byla doma nebo jinde a měla se tam vrátit, popadlo mě úzko u srdce a chtělo se mi jen a jen křičet, trhat si vlasy a zase plakat. Až tak zoufalá situace.
Až jsem bojovala s tím, jak se tedy rozhodnout.
Dát na davové šílenství, jít s dobou a řešit titul, jen proto, že někdo míní, že je to v životě podstatné? Nebo víc poslouchat své vytížené tělo i mysl, zbavit se toho a jít na cestu? Neprozkoumanou, která přinese nejistotu?

Asi si dovedete představit, že prostě..do smíchu v takové situaci moc není.
Prostě jen zmatek, chaos a hlava přeplněná myšlenkami.

Až to vyústilo tento víkend. V sobotu jsem měla vstávat ve 4 ráno na brigádu, věděla jsem to, schválně si po celém dni unavená šla lehnout brzy. Fakt jsem byla utahaná, ale prostě jsem nebyla schopná zabrat. Neustále se mi v hlavě jevily různé možnosti, co se stane, když se rozhodnu tak, a co když se rozhodnu jinak. Všelijaké scénáře, smysluplné i úplné blbosti. V jednu chvíli jsem se potila, v druhou se třásla zimou. Srdce mi tlouklo jako splašené. Bylo mi fakt hrozně.
A když jsem nakonec usla, tak se mi zdálo o tom, že běžím ve tmě a neustále narážím, že zvracím a je mi špatně a ..v tom pak zazvonil budík a byl čas vstát a jít makat.
Zní to dost šíleně že? Ale bohužel, fakt realita.

Nechci už více sebe takto trápit. Nechci už každý druhý den brečet. Chci být zase silná, mít důvod se smát, jít za něčím, co mě bude naplňovat. Ne, nejsem schopná říct v tuto chvíli, co přesně to bude. Vím, že mě to bude stát ještě mnoho hledání a úsilí, ale.. cokoliv, než se plácat na tomto místě.

Tímto článkem nehledám žádné politování...
..možná porozumění, ale spíš jsem se potřebovala vypsat. Možná mě tu bude čekat spousta komentářů, že jsem blbá a vzdávám se příliš rychle. Možná mě někdo pochopí a bude mi přát jinou cestu. A nebo to ani nikdo číst nebude.
Ale já...každopádně jít chci dál a jinudy. A stále si tím rozhodnutím nejsem 100% jistá, ale..do prčic, kdy si v životě člověk skutečně je? V tuto chvíli to chci udělat a neohlížet se. Až se stane, tak se stane.
Nechci déle trpět. Chci bojovat za to, co může být lepší.


12 komentářů:

  1. Z tvého článku jde cítit, že se vážně trápis. Je pravda, že asi každý dospělý ti řekne ať zatneš zuby a pokračuješ, protože v budoucnu budeš ráda... ..ale jak to můžou vědět? A hlavně.... Je fajn, když ti nikdo řekne, že až vystudujes budeš mít skvělou práci, uplatnění a zázemí. Ale co těch pět let předtím? Máš se pět let trápit s myšlenkou na to dobré, co asi jednou přijde? V takové chvíli člověk potřebuje radu, kterou ti bohužel nikdo nemůže dát. Já myslím že v prváku ještě není pozdě změnit rozhodnutí a zkusit jinou školu. Plno lidí má přece po maturitě rok pauzu. Nešlo by třeba na chvíli jen přerušit studium a všechno si to srovnat v hlavě? Nebo zkusit změnit ty věci s kterými, by šlo nějak pohnout. Držím pěsti a přeji hodně sil. Vzhledem k tomu čím sis už prošla, věřím, že tohle zvládneš jistě také :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Ti moc a moc a moc za milá a chápavá slova :)
      Máš naprostou pravdu, člověku tu radu vlastně nikdo pořádně dát nemůže, protože konečné rozhodnutí a jednání je vlastne stejně jen a jen na něm.
      Přerušit studium se nedá (tedy dá, ale jsou na to jen nějaké speciální podmínky - těhotenství a pod), ale ...víš co, tohle opravdu nebude má cesta ... Chci si dát čas, v nejhorším si do února stále mohu podat přihlášku jinam a zkusit to jinak, ale hlavně chci zkoušet, jak dál, co mě opravdu baví a naplňuje.. Trochu víc začít žít!
      Ještě jednou moc a moc děkuji za krásná slova, Tvých komentářů si moc vážím :*

      Vymazat
  2. Z velké části chápu, o čem mluvíš - i když u me to nebylo tak silne a něhy la jsem daleko od rodiny, taky jsem to na škole zazivala. na gymplu jsem měla vždy same jedničky a všichni v rodině očekávali kolik nebudu mit vysokoškolských titulu. Ja vlastně chvili taky, ale pak sem nastoupila na VŠ a zjistila, že tento koncept se mi vubec nelíbí a ze skolu stejne vsichni delaji jen kvuli titulu. Jinak ti studium vicemene nic neda nebo mozna jen některé skoly a obory, ale tech je minimum. A kdyz sem viděla že i lidi s magisterskym titulem nemohli najit praci a delali v Alberta za pokladnou? Ne děkuji pekne, prislo mi ze škola jen bere cas který se da uplatnit lepe jinde. Takže jakmile sem mela příležitost pracovat ve fitku ani chvíli sem nevahala :) Jo taky mi doma říkali at to ještě zkusim ale ja to proste "necitila" jako spravnou volbu. Zkusila jsem to pak ještě chvíli dálkově ale to bylo snad jeste horší.

    Takže taky žiju, i bez vysoke školy. těžko říct co bude za pár let, ale člověk když chce tak si svou cestu vzdy najde :) Me se vyplatilo poslouchaz sve "instinkty" - nakonec pak vzdy vse dobře dopadlo :)

    Tak přeji i tobe at je co nejdřív lip! určitě svou cestu najdes :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moni, neskutečně si Tvého komentáře a názoru vážím! Jak koukám, měla jsi asi docela podobnou minulost, co se školy (aspoň té střední) týče. A názor na vysoké mám asi úplně stejný. Taky znám hromadu lidí s tituly a chudáci jsou věčně na pracáku nebo dělají něco úplně jiného. Neříkám ,že všichni, ale..je jich dost...
      A strašně se mi právě líbí Tvůj "příběh", Tvá cesta.. :) Jak jsi nalezla přesně to, co Tě baví a naplňuje, to je prostě nádherné. V současné chvíli cítím, že by se mi líbil asi úplně stejný životní osud... tedy, jasné, stejné to být nemůže, ale Tvá práce a životní styl, videa, blog, závody, přátelé, přítel, rodina, věčně usměvavá tvář.. To je prostě pro mě hrozně inspirující!

      Děkuju Ti opravdu strašně strašně moc! Jsi hodná! A jsem neskutečně ráda, že jsem měla možnost Tě poznat :)

      Vymazat
  3. Tak tohle úplně chápu, na vejšce jsem taky šťastná nebyla (ale trvalo mi pět let, než jsem pochopila, že mi ta škola prostě nic nedává a jen mě vysává). Sekla jsem se studiem. Strašně jsem se styděla a v mém rozhodnutí mě nikdo nepodpořil. Ale teď jsem o 200 % klidnější a spokojenější. Důležitější je cesta a ne cíl.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Koukám, že takových lidí je fakt víc než dost.. Prostě je to v nás nějak "zakódované" ,že se musí jít na VŠ a život pak bude sluníčkový.. ale není to tak..a bohužel se od toho pak odráží i nulová podpora okolí no :/
      Jsem ráda, že se Ti život obrátil a už jsi spokojenější! :) Můžu se zeptat, co děláš?

      Vymazat
    2. Prodávám proteiny, aminokyseliny, ionťáky a zdravou výživu ve Vitalandu. :)

      Vymazat
  4. Přesně takhle jsem se cítila, když jsem odcházela z ekonomky, věděla jsem, že pro mě je to správně, ale pak tam byla spousta otazníků, jestli přece jen jsem to neměla vydržet, zkoušet, snášet...
    Ten odchod mě dostal do zahraničí, kde jsem byla šťastná a přesvědčená, že ta vysoká byl jeden velký krok vedle. Bohužel moje štěstí trvalo jenom chvíli (zamilovanost) a já začala utíkat. Před světem i před sebou. Rok na to už vím, že školu dodělat chci, ale úplně jiný obor a z úplně jiných důvodů než, že titul je potřeba. A musela jsem si zažít hodně, abych si to v hlavě ujasnila a vymyslela cíl i cesty k němu. Stále ten plán je jen takový načrtnutý, ale je to mnohem víc, než co jsem měla, když jsem vylezla ze střední. To jsem neměla čas takhle přemýšlet. Minulost už nezměníme a budoucnost nezáleží jenom na nás, ale rozhodně bychom neměli setrvávat v něčem, co nás dělá vyloženě nešťastnými...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. wow, moc hezky jsi to napsala :) Jo, taky mi něco říká ,že člověk prostě pořádně nemá čas si to rozmyslet a už musí činit nějaká rozhodnutí.. Prostě k tomu dojít, najít se..chce to čas...
      A hlavně, že máš nějakou vidinu, nějakou motivaci..prostě něco, co tě žene kupředu! To je naprosto skvělé :) Držím palce!
      A děkuju moc za milý komentář, rozhodně mě povzbudil :)

      Vymazat
    2. Jéé, to jsem hrozně ráda :)! A moc ti přeji, abys nalezla nějakou cestičku, která tě dovede na správné místo ve správný čas :).

      Vymazat
  5. Bohužel, holka. Na výšku evidentně nemáš. Ale než za každou cenu studovat nesmysly typu psychologie, lepší si najít vlastní cestu a dělat něco jiného. (Sorry za anonymní drsný komentář, ale je mi o pár let víc a možná to pro tebe bude dobré slyšet i takhle. Držím palce.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trochu zvláštní komentář, ale taky beru.
      Mám, nemám, to je otázka, kterou ale už nehodlám řešit. A psychologie není nesmysl.
      Je to trochu drsné a radši bych byla za upřímnost, která je projevena v něm, i v té neanonymitě, ale ok.. :) Díky, i takto to beru!

      Vymazat