Vánoce u nás

Zvláštní, že jakmile je volno, nemusí se chodit do školy, čas se ztrácí snad ještě rychleji než obvykle. Tolikrát jsem si říkala, že bych měla na blog napsat, koneckonců se teď nemohu vymlouvat na školu a množství učení, ale...! Stejně jsem to nezvládla... Spousty návštěv a čas trávený s rodinou a přáteli mě plně zaměstnal, takže jsem byla ráda, když jsem sem tam stihla omrknout email!
Na druhou stranu příjemná změna, bez sociálních sítí a internetu se dá žít a jednou za čas si udělat takovou pomlku neuškodí, spíš naopak :)

Nazdobené větvičky slaměnými ozdobami se u nás staly takovou klasikou :)

Takže se ozývám až teď... Po Vánocích a svátcích, plna sil a elánu, který mi snad vydrží!
Jak jste se už dočetli v několika článcích před tímto, letos jsem vůbec neměla vánoční náladu. Nezměnily to ani koledy, které vyhrávaly snad všude, ani školní vánoční koncert, dokonce ani Láska Nebeská, můj nejmilovanější vánoční film!
Takže když přišel štědrý den a s ním neproniknutelná mlha za okny, já měla pocit normálního všedního dne. Vzbudila jsem se a bylo mi trochu zvláštně. Sestra nebyla doma, taťka naopak ano - obvykle míval na štědrý den denní a my pak měli trochu posunutou večeři, ale letos měl naopak noční, tak se zase dělalo všechno rychleji. Takže hned ráno jsme s taťkou nazdobili stromek a větvičky v obýváku, vyhrávaly koledy, mamka pomalu chystala salát, pekla vánočku a připravovala kapra.
V poledne jsme si dali vánočku, to vstal konečně i bratr. Já s taťkou jsme se šli potom projít na hřbitov, zapálit dědovi svíčku. Večeři jsme měli docela brzkou, už okolo 17, aby taťka stíhal. Tradiční jsou u nás dvě polévky, rybí a hrachová, každý co má rád, někdo i obojí. Pak samozřejmě bramborový salát, také ve dvou verzích - já s jogurtem, zbytek tradiční s majonézou, a pečený kapr. Taky nějaké to cukroví, rozkrojit jablíčko - krásná hvězdička uvnitř - a na chvilku ke stromečku, kde nás ale nečekaly žádné dárky.. Jakto? No, dohodli jsme se, že si je předáme až další den, kdy přijede sestra se švagrem.
O půl sedmé taťka odešel do práce a my asi poprvé strávili večer u televize s pohádkami. Mamka šla na půlnoční, ale mně bylo nějak špatně - aneb když je tělo zvyklé dostávat pravidelně stravu a pak se najednou přecpete táckem cukroví.

A tady malá ukázka.. Každý rok se opakuje jedna věc, asi taky už tradice - s mamkou prohlásíme, že nebudeme péct moc, a pak je z toho najednou 12 druhů :D Cukroví všeho druhu, od zdravého k nezdravému.. 

Více v celém článku :)

Recept: Zdravé vanilkové rohlíčky

Ano, světe div se, znovu se ozývám a znovu s receptem :)

Dnešním odpolednem školákům začíná vytoužené období prázdnin! Ne, stále nemohu úplně uvěřit tomu, že za dva dny bude štědrý den a já budu jíst bramborový salát a zpívat na půlnoční. Nevím proč, ale letos jde prostě vánoční atmosféra úplně mimo mě.
A to i přes to, že jsme dnes ve škole měli Vánoční koncert - aneb žáci si připraví různá vystoupení, taneční, hudební, scénky, prostě všechno dohromady a hraje se to zbytku školy, těm, kteří se nechtěli zúčastnit, učitelům a tak. Jako každý rok to bylo moc fajn, já se samosebou účastnila... Tématem byla časová osa, takže vystoupení od pravěku až do dnešní doby, naše třída dělala komunistické cvičení a spartakiádu, takže relativně novodobé :D
Nicméně, i když se každoročně zpívají vánoční písně a zapalují prskavky, nějak to na mě nepůsobilo. Jako jasně, bylo to super, krásné, ale.. dokud mi někdo asi nezakřičí do obličeje, že Vánoce jsou tu, tak mi to nebude připadat.
Ale snažím se, opravdu, a z toho pak vzejde nějaké dobré cukroví, většinou se snažím o zdravější verzi. Takže recept na špaldové linecké jste si mohli přečíst ZDE a dnes pokračujeme, tentokráte vanilkové rohlíčky, ale opět trochu jiné, než je asi znáte :)

Zdravé vanilkové rohlíčky

Co budeme potřebovat:

• 200g špaldové mouky
• 50g kukuřičné hladké mouky
• 50g vanilkového proteinu (místo něj lze použít jakákoliv mouka)
• 50g třtinového cukru
• 100g másla
• 100g mletých ořechů
• 1 žloutek
• vanilková esence
• vanilkové sojové/ovesné/rýžové mléko (nebo normální) dle potřeby

Postup:

Mouky, protein a cukr smícháme ořechy, změklým máslem a žloutkem, tvoříme těsto, které necháme přes noc uležet na chladném místě. (Mléko přidáme v případě, že je těsto příliš sypké a nechce držet pohromadě)

Druhý den tvoříme rohlíčky, ukládáme je na pečícím papírem vyložený plech a pečeme na 160°C dozlatova. 

Vychladlé rohlíčky můžeme obalit ještě ve vanilkovém cukru, ale to je jen na Vás, já osobně je do něj už nedávám, díky proteinu a esenci jsou vanilkové dost :)

Já je právě dopekla a jejich krásná vůně se line celým bytem! :) Jestli mám nějaké cukroví fakt ráda, tak jsou to právě rohlíčky! Ačkoliv je dělám vždy asi až příliš velké a neforemné, jde o tu chuť! :)

Určitě zkuste.. A jaké je Vaše nejoblíbenější Vánoční cukroví? :)

Recept: Špaldové linecké cukroví

Protože se nám ty Vánoce opravdu už nevyhnutelně přiblížily, ač mi to stále moc nedochází, tak je třeba začít s nějakým tím pečením. Teda, věřím, že v mnoha domácnostech už to mají za sebou a spokojeně sedí s čajem a nohama nahoře u pohádek.
U nás tomu tak není, naopak letos nějak není času nazbyt a myslím, že nějak nikomu asi úplně nepřipadá, že za nějaké 4 dny tady bude Ježíšek.
Každoročně jsme si říkali, jak to bude rok, kdy nebudeme péct moc cukroví, protože na to u nás nikdo moc není. Ale každý má ten svůj oblíbený druh či dva, a když je vás doma 5, tak se to najednou naskupí. Takže najednou bylo druhů 12 (v rekordní jsme měli tuším i 16!), z čehož samosebou zůstala strašná spousta zbytků, které nikdo nechtěl už ani vidět!
Takže letos VÁŽNĚ pečeme jen pár druhů, konkrétně teď máme jen dva :D
Minulý víkend jsem pekla zdravější linecké ze špaldového těsta a na to Vám teď napíšu recept, protože věřte, že to stojí za to :)

Špaldové linecké cukroví

Co budeme potřebovat:

• 210g špaldové mouky
• 140g tuku (másla, Hery, kokosového oleje)
• 70g třtinového cukru
• 2 žloutky
• špetka vanilky
• marmeláda na slepování

Postup:

V míse utřeme máslo se žloutky, přidáme cukr a vanilku. Nakonec přidáme mouku a vypracujeme těsto. Necháme jej chvíli uležet v chladu - v lednici či na balkoně.

Z těsta vyválíme placku a vykrajujeme tvary. Vždy jeden bez dírky a druhý s dírkou. Dáme na plech pokrytý pečícím papírem a pečeme na 150°C dozlatova. Hotové tvary necháme vychladnout a slepujeme dohromady marmeládou.

Taky zkoušíte na Vánoce zdravější verze cukroví? :) 

Pokud vyzkoušíte tyto linecké, dejte určitě vědět, jak chutnaly! :)

Testuji (6)

Zase nějaký článeček, aby se neřeklo.
Poslední dny před Vánoci se ve škole ještě něco málo dělá, ale stejně všichni spíš čučí z okna. Znáte to.. Dneska jsme třeba v semináři společenský věd měli referát na Vánoce a při pohledu z okna, kde svítilo slunko, jsem teda fakt Vánoční pocity neměla.
Letos mě prostě Vánoční šílenství vůbec nepohltilo. Teda, já vůči němu tak nějak byla odolná snad vždycky, ale tento rok to není ani vánoční nálada. O víkendu jsem pomalu začala s pečením, poslouchala koledy a ... přišlo mi to vlastně divné.
Měla jsem pocit spíš října nebo takového dubna, než že je prosinec.
Taky ještě všechny dárky nemám a štve mě to. Strašně ráda dárky dávám, vidět ten výraz, když je dotyčný otevře a rozline se mu úsměv na tváři, je prostě úžasný. Jenže jsou lidi, u kterých nemám vůbec žádný nápad, a i když jsem prolezla spousty obchodů, nic mě netrklo. No, musím to ještě nějak pošmelit.
Kdybyste někdo měli nějaký nápad, klidně i na DIY a homemade dárky, napište mi prosím! :) Budu ráda za jakýkoliv tip!!

Protože jsem si všimla, že jsou články Testuji většinou jen o tyčinkách nebo o nich převážně, tento díl bude bez tyčinek úplně. Jasně, že jsem jich zase spoustu vyzkoušela, ale udělejme malou změnu :D

A hned na začátek něco, co by si rozhodně zasloužilo hastag #nebevhube!! Skvělé máslíčko od Nuts'n more. Arašídové s kokosem, no opravdu lahůdka. Asi nemusím zmiňovat, že se u mě neohřálo na moc dlouho.
Struktura není příliš tekutá, jen úplně poprvé je potřeba jej pořádně smíchat, jak se usadí tuk na vrchu. A pak už je lopatu lžičku a papat a papat až do prasknutí!

My Dishes 1.6 (měsíc Listopad)

Tak trocha inspirace aneb co jsem si dopřávala za měsíc Listopad. Samosebou nemám fotky všeho, někdy je fakt špatné světlo nebo mám prostě velký hlad :D
Ale snažila jsem se aspoň i nějaké snídaně, ač většinou po ránu nejsou zrovna hezké fotky. Nebo možná někdo řekne, že celkově to nemám bůhvíjak načančané.. Nemám, ale ukazuju to tak, jak to je. Jasně, že by se mi líbilo mít ty krásné fotky, jak všecko nachystané, má své místo, pěkně nakrojené a tak... ALE to bych nesměla být bordelář prvního stupně a taky si to na rovinu přiznejme, na to #sommoclina ... Co už :)

Snad se Vám fotky budou líbit i tak :)
A já se jdu zase vrátit k psaní seminárky a nadávání... Pro vysvětlení, za měsíc a něco budeme mít maturiťák, ale  snaší třídou se na něco domluvit je prostě nemožné. Máme plno skupinek, ale ty se mezi sebou příliš nebaví.. Někteří jsou přece "výš".. No comment, radši. Jenže na plese se dělá tradičně nějaké vystoupení, které my samosebou ještě ani nevymysleli, natožpak abychom něco nacvičovali... Do toho šerpy, stužky, výzdoba.. No, pukne mi hlava, protože kdo to nakonec řeší? Ano, já s kamarádkou.. jsme fakt happy, protože domluvit se s někým je nemožné...
Fuu, ale konec stěžování. Jde se na jídlo!

Ano, takto nějak vypadají zhruba mé večeře. Potřebuju vždy dva talíře, jeden na zeleninu, druhý na zbytek :D Což je v tomto případě šunka od kosti a batáty :)

Víkend v Brně

Já vím, co jsem říkala... že už to nebudou samé články do My Diary..
Ale já jsem prostě rebel, takže to poruším :D
Ne, nebojte, mám nachystané i jiné, ale chtěla jsem se podělit o to, co jsem o víkendu dělala. Jak jsem si dopřála trochu odpočinku, snažila se nachytat Vánoční náladu, užila si čas s rodinkou... :)

Už nějakou dobu jsme s mamkou plánovaly, že si tento víkend do Brna zajedeme - navštívíme sestru, pobydeme spolu, obejdeme trhy, třeba nakoupíme nějaké vánoční dárky. Taky mi to mělo být jakousi odměnou za to, jak jsem se poslední víkendy jen drtila ajnu. A musím se přiznat, že to byla příjemná změna.. nesedět u učebnic celé dny! :)
Vyjely jsme v sobotu ráno vlakem, až jsme se divily, kolik lidí jelo. Asi se všichni chtěli podívat na trhy a taky to nákupní šílenství už začíná s lidmi pěkně cloumat.
V Brně jsme se setkaly se sestrou a švagrem a společně vyrazili na trhy na Zelňáku. Lidí tam bylo samozřejmě mraky, davy se mísily s vůní punče, klobás, sýrů, dřeva, skořice. Člověk by řekl, že tam chytne vánoční náladu hned, ale abych byla upřímná, spíš mě popadla nechuť k všem těm lidem, co mi bodali lokty do zad a břicha a po půl hodině jsem toho měla tak akorát. Ne, vážně, ale jak mám obdivovat krásnou práci různých řezbářů a umělců, když mi někdo neustále stojí ve výhledu, křičí přese mě nebo mi šlape na nohy?

Ale abych si neustále jen nestěžovala, okolí bylo krásně nazdobené, udělaný betlém, hrály koledy. Jako ono to tu atmosféru mělo, jen já jsem letos jak spadlá z višně.

A proto jsem byla happy jak dva grepy když jsme se posunuli k ReBiu. No to víte, blížil se čas oběda, a to bych nebyla já, kdyby mi už nějaký čas pěkně nekručelo v břiše :)
Přišli jsme tam zavčas, ještě tam nebylo moc lidí, takže jsme si vybrali stůl a jídlo a s chutí se do něj pustili. Každý si tam něco našel, mamka se sestrou i dezert, já si nabrala fakt velkou porci, takže jsem pak jen spokojeně odfukovala.
Taky jsem si dala pořádnou dobrotu - robi řízky, šťouchané brambory s cibulkou a rajčatový salát :)

S plnými žaludky jsme se vydali dál směrem ke Svoboďáku. Po cestě jsme obešli pár obchodů. Blíží se mi totiž ples a nemám žádné boty. Jenže...s mou žirafí výškou je jeden velký problém. Sehnat nějaké normální plesové boty bez podpatku je nadlidský úkol.
A já bych je tak ráda nosila! To je na tom to nejhorší.

Takže po pár zklamání a zanadávání na to, že nemám o 10 cm méně jsme se vrhli do dalšího víru lidí, koled a rozlitých punčů.
Na Svoboďáku byly trhy ještě větší, více stánků. Líbila se mi taková zvonička, kam jdete a něco si přejete a potom zazvoníte na zvon. Ano, vystála jsem si řadu s těmi dětmi jen abych si mohla zazvonit a něco si přát. Ano, letos v létě mi bylo 18. No a co :)
A aby se má dětskost neprojevila jen v přání, místo abych lítala od stánku ke stánku, já lítala od živých zvířátek k těm dřevěným!

Chvíli jsme ještě proplouvali davem, ale po čase nás to už příliš nebavilo, a tak jsme se rozhodli jet k sestře. Tam jsme se radostně vyvalili a užívali si vlastního prostoru, jen tak si povídali, zpívali karaoke a švagr nám pak připravil naprosto luxusní večeři.

Grilovaná kuřecí křidýlka s brambory :) Nevím, v čem je nakládá, ale jsou fakt dokonalá!!! Pěkně jsem se nacpala a pak jsme se dívali na Mimoně.. Filmy mě většinou moc neberou. Ale ty animované se mi líbí vždycky.. čím to :D

Strašně nekvalitní fotka, omlouvám se ..

Další den jsme si už jen tak povídali, dali si společný oběd a já s mamkou jsme zase vyrazily. Ještě jsme skočily na trhy koupit taťkovi mikulášskou nadílku - v podobě klobásy a kusu slaniny :D - oblezli pár obchodů s hadry - něco na ty Vánoce dostat musím - a zapadly do pěkně vyhřátého vlaku.

Tam jsem si víceméně jen četla a poslouchala u toho hudbu :)

Víkend samozřejmě uplynul mávnutím proutku a zase byla neděle večer a já musela myslet na nadcházející pondělí.

Ale bylo to fajn uvolnění, nebýt doma, neřešit angličtinu ani nic jiného do školy, prostě jen tak vypnout. Bohužel jsem žádnou extra vánoční náladu nedostala, ale nějak se tím netrápím. Už to kouzlo Vánoc stejně neprožívám tak jako malá, letos to navíc bude hodně zvláštní. Sestra poprvé na Štědrý den doma nebude, taťka bude mít noční... Bude to zase jiné. Ale tím netvrdím, že horší. 

Jen si prostě myslím, že je důležité, že se nakonec sejdeme, a to je to krásné. Třeba příští rok, až bude mít sestra prcka, zase to bude víc o stromečku a výzdobě, cukroví a koledách. S takovým tím dětským kouzlem Vánoc.. :)

Co vy? Taky jste byli někde na trzích? Sháníte dárky a šílíte nebo jste zatím "v klidu" jako já? :)

A je to za mnou...

Cože? Ona se ozývá? A zase do My diary?
Ano, ano, světe div se, zase jsem tady... Já vím, že poslední dobou příliš nepřispívám, ale opravdu to chci teď změnit. A to ne jen pro to, že se blíží Vánoce a dáváme si předsevzetí a kdesi cosi.
Ve skutečnosti to má i docela hlubší význam.
Tak nějak si čím dál tím víc uvědomuji, že mi to chybí.
A tím nemyslím jen blogování a postování fotek na Instagramu a celý internetový svět.. Ale psaní samo o sobě. Dříve jsem už nezvládala zavírat šuplíky, jak byly přeplněné mými myšlenkami, příběhy, povídkami.. A teď? Jako by se kreativita a nápady vypařily a přišla tvůrčí krize.

Ale chci to změnit! :) A začnu s tím právě teď a tady.
Slibuji, že pak přijdu na více příspěvků do jiných rubrik než je jen My diary. Ale dnes se potřebuji vypsat z toho, pro co jsem poslední dobou nejvíce žila.
A to byla zkouška First nebo FCE chcete-li...

Angličtinu jsem měla vždy ráda, ale nikdy jsem se nechystala na tuto zkoušku jít. Když jsem šla na náš gympl, věděla jsem, že se tam přípravný seminář otevírá, ale prostě mě ani ve snu nenapadlo, že bych tam jednou seděla zrovna já.
Ale stalo se.
Začali jsme loni v září, projeli učebnici, kdejaké poslechy. Mezitím spousta lidí odešla a já chvílemi taky přemýšlela, protože přece k samotné zkoušce nepůjdu, jen si tak zlepšuji své skills..
A tak tomu bylo až do letošního září. Začal writing course a upřímně mi to moc nešlo - a to mě docela vyděsilo a překvapilo, v češtině jsem s tím nikdy neměla sebemenší problém, slohovky jsem vždy vysypala z rukávu, odmalička jsem psala kdejaké příběhy, knížky, prostě... jsem snad vždy psala. Neříkám, že jsem kdoví jaký spisovatel, ale prostě jsem si myslela, že to umím.
Ale o to nejde..
Nakonec jsem se rozhodla, 4 dny před posledním možným termínem k podání přihlášky.
A od té doby nastal kolotoč angličtiny, angličtiny a...jo, angličtiny.

Jasně, že jsme měli normální hodiny i ve škole a nadále pokračoval náš "seminář", ale nakonec se tomu věnuje času mnohem víc. Je to hodně o domácí přípravě, poctivosti. Najednou zjistíte, kolik toho vlastně ještě nevíte (ikdyž se dnes říká, že anglicky umí každý), v kolika věcech si nejste jistí..
Opravdu každé odpoledne a večer jsem nad tím seděla, ať to byla různá cvičení, poslechy, videa, filmy.. Zprvu mě to otravovalo, nechtělo se mi, byla jsem rychle unavená a měla jsem pocit, že mé úsilí se vůbec neprojevuje na výsledcích.
O to víc mě překvapilo, že ke konci jsem měla až nostalgické nálady, že už za týden tomu tak nebude, že budu sedět v pokoji, kousat tužku a nebudu mít co dělat!

Ale konec žvatlání o přípravách. Vrhněme se rovnou na samotnou zkoušku.
První nám rozepsali termíny na Speaking - 1.část. Měli jsme to štěstí, že všichni z naší skupiny měli vypsaný termín na stejný den, do stejné budovy, takže jsme na vlak nasedli společně a celou dobu se mohli podporovat.
Jeli jsme do Olomouce, města, které má jako nejbližší britské centrum. Samozřejmě jsme slyšeli spousty hrůzných příběhů, jak tam někteří dojeli pozdě kvůli Českým drahám nebo sebevrahům skákajícím pod vlak, a protože když přijedete pozdě, nic vás neomluví a automaticky máte smůlu, radši jsme vyjeli o dost dřív. Takže jsme tam pak byli sice asi o dvě hodiny dřív, ale stresovat se tam nebo doma, to už je jedno.
Musím se přiznat, že jsem se celý čtvrtek večer a pátek dopoledne šprtala, hledala slovíčka, projížděla témata, mluvila a mluvila. Aaaa? Samosebou jsem z toho použila úplné minimum. Protože jsem to neměla zajeté, užité.
Celý den mi tlouklo srdce, moc jsem toho nenaspala, byla jsem střídavě úplně v pohodě a střídavě se třásla a myslela na to nejhorší.
A pak jsem tam najednou seděla a mluvila. A mluvila a mluvila... A zase vyšla ven. A přežila to.
Zvláštní je, že jakmile jsem ven vyšla, jako by mi vypadlo vše, co jsem říkala. Nebo jinak, spíš způsob, jak jsem to řekla. Jasně, super, ani jednou jsem se nezasekla, ale jestli jsem užívala správné vazby, slova, výslovnost.. to vůbec nevím. Jediné, co mi znělo hlavou bylo: eeeeeeeeeeeeeee!

A včera se psaly zbylé části. Opět jsme jeli do Olomouce a vzhledem k tomu, že zkouška začínala už v 9 ráno, asi si dovedete představit, že jsme vyjížděli fakt brzo.
A jakmile jsme tam dojeli, byli jsme poněkud zaskočeni. U nás ve městě bylo totiž docela hezky, ale v Olomouci byla úplná vichřice. Pršelo a strašně foukalo, černá mračna, prostě armagedon! No, to ne, ale docela hnus v tom jít.
Ale vše dobře dopadlo, na místo jsme dorazili a...mohlo se začít. Spousta pravidel, co nesmíme dělat, bla bla. A rozdali se první papíry, Reading and Use of English. Této části jsem se bála asi nejvíce, protože schytat blbé články, u kterých se nedá soustředit, jaké blbosti čtete, nebo gramatika, kde si nejste jistí.. prostě.. Fuj hned na začátek. O to lepší pro mě bylo, že jsem zvládla vše přečíst a relativně jsem i porozuměla textům, stejně tak gramatika se nezdála tak hrozná. Neříkám, že jsem si všude byla jistá, ale ulevilo se mi, že mohlo být mnohem hůř.
Asi desetiminutová pauza a Writing. Z toho jsem taky měla trochu bobky, ale nakonec se to dalo. Povinná essay měla téma, jestli by se všichni měli učit hrát na hudební nástroj a dále byl na výběr mezi recenzí, článkem a informal emailem. Nakonec jsem si vybrala recenzi, sice kadeřnictví, což jsem fakt ještě nikdy nepsala, ale.. tak nějak se u těch recenzí asi nejvíce cítím. Takže jsem něco seškrábala a byla jsem ráda, že nastala hodinová pauza a já se mohla konečně najíst :D

Posilněná obídkem (samozřejmě v krabičcce) jsem se vrhla vstříc poslední části, Listeningu. Už jsem byla dost unavená, ale nechat si to zkazit zrovna na něčem, kde je vše relativně jasné, jsem fakt nechtěla. Tak jsem s vypětím posledních sil zabrala a soustředila se dalších 40 minut.
A pak.. byl konec! Konec všemu tomu učení, připravování. Najednou jsem měla tuto ohromnou zkušenost, zážitek, za sebou...
Jak nás nabádala paní učitelka, hezky jsme si vzali tužky (ano, nesmí se to :D ), protože kdyby nic, aspoň máme tužky, které by měly hodnotu čtyř a půl tisíc.. Super, ne? :D

Abych tak nějak ještě shrnula své dojmy a pocity.
Jestli máte rádi angličtinu a jde vám, určitě do toho jděte a tuto zkoušku si udělejte. Ano, není nejlevnější ALE pokud ji zvládnete, máte certifikát na celý život. Spousta vysokých škol vás uvolní z angličtin, je to velké plus při hledání zaměstnání, pokud chcete cestovat.
Taky je to super průprava k tomu, jak se jednou budete učit na jiné zkoušky. Zlepšíte si jazyk. Spoustu se toho naučíte. A třeba si jako já fakt uvědomíte, jak je angličtina nádherná a že je všeobecně využitelná.
Stálo mě to spoustu sil a stresu, ale... Stálo to za to. Výsledky budu sice vědět až 20. ledna, ale.. snažím se ani nemyslet na to, že bych to nedala.

A teď ještě nějaké jiné radůstky z posledních dní :) Protože ač nechytám žádnou vánoční náladu, jsem jakási rozveselená, tak snad mi to vydrží :)

Objednávka z Grizly.cz :) Protein čokoláda-ořech, flavdrops (čokoláda - docházela, mocha - novinka, za mě palec hore!!), čokoládová cookie, sušený banán (paráda do tvarohu a kaší) a máslíčko..

...máslíčko od šufánku, naprostý luxus, nebevhube, zaludekjakovperince a tak dále! Nejde jinak, než vychválit do nebes!!

A na závěr nějaké to selfie.. #messyhairdontcare aneb love your life and always smile! :)


Snad se Vám článek líbil (pokud jste jej zvládli přečíst celý) a já věřím, že se teď budeme zase potkávat častěji! :)

Follow me INSTAGRAM :)

Jak jsem se asi rozhodla...

My diary... Jo, tak nějak mám pocit, že když už se dokopu a najdu si ten čas něco na blog napsat, tak je to právě tato rubrika.
Ne že by se v mém životě dělo něco tak výjimečného nebo úžasného, ale je to přece jen blog z mého života, takže to sem patří. A já jsem prostě asi duší filosof a musím neustále nad něčím přemýšlet, přemítat, rozhodovat se... A proto se pak tak nějak stává, že hodinu čučím do zdi, hlavou mi lítají myšlenky a sešity jsou zavřené poházené po stole #krutarealita..

Ale o to mi teď nejde.
Myslím, že všichni, kdo občas navštíví můj blog (a doufám, že se někdo takový k mé pasivitě ještě najde), ví, jaký problém mám s výběrem vysoké školy, co chci dělat dále se svým životem, panika a tak dále...
Tak mám novinku... Jak jsem tak projížděla všechny ty školy a byla z toho víc a víc otrávená, našla jsem jednu, co mě zaujala.
A nejen tím, jaký je to obor, ale i tím, že se dělají oborové přijímačky, což je pro nás, totální antilogické blbce, kteří scio testy prostě nechápu a kdyby to šlo, tak mají percentil pod nulou, něco úžasného.

A tak jsem si v úterý udělala takový menší výlet do Brna, kde měla ona škola den otevřených dveří. Není to teda vysoká škola, ale vyšší odborná, konkrétně zdravotnická. A obor? Nutriční terapeut.
Ano, tímto směrem mě to prostě táhne nejvíce.
A proč jsem se rozhodla pro vyšší odbornou?
No, jedna známá tam chodila a říkala, že je to super v tom, že je tam mnohem více praxe. Naopak na vysokých školách je to hlavně o teorii. A upřímně, myslím si, že pro budoucí profesi je praxe důležitější.
Nicméně, škola se mi moc líbila. Milá profesorka zodpověděla mé otázky, mohla jsem si prohlédnout zázemí a ačkoliv rozvrh skýtal takové nepěkné názvy předmětů jako latinská terminologie, tak mě to neznechutilo, spíš naopak. Už tam chci být!

Vtipné je, že tento rok vlastně už vůbec nemám chemii. Nevzala jsem si ve druháku seminář... chápejte, byla jsem malá a hloupá a nevěděla jsem co chci, šla jsem cestou nejmenšího odporu, a tak mám společenskovědní. Ale na druhou stranu, no a co. S chemikářkou jsem si nikdy příliš nesedla a možná by mi to spíš znechutila. Takhle jsem si cestu našla ke všemu sama, baví mě to a zajímá :)
Takže ačkoliv jsem půl roku bez chemie, budu z ní dělat přijímačky. Každopádně jsem si celkem jistá, že to bude pro mě jednodušší se naučit než nějaké scio.
A normálně se na to docela těším.
Jen doufám, ať už mám za sebou ta FCE, ať se můžu věnovat něčemu jinému než angličtině. Protože upřímně, už mi z toho poněkud hrabe.

Byla jsem tam se sestrou, která mi školu taky schválila a naši mě taky celkem podpořili, takže myslím, že na to, jak jsem byla znechucená a nerozhodná, je to posun o 100%. A věřím, že dobrým směrem (ale radši klepu samosebou)
Pak jsme si se sestrou zašly do ReBia, to je takové zdravé bistro, většinou připravují vegetariánská jídla, a moc jsme si pochutnaly :)
Ve vlaku jsem se učila ajnu, jinak to už ani nejde. V pátek (2 DNY - PANIKA) mám speaking a příští úterý zbytek. Slibuju, že potom už budu více aktivní a přibydou nějaké články :)
Jinak Vás prosím, držte mi palce a myslete na mě, prostě to musím a chci dát!!! :)

Ještě nějaké fotky na závěr! :) A do komentářů mi šoupněte, co vy poslední dobou děláte, jestli se už nějak připravujete na Vánoce, kupujete dárky a tak :)

Výborný obídek z ReBia. Rýže, grilovaná zelenina a zelenina v nějaké sojové omáčce. Prosté, jednoduché, zdravé, levné a Bio v jednom :)

Vlakové studium aneb jedna učebnice a test za druhým!

Pohled z okýnka vlaku :) Aneb jedeme domůůů

No a protože bych mohla umřít hlady a navíc, v Brně konečně měli novou Brownie proteinovou tyčinku v Dmku (což v naší prdeli bude až tak za rok!!), tak jsem si ji musela koupit a ochutnat! A za mě palec hore!! :) Lahůdka!!

Why...

Ani jsem o tom zpočátku nechtěla psát, protože si nemyslím, že bych vlastně byla nějak extra informovaná a znalá, nečtu denně zprávy a nezajímám se o každou událost na světě.
Ale po minulém pátku je mi tak nějak úzko. Já vím, v minulém článku popisuji, jak jsem se konečně dostala zpět mezi "své" a teď na to navazuji něčím úplně opačným.
No, ovšem to je ta skutečnost...

Celý svět byl v pátek 13.11. v šoku, co se to děje. A věřím, že nejvíce v šoku byli ti nevinní lidé, kteří byli v Paříži, kteří zažili asi nejhorší noc jejich života.
Když jsem se to dozvěděla, hlavou mi zněla jedna jediná věta, jedna jediná a poměrně i prostá otázka, čtyři písmena.. Proč?
Proč se něco takového děje? Proč nevinní lidé umírají? Proč má někdo pocit, že jeho pravda je ta jediná a správná? Kdo to určuje? Kdo rozhoduje?
Celý svět se už po konci první světové války shodl, že bude dělat všechno proto, aby nenásledovala další. A co se stalo.. Ani ne tak dlouho na ni propukla druhá a ještě delší a hrozivější než ta první. A od té doby se to s námi nějak veze.
Jako bychom neuměli přestat.
Jasné, konec nacismu, konec druhé světové, Hitler je mrtev.
Ale svoboda? Třeba v naší zemi (a mnoha dalších) trvalo ještě hodně dlouhou dobu než nastala.
A války? Vždyť trvaly a trvají pořád. Možná, že už žádná nebyla tak strašná jako ty, které ji předcházely, ale stejně tu jsou, stejně lidé umírají, země trpí.

Třeba studená válka mezi Ruskem (dříve SSSR) a USA.. Co je tohle za blbost? Vážně si budeme hrát na to, že je někdo lepší, že někdo může mít větší moc? A upřímně, asi se nejvíce směju (a taky rvu vlasy) nad tím, že údajně skončila. Opravdu? Já mám pocit, jakože jejich vzájemné předbíhání, kdo bude někde první, kdo bude mít více toho či tamtoho, nekončí.
Noviny jsou neustále plné především těchto dvou velmocí, něco se stane a hned se řeší, jak reagoval Obama nebo Putin.
Jejich názory všechny nejvíc zajímá.

Já, ani nevím, co chci tímto článkem dát najevo, možná se jen vypsat. Dát svým myšlenkám nějaký řád. Ale spousta věcí mi prostě přijde úplně absurdní.
Nechci, aby lidé umírali. Nechci, aby umírala země. Aby se ztrácela lidskost. Nechápu, proč si navzájem musíme neustále ubližovat. Dávat najevo nenávist. Nutit druhé žárlit, protože my jsme něco víc, vlastníme víc, děláme víc. Lhát. Podvádět. Vraždit. Krást. Lámat srdce. A ten seznam nekončí..
Snad každý zná desatero, i ti, kteří nejsou křesťané. Není to jen základ náboženství, ale i jakýsi základ etiky. Kterým se ale bohužel jen málokdo řídí.
Možná že kdybychom opravdu více mysleli na druhé, na pomoc, bylo ochotnější, vnímavější a více si všímali, svět by vypadal úplně jinak.
Na co teď totiž máme čekat? Až se náš "milý" prezident zase k něčemu vyjádří? Nebo až se to nebude týkat Paříže, Sýrie či Egypta, ale naší země, našeho města?
Až si konečně Evropská unie, OSN a NATO uvědomí, že čím dál více se chtějí bránit válce, tím víc jich vlastně způsobují? Spekulace o tom, jestli nezačne třetí světová válka, ale upřímně..nezačala už vlastně?

Mám v hlavě jeden obrovský zmatek, ale co hlavně cítím, je strach.
Vlastně to docela dost souvisí i s minulým týdnem. Konečně jsem se cítila mezi svými. A s těmito událostmi jako by mi blikala v hlavě světýlka, že to mohlo být naposled. A ten další večer jsem měla akorát chuť všechny objímat a užívat si každého momentu stráveného s přáteli, rodinou.
A pak mě dostala pondělní první hodina angličtiny. Učitelka se po víkendu vždycky ptá na zprávy, novinky a bylo samozřejmé, že se začala řešit Paříž. A spolužák se nějak přeřekl a najednou se všichni smáli jeho přeřeku. A já seděla a nechápala. Lidi tam byli zatřeleni, ještě teď neví, co si myslet, bojí se vyjít z domu.. a vy se tady smějete takové konině? Měla jsem chuť na ně začít normálně křičet.. Přišlo mi to... nevím, nelidské..
Jasně, nelze to ovlivnit. Ale aspoň mít soucit, modlit se za ně. Vnitřní podpora...

Snad mě za tento článek nikdo neukamenuje.
Nejsem žádný odborník, jen zmatený občan potřebující vyjádřit své rozhořčení a myšlenky. A věřím, že nejsem sama. Jak vy vnímáte situaci, která probíhá? Co si o tom všem myslíte? 

Zpět mezi svými

Přeji pěkný nedělní podvečer. Tak právě teď bych se měla asi učit, ale prostě na to vůbec nemám myšlenky.
FCE zkouška se mi sice nebezpečně blíží a ve škole je toho taky dost, ale tento víkend jsem neměla na učení ani pomyšlení. Jako něco málo jsem udělala, ale oproti předchozím víkendům je to nula nula nic.
Ale za to jsem si ho naprosto užila s přáteli!!

Víte, když si projdete PPP, tak zjistíte, že sociální život a celkově společnost je něco strašného, čemu byste se měli vyhýbat. Protože přece před nimi nemůžete nejíst, ale zároveň nejde jíst. Neustálé poznámky, že jste zhubla a co se s vámi děje, proč se nebavíte, máte tisíc vrstev oblečení a stejně si stěžujete na zimu.

Já se sice z PPP vyhrabala už před nějakou dobou, ale její velký pozůstatek bylo právě toto. Ta nemožnost se zařadit zpátky. Vždy, když jsme se s přáteli sešli, cítila jsem se nesvá, unavená, neměla jsem co říkat. A když oni něco povídali, já se často načapala u toho, že vlastně moc pozor ani nedávám. A cítila jsem se strašně. Nejčastěji jsem tak už po 2 hodinách mizela s omluvou, že jsem měla těžký týden, jsem unavená a chci si brzo lehnout.

Ale teď v pátek se konečně prolomily ledy.

Konečně jsem se cítila zase mezi svými přáteli skvěle, bavila jsem se, měla jsem radost. Kamarádky měly oslavu narozenin a já si ji maximálně užila. I když jsem jako jediná nepila alkohol, dokázala jsem se uvolnit, tančily jsme, zpívaly, dělaly kraviny (ano, ano, jsme už všichni dospělí..:D  ), prostě to bylo jako dřív a ne-li ještě lepší! 

Cítila jsem se sama sebou a ten pocit je k nezaplacení. 

Některé z nich jsem viděla po dlouhé době a jako by se nic nezměnilo. Ne vždy to bylo úplně úžasné, musím se přiznat, že v jednom případě jsem v alespoň malou změnu doufala. Ale na tom nesejde, protože celkově je to prostě... ani nemám slov, draly se mi slzy do očí, ale slzy radosti. Že mám opět své místo. Že opět někam patřím.

A v sobotu byla další akce. Nazvěme to takovou tancouvačkou. Prostě jsme se s kamarády viděli zase. Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem byla v pátek i sobotu večer pryč a vracela se domů po půlnoci. S bolavými nohami, ušima zalehlýma z hlasité hudby, celá zpocená, ale neskutečně spokojená. Tak, že jsem usínala s úsměvem na tváři. A krásným pocitem na srdíčku.

Tolik mi to chybělo...

Do žil se mi vlila nová chuť něco dělat, něco podnikat. Uvědomila jsem si, jak je tanec skvělý. Jak mě baví. Netvrdím, že jsem bůhvíjaká tanečnice spíš naopak, ale dokonale se uvolním, nechám hudbu mluvit svým tělem, vypnu myšlenky. Dokonale se vyblbnu. Nikdy jsem nebyla nějaký stydlín a umím si ze sebe udělat srandu, takže jsme tam s kamarádkou včera vymýšlely docela blbiny a bylo nám úplně fuk, že se na nás všichni dívají jak na blázny. Však co, hlavně, že my se bavíme a je nám fajn.

A mně bylo fajn jak už dlouho ne.

Tolik energie, pozitivity, optimismu... Jsem toho celá plná! 

Možná to zní sentimentálně nebo jak, ale kdo si prošel PPP, tak ví, jak je neskutečně těžké se opět navrátit. Ale tyto pocity, to je jeden z dalších důvodů, proč se fakt snažit a bojovat.

Doufám a věřím, že teď se s přáteli budu zase scházet víc. Prostě chci! :) Protože si jich neskutečně cením a už nikdy NIKDY se nechci cítit tak odstrčená. Upřímně doufám, že tohle byl poslední krok jak z PPP úplně ven. Že už jsem na konci cesty a můžu opravdu jít po nějaké nové :)

Doufám, že i vy jste si víkend užili :) Chodíte taky tancovat? A kdo máte zkušenost s PPP, taky bylo pro vás tak těžké se začlenit zpět do společnosti? Napište mi do komentářů!! :)

My Dishes 1.5 (měsíc Říjen)

Ten čas ale utíká... A najednou je 11.listopadu!
Mám všude okolo sebe doma kalendáře, ale obvykle jen tak projdu, prohlédnu si obrázek a neřeším nic. Ale dneska mi najednou svitlo, že už je skoro půlka listopadu! Pomalu čas shánět dárky, řešit maturitní ples či maturitu samotnou...no fuj!
Sv.Martin nás sněhem nepřivítal, spíš naopak to venku vypadá na jaro. Ale ne že bych si stěžovala, to listí prozářené sluncem je prostě nádhera :)
Ale dneska se zase navrátíme trochu zpět časem a ukážu vám, co jsem si dávala v měsíci říjnu.
Fotek je spousta a zároveň snad žádné, mám pocit, že pořád fotím, ale nic extra nádherného nebo originálního opravdu nečekejte. Jím prostě to, co mi chutná, a to je někdy jedno jídlo i 4krát za týden :D Taky po ránu jím kašičky, ale je špatné světlo a mně se prostě nechcou zdobit jaký mám hlad, takže je nefotím vůbec. Takže je to jen takový nástřel vlastně.. Ale, snad se i tak bude líbit :)

Vidíte, lenost se netýká jen snídaní, ale i obědů :D Aneb hodná dcera nechce přidělávat nádobí, a tak jí rovnou z hrnce... Kuskus, tofu, hrášek - prostě klasika :)

Špagety já prostě můžu :) S žampiony, česnekem a sýrem

Pokračování v celém článku... ;)

Tak zas po delší době...změť myšlenek...

Ano, ano, velmi se stydím!
Kde je to, že budu přispívat každý týden i několikrát? Že bude spousta článků a bude to prostě super?
No, musím se přiznat, že.. to nějak nejde. Teda, ne že by to úplně nešlo, jen se ztrácí čas. A když už volná chvilka je, není zrovna nálada psát na blog. Respektive věřím, že byste nechtěli jen pesimisticky zaměřené články.
Ok, přeháním. Takhle to není, ale.. ještě minulý týden to tak hodně bylo.
Byly podzimní prázdniny, naše rodina už celkem tradičně jezdí do Českého ráje, do přírody. Ale já letos nemohla. Proč? Kvůli škole. Ano, čtete dobře. Byla jsem z toho docela na dně, protože jsem byla unavená, fakt blbě naladěná a vím, že příroda by mi pomohla. Ale nemohla jsem, protože jinak fakt nevím, ze kterého prstu bych si ten čas musela vycucat. Copak ještě nikoho nenapadlo, že by mohl mít den 48 hodin???
Takže jsem se tak nějak trápila, trochu se to i zvrhlo, protože jsem měla cheat day. No, prostě jsem akorát skončila s bolestmi břicha a slzami na tváři.
Ale řekla jsem si DOST! Takhle to nechci. Sedět v koutku a litovat se? Jasně, mohla bych být někde jinde, užívat si a nesedět u notebooku a referátů, angličtiny a seminárky. Ale tak to je, tak se chce tomu postavit čelem. 
A taky se podle toho poslední dobou snažím. Snažím se více si užívat času, života, dnů. Nabírat sílu, pracovat na sebelásce - protože jestli je u mě něco velkým pozůstatkem po PPP, tak je to právě ten věčný koloběh nenávisti k sobě samé.
A na tom teď pracuju. Takže volné chvíle... za prvé jsou málo kdy a za druhé, radši je věnuji jiným aktivitám.

Taky se mi blíží zkouška FCE, za 3 týdny už mám speakingovou část a abych pravdu řekla, teprve si to všechno začínám uvědomovat. Nechci se stresovat, ale víte jak to je. Prostě je to přede mnou a já mám strach.

Jak asi víte, letošní školní rok mě čeká maturita. Ne, že bych se začala učit nebo tak, to zatím fakt nehrozí, ale součástí toho je i výběr co dál do budoucna. No, takže jsme jeli do Brna na Gaudeamus, výstavu vysokých škol.
A mé dojmy?
Moc lidí, moc horko, všichni se strkají.
Pomohlo mi to? NE!
Ale mělo to i své lepší stránky. Tak například hned první, co jsem šla s kámoškou udělat, byla fotka do ročenkomatu :D Taky jsme dostali jablko z Mendelovy univerzity. Dobře jsem pokecala s nějakým Slovákem, který se mi snažil vnutit, že se hodím na management.
A hlavně.. po celém tomhle... bláznovství, jiná slova nemám.. Jsem šla se sestrou na oběd a ta mi řekla úžasnou novinku.. Bude ze mě TETIČKA! :) Takže happy jak dva grepy!

A další radostí, kterou jsme oslavili snad všichni fitnesáci, byl americký týden v Lidlu. Takže arašídová másla ke mně! :) Zrovna mi jedno došlo, tak jsem doplnila zásoby! Co vy, kolik jste nakoupili?

Ve škole se to poslední dobou docela dá. Kterýsi den jsem úplně excelovala svým referátem.. A učitelka mi řekla, že mám sexy hlas. Jo, je to divné. Jo, fakt jsem nevěděla, jak reagovat! :D
Co se cvičení týče, cítím se dobře, cítím, že nabírám nějaké svaly. Už neexperimentuju příliš s měněním sacharidů, cítila jsem se akorát unaveně. Takže jsem si to nastavila teď tak, abych měla o něco vyšší příjem tuků a bílkovin, ale sacahridy taky na pěkném čísle, nějakých 300g :) (jsem vysoká)
Celkově si myslím, že je fakt něco pravdy na tom, že když se na svět díváme pozitivně, on je taky pozitivní k nám. Doufám hlavně, že mi to vydrží! :)

Vím, že je dnešní článek jeden velký zmatek, ale.. přesně to se tak nějak odehrává v mé hlavě. Zmatek myšlenek, všechno tam víří, ale tak nějak příjemně. Chtěla jsem se vypsat, tak taky to je. Jestli to zvládnete přečíst a pochopíte, gratuluji! 
Nicméně se pokusím zase více přispívat. Pokud byste měli jakékoliv návrhy na témata, otázky, tipy... budu jedině ráda! :) Piště do komentářů nebo klidně na mejl worldaroundmissnothing@seznam.cz

A užívejte si víkend!! :)

Recept: Semínkový "chlebíček"

Prázdniny jsou skvělou příležitostí k tomu, aby člověk věnoval více času aktivitám, na které se jindy příliš soustředit nedá. A tím je pro mě například pečení.
Nehledě na to, že si u toho vždy příjemně odpočinu, ještě vznikne nějaká dobrota, kterou pak můžu spapat! :) Dnes se vrhneme na takový zdravý "chlebíček" - v uvozovkách protože já jej měla ve formě na dort, ale samozřejmě je úplně jedno, do jaké formy jej uděláte :)
Trochu jsem se nechala inspirovat stránkami fitrecepty.sk , protože vím, že je to stránka, na které najdu vždy dobré a zdravé recepty, přehledně popsané, prostě radost s nimi spolupracovat :)
Tak jdeme na to!

Procházky

Zdravím v tento sobotní podvečer :)
Ráda bych se dnes trochu zamyslela nad krásou procházek.
Možná se podívíte, co to tu má co dělat, ale .. ono má! :)

Víte, mám pocit, že je toho na mě poslední dobou trochu hodně. Denně dlouho ve škole, učení i večer, nějak se sbírají všelijaké seminárky, referáty, testy,.. Do toho příprava k maturitě a ke zkouškám FCE.
Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří by nad učením seděli denně. Nemám to ráda, nikdy mě to nebavilo, přišlo mi to zbytečné. Jasně, mohla jsem mít o mnoho lepší známky, ale nějak jsem se o nezajímala. Nejsem ten typ člověka, co prostě musí mít ze všeho samé 1. 
Ale nějak teď na mě spadá fakt, že jsem musela něco začít dělat.
A do toho si najít čas na vlastní aktivity, cvičení, přípravu jídla, čtení, popořípadě brigádu. Do postele prostě vždy padnu s největší radostí a spím jak zabitá až do rána...

Strečink

Dnešní článek bych chtěla situovat do trochu odbornějšího stylu.
Už nějakou dobu chodím do posilovny a tak nějak si všímám jedné hojně opomíjené aktivity. A té bych chtěla věnovat dnešní myšlenky.
Protože mě upřímně překvapuje, jak zrovna tohle může někdo vynechávat!

Strečink by měl být nedílnou součástí každého tréninku!
Proč? 
Cvičením, posilováním, tancováním..prostě jakoukoliv zvýšenou  a vlastně i nezvýšenou aktivitou zatěžujeme své svaly. A aby nedošlo ke křečím nebo ochabnutí, je nezbytné, aby se tito naši miláčkové dostatečně připravili na zátěž, která bude následovat.
Ano, strečink má svá velká opodstatnění. Sama moc dobře vím, jak mě další den všechno bolí, když se nedostatečně protáhnu.

Kdy se mu věnovat?
Někteří tvrdí, že stačí jen po tréninku. Ale já nesouhlasím.
Vždyť před tréninkem je také důležité zapojit svaly, tak nějak jim "oznámit", co se bude dít, dát jim čas na přípravu, prokrvení. Asi v tuto chvíli není tak důležitý, ALE důležitý je. Samozřejmě nestačí třikrát mávnout rukou a s radostí jít tahat činky. Dobré je prodýchat určité partie, protáhnout, uvolnit, protože, ač se to nezdá, pracují vlastně pořád.

Po tréninku by mělo jít taky o samozřejmost. Vždyť jsme hodinu tahali těžké váhy, různě pohybovali svaly - to všechno vlastně způsobuje krácení svalů. Ale o to nám přeci nejde! A taky nám nejde jen o objem nebo jo?, cvičíme i pro určitou sílu, výdrž, pružnost.. A aby se tohle všechno projevilo, je důležité svaly po tréninku pořádně protáhnout! Jedině tak si udrží svou flexibilitu, uvolní se a ještě započne jejich regenerace.

Takže jak na to?
Jak už jsem psala výše, nejde jen o nějaké mávání. Protahování potřebuje nějaký řád, a proto je dobré začít od vrchu dolů a postupně se snažit začlenit každou partii. Samosebou to lze i otočit a začít od noh. Hlavní je nic nevynechat.
Dalším aspektem je nespěchat. Snažíme se pomalu vyvíjet jakýsi tlak na danou svalovou partii, dokud nás to nezačne bolet. V tu chvíli povolíme, na chvíli si odpočineme a za chvíli to zkusíme znovu. A uvidíte, že tentokrát bude práh bolesti trochu jiný.
Nejlepší je posunout tento "práh" tak třikrát, zase se nic nesmí přehánět.
U protahování je také strašně důležité dýchání, takže bychom mu měli věnovat čas a nezapomínat na něj.
Strečink provádíme asi 10-15 minut.

A jak to dělám já?
Osobně nedám na pořádné protáhnutí dopustit. Mívám docela problémy se zablokovanou páteří nebo křečemi v lýtku, takže se tomu snažím vyvarovat.
Před tréninkem si dám vždy nějaký čas na páse, abych si svaly zahřála. Potom se vrhnu na samotný strečink, kdy jdu od hlavy dolů. Takže hezky krk, ramena, ruce, boky, záda, nohy.
Po tréninku jdu na to podobně, opět si dám nějaké to kardio (ač nejsem zrovna jeho milovníkem a zastáncem) a pak se zklidním protáhnutím. Tomuto taky věnuji více času, snažím se opravdu protáhnout důkladně, především ty partie, které jsem daný den cvičila, ale neopomíjím ani ty ostatní.

Samotným strečinkem se dá taky mnohého dosáhnout. Jsou druhy cvičení, které jsou založené vlastně jenom na něm. A přitom se krásně protáhne a posílí celé tělo i kostra. Netvrdím, že musíme všichni umět dát si obě nohy za hlavu a kdesi cosi, ale takové protáhnutí může být i určitou rehabilitací, prevencí třeba proti bolavým zádům, ale také i psychickou úlevou. Stačí si pustit relaxační hudbu, třeba i zapálit svíčky a hned to má jiné kouzlo!

A jak to máte vy? Protahujete se před i po tréninku? Nebo na to kašlete?

Lately..

Po delší době se ozývám.
Uznávám, poslední týden jsem to tu trochu zanedbávala. A to ne že by zas až tak nebyl čas. Ale nějak se ve mně rozmohla asi lenost a to počasí tomu příliš nepřidalo, spíš naopak.
A tak celkově jsem se potřebovala zamyslet. Nad vším okolo..
Jo, já vím, zase filosofuju, zase nad něčím, co nevyřeším, zase... prostě ta stará známá já..!
Ale na druhou stranu jsem si říkala, že ozývat se jen proto, že musím, by bylo dost hloupé. Blog jsem si přece nezaložila proto, abych do něj přispívala podle nějakých stanovených dat a pravidel.
Založila jsem si jej proto, že mám odjakživa zálibu v psaní a snad to aspoň trochu poutavě a záživně umím.

Ve škole se toho výjimečně zase tolik nedělo, o to jinak tomu bude příští týden. To už nás jen tak v klidu zase nenechají.
Ve středu jsme byly se seminářem společenských věd na exkurzi v Olomouci.
 Šly jsme do pravoslavného kostela, v rámci religionistiky, kterou teď probíráme. Musím se přiznat, že jsem v pravoslavném kostele nikdy nebyla. Od malička jsem vychovávána v křesťanské víře, to ano, ale navštívila jsem jen ty římskokatolické.
Upřímně si myslím, že pokud člověk věří, k oné víře si musí najít a ušlapat cestičku sám. Já to tak třeba měla. Dokud mě rodiče nutili, nechtěla jsem, nebavilo mě to. Ale jakmile povolili otěže, sama jsem se začala zajímat, objevila salesiány a spoustu jiných zajímavých lidí a hle, najednou mi to nevadilo.
Každopádně jsem ten typ člověka, co prostě věří.. Jasně, nějaké desatero a určitá pravidla se dodržují, ale nejsem nijak striktní, na všechno se dívám vlastním pohledem. Nemám ráda takové ty fanatiky, kteří uznávají jen jejich pravdu, jen to, co oni z Bible vyčetli.
Proto asi neuznávám církve.
ALE abych se vrátila trochu k tématu!
Pravoslavná liturgie byla v mnohém jiná. Celá se zpívala, kostel nebyl narvaný k prasknutí lidmi, které to nezajímá a jsou tam pouze z donucení. Naopak! Všehovšudy jich tam bylo maximálně 10 i s oběma knězi, ale o to rodinněji a přátelštěji to celé působilo. Obzvlášť když je farář všechny znal jménem i jejich národnost (mnozí nebyli Češi, ale třeba Rusové nebo Ukrajinci).
Co nás taky všechny překvapilo, byla jejich..pohostinnost? Ne, nevím, asi by to nemělo překvapit. Vždyť křesťané by takoví měli být. Pohostinní, obětaví, hodní. Ale prostě s jakou samozřejmostí si narvali do malé kuchyňky 17 holek a všem nabídli čaj a vánočku a chtěli si povídat! To bylo něco neuvěřitelného.
Známé asi je, že pravoslavné kostely jinak vypadají. Jsou zasazené spíš do takové té východní architektury, baňaté cibulovité stříšky a věžičky, typické z ruských fotografií. Ale i vevnitř je to rozdílné. Stěny jsou pokryty ikonami, farář od ostatních lidí je tak nějak oddělen. Ale stejně bych si troufala tvrdit, že mi přišel "blíž" než ten, kterého máme v kostele my.
Část liturgie byla taky mluvena ve staroslověnštině. Zvláštní slyšet tak starý jazyk. Jako asi každý slovanský nám byl povědomí, blízký (a mně o to víc, když se učím rusky), ale i tak, všemu se rozumět rozhodně nedalo.
Nějak jsem se rozepsala a to všechno jen proto, že mě tento "výlet" tak nějak naplnil. Nevím, čím to, občas stačí slovo nebo čin a jste najednou pozměněni. A takto to bylo u mě. Proto jsem se vám chtěla asi svěřit :)

Asi to tématicky na můj blog úplně nesedí, ale.. no, vlastně jo! Vždyť je to z mého života a tohle je blog tak nějak o něm ;)
Od té osudné středy se fakt cítím tak nějak líp a to i přes otravné a až zimní počasí za okny.