Zpět mezi svými

Přeji pěkný nedělní podvečer. Tak právě teď bych se měla asi učit, ale prostě na to vůbec nemám myšlenky.
FCE zkouška se mi sice nebezpečně blíží a ve škole je toho taky dost, ale tento víkend jsem neměla na učení ani pomyšlení. Jako něco málo jsem udělala, ale oproti předchozím víkendům je to nula nula nic.
Ale za to jsem si ho naprosto užila s přáteli!!

Víte, když si projdete PPP, tak zjistíte, že sociální život a celkově společnost je něco strašného, čemu byste se měli vyhýbat. Protože přece před nimi nemůžete nejíst, ale zároveň nejde jíst. Neustálé poznámky, že jste zhubla a co se s vámi děje, proč se nebavíte, máte tisíc vrstev oblečení a stejně si stěžujete na zimu.

Já se sice z PPP vyhrabala už před nějakou dobou, ale její velký pozůstatek bylo právě toto. Ta nemožnost se zařadit zpátky. Vždy, když jsme se s přáteli sešli, cítila jsem se nesvá, unavená, neměla jsem co říkat. A když oni něco povídali, já se často načapala u toho, že vlastně moc pozor ani nedávám. A cítila jsem se strašně. Nejčastěji jsem tak už po 2 hodinách mizela s omluvou, že jsem měla těžký týden, jsem unavená a chci si brzo lehnout.

Ale teď v pátek se konečně prolomily ledy.

Konečně jsem se cítila zase mezi svými přáteli skvěle, bavila jsem se, měla jsem radost. Kamarádky měly oslavu narozenin a já si ji maximálně užila. I když jsem jako jediná nepila alkohol, dokázala jsem se uvolnit, tančily jsme, zpívaly, dělaly kraviny (ano, ano, jsme už všichni dospělí..:D  ), prostě to bylo jako dřív a ne-li ještě lepší! 

Cítila jsem se sama sebou a ten pocit je k nezaplacení. 

Některé z nich jsem viděla po dlouhé době a jako by se nic nezměnilo. Ne vždy to bylo úplně úžasné, musím se přiznat, že v jednom případě jsem v alespoň malou změnu doufala. Ale na tom nesejde, protože celkově je to prostě... ani nemám slov, draly se mi slzy do očí, ale slzy radosti. Že mám opět své místo. Že opět někam patřím.

A v sobotu byla další akce. Nazvěme to takovou tancouvačkou. Prostě jsme se s kamarády viděli zase. Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem byla v pátek i sobotu večer pryč a vracela se domů po půlnoci. S bolavými nohami, ušima zalehlýma z hlasité hudby, celá zpocená, ale neskutečně spokojená. Tak, že jsem usínala s úsměvem na tváři. A krásným pocitem na srdíčku.

Tolik mi to chybělo...

Do žil se mi vlila nová chuť něco dělat, něco podnikat. Uvědomila jsem si, jak je tanec skvělý. Jak mě baví. Netvrdím, že jsem bůhvíjaká tanečnice spíš naopak, ale dokonale se uvolním, nechám hudbu mluvit svým tělem, vypnu myšlenky. Dokonale se vyblbnu. Nikdy jsem nebyla nějaký stydlín a umím si ze sebe udělat srandu, takže jsme tam s kamarádkou včera vymýšlely docela blbiny a bylo nám úplně fuk, že se na nás všichni dívají jak na blázny. Však co, hlavně, že my se bavíme a je nám fajn.

A mně bylo fajn jak už dlouho ne.

Tolik energie, pozitivity, optimismu... Jsem toho celá plná! 

Možná to zní sentimentálně nebo jak, ale kdo si prošel PPP, tak ví, jak je neskutečně těžké se opět navrátit. Ale tyto pocity, to je jeden z dalších důvodů, proč se fakt snažit a bojovat.

Doufám a věřím, že teď se s přáteli budu zase scházet víc. Prostě chci! :) Protože si jich neskutečně cením a už nikdy NIKDY se nechci cítit tak odstrčená. Upřímně doufám, že tohle byl poslední krok jak z PPP úplně ven. Že už jsem na konci cesty a můžu opravdu jít po nějaké nové :)

Doufám, že i vy jste si víkend užili :) Chodíte taky tancovat? A kdo máte zkušenost s PPP, taky bylo pro vás tak těžké se začlenit zpět do společnosti? Napište mi do komentářů!! :)