sobota 24. října 2015

Procházky

Zdravím v tento sobotní podvečer :)
Ráda bych se dnes trochu zamyslela nad krásou procházek.
Možná se podívíte, co to tu má co dělat, ale .. ono má! :)

Víte, mám pocit, že je toho na poslední dobou trochu hodně. Denně dlouho ve škole, učení i večer, nějak se sbírají všelijaké seminárky, referáty, testy,.. Do toho příprava k maturitě a ke zkouškám FCE.
Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří by nad učením seděli denně. Nemám to ráda, nikdy mě to nebavilo, přišlo mi to zbytečné. Jasně, mohla jsem mít o mnoho lepší známky, ale nějak jsem se o nezajímala. Nejsem ten typ člověka, co prostě musí mít ze všeho samé 1. 
Ale nějak teď na mě spadá fakt, že jsem musela něco začít dělat.
A do toho si najít čas na vlastní aktivity, cvičení, přípravu jídla, čtení, popořípadě brigádu. Do postele prostě vždy padnu s největší radostí a spím jak zabitá až do rána...





Minulý týden toho bylo na mě už prostě strašně moc, byla neděle odpoledne a já nevěděla, kam dřív skočit. Bolela mě hlava, bolelo mě srdíčko, že to nezvládám, že jsem slabá, že na to nemám. Ztrácela jsem víru a sílu. Chtělo se mi brečet a mlátit hlavou do zdi.
Díky Bohu za moji sestru, která mě (sice na dálku) povzbudila. Řekla, ať si jen tak vyjdu na vzduch, že to pomůže. Moc jsem tomu nedávala, ale napsala jsem kamarádce a šly jsme.
A nakonec to bylo víc než super. S kamarádkou jsme se dlouho neviděly, skvěle jsme si popovídaly, pořešily novinky, sluníčko svítilo a já si trochu více ujasnila, jak jít dál, abych se úplně neztrhala.
Bohužel týden přinesl další strasti a stresy a já byla na stejném místě jako před tím. Ráno jsem se vzbudila a už jsem byla naštvaná na celý svět, nic se mi nechtělo, na mamku jsem byla hnusná.
A přitom jsem nechtěla, neměla jsem důvod.
A tak jsem si vyšla zas.


U nás dnes odpoledne bylo zase hezky, tak jsem vytáhla foťáček a šla.
A já nevím, čím to je, ale.. procházky mají nějaké magické kouzlo. Zda je to tím čerstvým vzduchem nebo přírodou okolo, barvami, listím nebo slunečním svitem, ale odprostí mě od té reality.
Najednou je hlava klidnější, lépe se mi dýchá, přemýšlí.
Jako by se otevíraly nové možnosti. Nová okna plná pozitivnějšího myšlení.
Svět se netočí šílenou rychlostí, neřítí se vzduchem jako řetízkáč, ale otáčí se tak, jak má. Po své ose, klidně.
Vše dostává smysl a já se uvolňuji.


Možná je to únik jen krátký, nevím.
Ale dává mi hodně! Jako bych ty své starosti nemusela nést na bedrech já sama, ale pomáhá mi i příroda.
A buďme upřímní, co je hezčího, než všechno to zbarvené listí? Než poletující ptáci? Než smějící se děti, které pouštějí draky? Než rodiny na procházce?
Asi zase filosofuju no jo podzim, ale ono to prostě má své kouzlo.
Dříve lidé trávili v přírodě mnohem více času, bylo běžné všude chodit pěšky být s přírodou více ve styku. A myslím si, že to mělo svá velká opodstatnění. V dnešní době jezdíme auty a neustále někam spěcháme. A tím nám to kouzlo úplně uniká.


Já měla dnes úplně chuť tančit. Listí a větvičky křupaly pod nohama, najednou nebyla škola, nebylo učení, byla jsem jen já, nebe a listy.
A cítila jsem se dobře.
Chtěla bych, aby tento pocit trval déle. Ale možná že i právě kvůli té své pomíjivosti je tak kouzelný.
Možná že právě proto, se rozhodneme jít za pár dní zase, užít si sluníčka, užít si volna, přírody. A to je jedině dobře!


Článek možná nemá hlavu patu, ale.. má. Aspoň pro mě.
Víte, občas si jen tak čárám na papír, jen abych si uspořádala myšlenky. Možná je to i tento článek, jen není na papíře. Chtěla jsem své myšlenky ventilovat a poslat je dál.
Protože by mě uřpímně zajímalo, jak vy to máte? Chodíte na procházky? Pomáhají vám se uvolnit? Nebo vše řešíte jen autem a přírodu nenavštěvujete? 



3 komentáře:

  1. Poslední dobou na tom jsem se školou a celkově se vším podobně. Někdy jsem fakt vyčerpaná a nic mě nebaví a celý den ve škole přemýšlím nad tím až si lehnu do postele. Jelikož bydlím na vesnici, dá se jít defakto do přírody kamkoliv Miluji procházky, vždy se perfektně uvolním a mám opravdu lepší náladu. Když jsem měla psa, chodila jsem denně.

    OdpovědětVymazat
  2. Hrozně krásně jsi to napsala :) Vždy, kdy otevřu Tvůj článek, už předem vím, že budu při jeho čtení pokyvovat hlavou a říkat si, že přemýšlíme hrozně podobně.
    Procházky jsou pro mě poslední dobou až takové vysvobození. Je to jediný moment, kdy dokážu nechat starosti doma a pročistit si hlavu. Musím dát za pravdu babičce, která vždycky říkávala, že příroda léčí a že jsme věčně strhaní a utrápení, protože žijeme zavření v paneláku a málo chodíme po lesích. Přitom stačí se jen zvednou a jít se na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu. Hned se ten svět zdá být lepším) Upřímně - kdybych si teď mohla vybrat, jedu někam do přírody za koníkama, celé dny kydám hnůj, běhám po lese a večer padám spokojená do postele.
    A to jak popisuješ-že je toho na Tebe hodně - věř, že to zvládneš. Maturita je první větší stres a první velká zkouška. Je jasné, že je to hodně náročné období, jakmile to ale bude za Tebou, hodně se Ti uleví a řekneš si, že to vlastně nebylo tak hrozné :) Hlavně toho po sobě nechtěj příliš. Nedá se stihnout všechno a naučit se každou látku perfektně. Stihneš, co stihneš a naučíš se, co se naučíš. :)
    Držím palce!:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jejda, děkuji moc, Aničko! :) Tvůj komentář mě vždy zahřeje na srdíčku a moc mě potěší! :)
      Máš naprostou pravdu a stejně tak Tvá babička, v přírodě je obrovské kouzlo a měly bychom ji nechat víc jednat za nás (nebo jak to říct) A upřímně? Kydání hnoje u koní by mi vůbec nevadilo, dny v lese bych si ráda prožila. :) Panelák je prostě stísněný prostor, kde se nedá rozvíjet!
      Děkuju moc :* Já vím, asi to tak bude (teda určitě), ale víš jak to je, po válce je každý generál. Takže je mi jasné, že až si budu moct oddechnout, že je to za mnou a já jdu dál, tak to bude nádherný pocit a budu si říkat, že jsem se zbytečně stresovala... Ale teď to tak prostě je a já tak trochu plavu no.. Ale zase bude líp ;)

      Vymazat