Ticho po pěšině...

Přemýšlím, jak vůbec začít...
Dlouho se neobjevil žádný článek. Ne, že bych nechtěla. Naopak, tolikrát jsem už seděla nad tou otevřenou stránkou a chtěla něco napsat. A kolikrát i něco napsala.. Jenže nedokončila, a jak jsem se k tomu měla vrátit, už to nebylo aktuální nebo se mi to prostě nelíbilo. Takže delete... A tak znovu a pořád dokola.
Nevím ani, jestli to dokončím i dnes, ale...říkám si, že bych měla. Ne že bych někomu dlužila omluvu, že se tu nic neobjevuje, to určitě ne. Stejně tu tolik čtenářů není. Ale sama vím, že takové vypsání je dost dobrou terapií. Že mi to vždy pomáhalo. A proto se k tomu tak nějak dostávám...

...protože poslední dobou rozhodně není sluníčkové období.
A tím nemyslím jen to šedivé nebe za oknem. Tedy, i ono má asi svůj podíl. Ale myslím svou náladu, své myšlenky, sebe..celkově.
Strašně se ve mně perou dvě strany. A nevím, jak s tím skoncovat.. Stojí mě to hrozně sil, někdy si připadám skvěle, hrozně v pohodě a vzápětí jsem na dně, chce se mi brečet, řvát, trhat si vlasy..

Jedna má část je totiž hrozně nespokojená. Nebo spíš...není spokojená s tím, co je. (jo, je v tom rozdíl!) Škola není úplně to, co jsem si představovala. Systém vysokých škol se mi nikdy nevryl pod kůži, naopak s ním spíše nesouhlasím. S tím, jak to u nás funguje a kdesi cosi. Přednášky a tak jsou fajn, vím, že je to něco, co je mi blízké, ale .... nevím, nevím ani jak se vyjádřit. Necítím se z toho úplně šťastná a spokojená.
Do toho to věčně pochmurné počasí, zima... Daleko od přátel a rodinné podpory. Cítím se osamělá a příliš uzavřená sama se sebou, se svými myšlenkami. Věčně v napětí...

Druhá část...chce a snaží se bojovat. Snaží se hledat motivaci. Říká si, že je to teprve začátek a je blbost vytvářet jakékoliv závěry. Chce to zkusit, dát všemu šanci, jít dál. Neustále hledá cesty a skulinky.
Ale jak už to bývá, ta negativní část je jakási silnější, hlasitější.

Je toho hrozně moc a ještě více toho bude. Jsem věčně unavená a nespokojená. Doma jsem vždy jen chvíli, čas věnuji buď škole nebo brigádě...
Cítím se taková..prázdná.
A pak jsou chvíle, kdy se konečně vidím s přáteli a ...zjistím, kolik jsem toho zameškala. Ale na druhou stranu i to, jak tady pro mě stále jsou, jak si s nimi rozumím a všechno je vlastně pořád..stejné.

Ne, nerozumím si ani trochu, ani tomu, co tu vlastně píšu. Tak trochu volné asociace (aspoň něco z té školy mám).
Strašně bloumám a hledám, co vlastně chci od života. Kam chci dojít. Čeho dosáhnout. A to jsou strašně náročné a těžké otázky na zodpovězení. Hlavně...když už to vypadá, pro jaký směr se rozhodnu, něco se pokazí a nejde to.. nebo se mi zase ukáže jiná cesta a já si nejsem jistá výběrem a zase stojím na rozcestí a zase kroutím hlavou a nevím...nevím...

Omlouvám se za takový zmatený a negativně laděný článek, ale prostě jsem to ze sebe potřebovala vysypat a trochu si to utřídit. 

Netuším, jak moc teď budu blogově aktivní, každopádně do té doby mě můžete sledovat aspoň na Instagramu, kde přidávám pravidelně.

Doufám, že se máte lépe a pokud máte nějaký tip, radu, cokoliv! jak bojovat proti takovýmto stavům a co vám pomáhá, budu jedině ráda!