Such a change...?!

Já vím, že poslední dobou když už se k něčemu dostanu, tak je to jen hromada mých keců a myšlenek, co se valí mou hlavou, ale...tak nějak mi to tak více vyhovuje. Nemám potřebu si hrát na nějakou food nebo fitness blogerku (už ne!!), takže se radši vracím ke starým dobrým kořenům, kdy jsem převážně psala o tom, co jsem měla v hlavě/na srdci.

Není to tak dávno, co mě popadla jedna z těch mých nálad, kdy neustále sumíruju a porovnávám a přemýšlím. Nad tím, co je teď a co bylo nějakou dobu zpátky.
A říkala jsem si, jak je super, že jsem se v mnoha věcech hrozně posunula a stojím úúúúplně jinde. Mám jiné hodnoty, celkově se cítím, že jsem se jako člověk dost posunula, zesílila (a tím nemyslím , že jsem nabrala nějakou svalovou hmotu), prostě tak nějak se dostala fakt dál. Do míst, kde se cítím docela i dobře a šťastná.
Ale na druhou stranu...když přijde taková ta nálada a ty chvíle, kdy...cítím, že jsem se nepohla ani o píď. Že jsem pořád stejná zlomená duše, co by potřebovala pomoct, ale jsem tvrdohlavá jako mezek a neřeknu si o ni.

Měla jsem v plánu na to v tu chvíli napsat článek, nějak to rozpitvat, ten posun...ale nějak to odeznělo a já ztratila důvod. Teď to zase přišlo...Ne, ani tak nepřišla ta nálada, ale...jedna osoba mě k tomu trochu inspirovala, protože se zabývala něčím podobným. Nezávisle na tom, že bych s ním o tom mluvila. A mě to překvapilo...

Jasně, že se měníme...Vzhledově, částečně asi i povahou, přizpůsobujeme se tomu, v čem žijeme v současném okamžiku.
U mě se takto situace za poslední 3 roky změnila v podstatě dost. Už nemám hnědé vlasy, ale blond. Nebavím se tolik s lidmi, bez kterých bych v té době nemohla "přežít". Nežiju od víkendu k víkendu, nenadávám na blbé spolužáky a úkoly a učitele. Už ani nemám potřebu se každému zalíbit. Mám tolik kilo, kolik jsem se vždycky bála mít, že je to už "moc", ale ve skutečnosti se teď cítím skvěle. Nemusím mít pořád nalakované nehty a černé linky a na každou popovou písničku nadávat. Nepotřebuji se na každé akci nalít a býát v místnosti ta nejzajímavější.
Změnila jsem se hodně. Tolik, že to někteří neumí unést a už se se mnou nebaví.

Ale je spousta, spousta věcí, které se nikdy skutečně nezměnily. 
Které se prokáží až v těch chvílích, kdy jsem sama se sebou a odmítám za kýmkoli jít...protože mám strach. Strach sama ze sebe, strach ze svých myšlenek, strach z toho, čeho jsem vůbec schopná. A v těch chvílích mi dochází, jak...jsem pořád stejně slabá. Že neumím ty myšlenky potlačit. Neumím se jim bránit. Pochybuji...o světě, o svých snech, o tom, co chci, kdo jsem, co dělám.

Jsem z těch myšlenek upřímně zmatená.
Nechci jim věřit, ale je to...hrozně těžké, když člověka stejně dohoní. Ať jsem kdekoliv, s kýmkoli...Samozřejmě nejvíc, když jsem sama...ale...
...ani nevím, co chci vyjádřit, sakra..jen, že to děsně bolí...
...být už někým jiným, více tím, kým jsem ráda, ale...zároveň úplně stejná...

 

INSTAGRAM / FACEBOOK

Jen tak...

Jen tak...
...protože je sobota večer, já jsem už 5.den po sobě v práci a mám toho tak akorát po krk, odepsala jsem na dostatečný počet emailů, myšlenky mi valí hlavou a ...tím pádem se mi chce psát. Dostat to ze sebe.

Vždycky přemýšlím, jak je možné, že nakonec skončím tak, že mám všeho až nad hlavu. Jako neříkám, pořád by mohlo být "hůř", ale...stejně jsem unavená, rozlámaná a spala bych nejraději až do aleluja.
Jak jsem to dokázala? Práce... jo. Jsem debil, idiot, nevím, jak to nazvat, ale prostě neumím říct "ne".
Když nad tím tak zpětně přemýšlím, nikdy jsem snad nebyla na brigáda nebo v práci, kde by bylo dost lidí. Vždycky bylo potřeba víc lidí na práci, ale nikde nebyli k sehnání. A je tomu tak opět. Možná by celý systém šel lépe, kdyby se s tím šéfové uměly poprat a začaly to řešit zavčas, ale to ne...Takže všecko den předem a rázem jsem tu za tenhle týden vlastně o nějakých skoro 20 hodin víc, než jsem původně měla.
Docela hnus, co si budeme nalhávat.
Ne, že by se peníze nehodily, ale za ty podmínky někdy...to kolikrát nestojí. A jo, mohla jsem odříct, mohla jsem si najít jiný plán, co dělat, ale...už kvůli kolegům to neudělám. Jeden člověk to tu nezachrání, ale třeba se z toho nesesypeme tolik, jako kdyby tu byli beze mě.
Tolik k mé nekonečné dobrosti  hlouposti.

Ani nevím, jestli jsem to tu psala, ale..asi vzhledem k tomu, že je to zas už nějaký čas, co jsem se naposled ozvala, spíš ne...
...jsem přijatá na VŠ! :-)
Na oba obory, na které jsem se hlásila. A ano, ze všech stran poslouchám, jak jsem se rozhodla, respektive jestli jsem se rozhodla pro ten jeden a...trochu mi z toho už hrabe, protože..
Když jsem se to dozvěděla, že jsem tam, tak..jo, za prvé jsem tomu nemohla uvěřit, protože jsem z toho neměla až tak dobré pocity a už jsem si upřímně trochu plánovala, kam bych vlastně odcestovala do zahraničí a tam pracovala/žila/umřela/whatever.
Za druhé jsem si jásala, že má být zápis až za tak relativně dlouhou dobu, že mám čas si to nechat dostatečně projít hlavou a promyslet, co chci. Protože, buďme upřímní, Lucie má opět strach,  že by se to mohlo vyvinout jako loni a...já vím, že to není tragédie, že se všichni hledáme a že to udělala spousta lidí a někteří těch škol a fakult a oborů vyměnili mnohem víc. Ale moje hlava...(ach ta moje hlava!) ..zatímco u ostatních to vnímá jako "v pohodě", ať si dají načas, najdou se, jsou ok, tak u sebe samotné to je...vyhoření, neúspěch, něco za co je třeba trestat...(idiot podruhé..?!?)
No, jenže jak říkám, spousta lidí okolo na mě tlačí, ať se už rozhodnu a diví se, že vůbec přemýšlím a ..já vím, že je to mé rozhodnutí, ale prostě..nepomáhá to.
A tak jsem zase skončila u starých dobrých seznamů PRO a PROTI (přiznejte se, kdo si je taky píše??!). Zatím je výhra nakloněna docela jistě Fyzioterapii....ale zároveň z ní mám strach.
____________________________________________________________________________
Poznámka pod čarou: Lucie má pořád z něčeho strach. Nebo je zmatená. Nebo obojí. Ale to už jste si asi všimli.

Ale konec tohohle, vůbec jsem nechtěla, aby ten článek vyzněl nějak negativně. Protože poslední dobou je svět docela sluníčkový (klepu!!!).
Začíná léto, je teplo, můžu chodit na procházky, dokonce chytám opálení a je prostě hezky. Taková ta letní atmosféra, vzduch, vůně prázdnin, které sice mít nebudu, ale...je to pořád stejný pocit :)
Budu tetou, sestra je těhotná, je doma a odpočívá a všechno vypadá v pořádku a za to jsem fakt neskutečně vděčná!
Byla jsem doma, užila si čas s rodinou. Šla s mamkou na procházku, která se nakonec zvrtla v běh do kopce jen abychom viděly vzlétat horkovzdušný balón. I s taťkou a bráchou jsme se dívaly na koncert One Love Manchester a i když ani jeden z nás takovou hudbu víceméně nespolouchá, tak to bylo fajn to společně prožívat.
Zvládla jsem řídit po delší době a to i v totální chcačce, kdy jsem fakt neviděla nic okolo.
Šla na brusle s kamarádkou, která čerstvě odmaturovala a zvládla se díky ní zasmát věcem, které mě do té doby štvaly, ačkoli jsou místy fakt absurdní.
Viděla se po dlouhé době i s další kamarádkou, se kterou jsem dřív seděla v lavici na gymplu i na základce a ...všechno bylo prostě v pořádku.
Našla si nové bydlení v Brně, kde budu od července a už se na to upřímně moc těším.
Koupila si jen tak lístek na oblíbenou kapelu, která přijede v září. A kalhoty se slony.
Odbarvila si vlasy, takže jsem teď fakt skutečně blond.
Přečetla spoustu skvělých knih a po delší době se vrátila k geniálnímu seriálu Červený trpaslík.
Sešla se v Olomouci s kamarádkou, kterou jsem skoro rok neviděla a se kterou mám toho společného víc než bych byla s kýmkoli zvyklá.
Mohla někoho překvapit a (snad) mu i udělat radost.
Jela na kole.
Dřepla s vlastní vahou (jako s osou, na které bylo naloženo tolik, kolik sama vážím #dreamcametrue).
Podívala se na nádherný film Chatrč.
Zamilovala se do hned několika písniček, které teď vůbec nemůžu vyhnat s hlavy.
Psala - sen, příběh a dokonce jednu realitu.
Zpívala. Hrála na kytaru.

 

 

INSTAGRAM / FACEBOOK

Co mi PPP dala a vzala...

Článek, nad kterým uvažuju už dlouho. 
Už dlouho...jestli jej vůbec napsat, jestli jej vůbec zveřejnit, jestli nad tím vůbec chci přemýšlet. Ale tak nějak se ukazuje, že..možná třeba ani vždycky nechci, ale stejně to dělám.
Jsou to...nějaké dva roky, co jsem se z anorexie začala dostávat a jsou chvíle, kdy mi pomalu ani nedochází, že je to vlastně tak "dávno". Jenže na druhou stranu, jindy se ukážou chvíle, kdy sedím a přemítám, jestli to někdy z člověka vyprchá...jako skutečně...jestli to někdy prostě úplně opustí jeho hlavu a myšlenky..

Možná je to tím, že mi sem tam nějaká dívka napíše, že se potýká s něčím podobným, neví si rady, potřebuje pomoct, vyslechnout. Možná i tím, že jsem sama objevila starou fotku, která mi ukázala, jak zle jsem na tom byla (čím to, že si to takhle šílené vůbec nevybavuju...?).
Prostě a jednoduše, nějak jsem se rozhodla se tomu postavit a skutečně se nad tím zamyslet, protože...ač všichni říkají a asi se tak nějak všeobecně ví, že PPP (poruchy příjmu potravy) toho člověku hodně vezmou, já nalezla i několik věcí, které mi naopak anorexie dala. A víte co je zvláštní? Že jich vlastně není až tak málo.

Rozdíl - 2 roky, cca 15kg 

CO MI VZALA

Začněme tou horší stránkou... protože, od té se dostaneme k těm světlejším věcem...tak nějak, ať to jde v ruku v ruce s pozitivním myšlením.

Je to za mnou...

Ok, jak se tak na to dívám, už je to zase skoro měsíc, co jsem něco přidala.. A fakt to není tím, že bych nechtěla.. Poslední týden jsem měla neskutečný absťák už, chtěla jsem si číst, psát, hlavou se mi honila asi tak miliarda myšlenek a...prostě nemohla jsem, ještě ne..

Ale teď už můžu... Proč? Aaaano, je to tak, světe div se, ale ony slavné přijímačky (proč píšu "slavné" netuším) jsou za mnou.
Pocit je to strašně zvláštní, protože ..byly teď v neděli, takže to není ještě natolik dlouho, aby si to má tvrdohlavá hlavinka už uvědomila. Ale ono to je rozhodně poznat na tom, že mám najednou čas. Ano, jako že se nedrtím fyziologii ledvin, ani fyzikální vzorečky a ani elektronovou konfiguraci prvků...

Tak nějak si uvědomuju, že můj život byl poslední dva měsíce fakt nudný (až na pár světlých výjimek).
Nevím, jestli jsem o tom někdy psala, ale výuka biologie na gymplu, kde jsem chodila, neprobíhala...no, jak to říct..zrovna tak, jak by asi měla. Naše učitelka si vždycky sedla na lavici, vytáhla své pletené ponožky a začala povídat... monotónně...a když jste se po půl hodině vzbudili, většinou jste zjistili, že mluví o delfínech, zemědělském bloku na té škole ještě za dob KSČ, nebo jakými způsoby procvičovat mozkové nervy (ve tmě si nerožnout a snažit se i tak zasunout klíč do zámku a odemknout si :-D). No, stručně řečeno, biologii člověka jsem se teda učila v podstatě od základů. Díky Bohu jsem objevila prima videa, kde je to skvěle vysvětlené, popsané, někdy i nakreslené..(pokud to někoho zajímá, tak boží videa ZDE s českými titulky - ale nejsou tam všechna -a TADY s anglickými - a není tam jen biola, ale hromada dalších předmětů, fakt šikovně vymyšlené)
Z chemie tam byla především biochemie a z té jsem si, světe div se, ještě i dost pamatovala. Takže jsem jen popadla staré sestřiny sešity (protože já své dávno vyhodila :-D a ano, ona z toho maturovala před asi 8 lety a stále leží doma), nějaké učebnice a šlo to. Sem tam něco dohledat na netu, ale..prostě s tím nebyl až takový problém.

Největším oříškem byla fyzika, která byla na Fyzioterapii. A když říkám oříšek, vlastně tím myslím obrovský ořech. Tvrdý a nerozlousknutelný. Strašně jsem si říkala, že to půjde a že to dám na poslední chvíli, ať se s tím nemusím rozčilovat a nemusím to v té hlavě držet dlouho. No to byl ale "inteligentní" nápad, Lucie, opravdu si můžeš zatleskat. Když jsem tedy odvážně otevřela učebnici fyziky (o které nikdo neví, jak se doma ocitla), zděsila jsem se, že mám vlastně umět skoro všechno, co v ní je a ..dva týdny před dnem D je to fakt krásné zjištění. Díky Bohu mám hodného švagra, který mi s tím dost pomohl, ale..byly chvíle, kdy..já jsem chtěla vyhodit z okna onu učebnici a ..možná častější, kdy chtěl z okna vyhodit švagr mě :-D
Nicméně, nějak se to stalo a ve výsledku bych i řekla, že jsem za ty dva týdny uměla z fyziky víc než za celých 8 let, co jsem ji měla na základce a gymplu a prostě..jsem si říkala, že to není tak špatné a že to nakonec ještě docela v klidu zvládnu.

Přišel den D, tedy neděle 7.5. a já si to překvapivě až moc klidná štrádovala na trolejbus. Sluchátka v uších, ani mi nepřišlo, že jdu vlastně něco psát.
No, když jsem dorazila na místo, tak mi to začalo pomaličku docházet. Ale pořád žádná hrůza. Všude miliarda lidí. Tak jsem si našla učebnu, kde jsem měla začít psát TSP.
Na ty jsem se nějak moc nepřipravovala. Prostě...něco jsem vyčetla, něco vypočítala, odvodila, něco radši vynechala.. V tomto případě, a je to hnusné, ale bohužel, člověk může fakt jen doufat, že to ti ostatní podělají víc než on sám.
Každopádně to trvalo cca 2 hodiny, což člověka docela vyčerpá. Potom asi půlhodinku pauza, kdy jsem do sebe šťastně hodila oříškovou tyčinku a ještě se naposledy koukala na ty vzorečky do fyziky...

...abych pak na samotném testu zjistila, že vlastně po mně chtějí většinou úplně jiné nebo si to neumím odvodit a ...
Ok, od začátku. Oborový test měl 60 otázek, vždy po 20 z jednoho předmětu - biola, chemie a fyzika. Co se týče bioly a chemie, byly otázky, kde jsem odpověděla hned, někdy chvíli přemýšlela, ale nakonec odvodila. A pár, co je prostě tip - taková ta normálka.
Ale musím se přiznat, že u té fyziky se to moc nelišilo od mých středoškolských písemek - akorát, že tenkrát jsem měla tahák a kalkulačku, tady ani to ne. Snažila jsem se moc neplašit a opravdu některé příklady vypočítat, nějak to prostě..zjistit.. a u některých se snad podařilo, ale někde..jsem prostě musela tipovat úplně.

Musím se přiznat, že po další hodině namáhání mozku jsem se cítila zralá tak akorát na mlácení hlavou do zdi. Ale nějak jsem to překonala a stále si opakovala "Ať se stane co se má stát" a ..prostě, no.. Já ani nevím, pak jsem volala mamce a ta se ptala, jaké mám pocity a ...mně tak nějak došlo, že ani nevím. Že jsem z toho celá taková rozpačitá, nejsem si jistá a ...vlastně se mi o tom ani nechtělo mluvit.
Narvala jsem se do plného autobusu, opět si dala sluchátka do uší a ..jen tak pozorovala město plynoucí okolo.


A ani teď nevím, jak to vlastně ukončit nebo co dodat. Ještě mě čeká jedna část - tedy Jacíkův motorický test, který úspěšně fakt denně trénuju. A výsledky tady těchto by měly být k dispozici do 15. Ale stejně se to pak utváří na základě nějakého součtu percentilů všech těch bodů nebo co já vím.

Musím se přiznat, že jsem fakt ráda, že je to za mnou, protože...mít čas a nezatěžovat hlavu jen učením je fakt božský pocit. Zase si můžu číst - včera jsem začala a rovnou taky dokončila skoro 400 stránkovou knihu #tomuserikaabstak. Nevím, tak nějak ze mě opadl takový ten stres, znáte to.. Na druhou stranu zase se nachytávám u toho, že přemýšlím, co bude a nebude a ..prostě já a mé neutišitelné myšlenky.
Ale prostě...stane se, co se má stát. A nějak to dopadne. Svět se nezboří a bude to...prostě tak jak to má být, věřím v to.
Hlavně mám taky spoustu nápadů, o čem bych chtěla psát.. a chci zase psát! A je mi jedno, že to třeba už moc nikdo nečte, protože píšu nepravidelně až hrůza. Ale..na tom nesejde.. Chci zase trochu víc žít a dýchat a...míň řešit to, co nemůžu ovlivnit. Tak..a radši končím.

PS: Ještě mi tedy můžete napsat vy, odvážlivci, co to čtete, jak si užíváte jarní dny, sluníčko a tak :-) Prostě, zasvěťte mě do normálního světa a života, budu ráda! :-)

INSTAGRAM / FACEBOOK

Várka novinek od SEMIX

Od léta 2016 už uplynula nějaká ta doba, ale jedno pokračuje...respektive spíš navazuje. V létě jsem psala recenze na nové produkty firmy SEMIX a k tomu probíhaly i dvě soutěže (připomenout si to můžete ZDE a ZDE).
No a dostala jsem další příležitost k psaní, testování a recenzování :-) Jsem za to ráda, s firmou se skvěle komunikuje, nikdy není žádný problém. Navíc jsem sama byla na novinky, které zase za poslední dobu "vpustily" do světa, zvědavá, takže...se to tak nějak sešlo a .. prostě užitečné s příjemným :-)
Přijde mi, že celkově se SEMIX snaží a vymýšlí spoustu zdravých a chutných novinek (různé proteinové kaše, ale teď už i proteinové koktejly, müsli bez palmového oleje, cukru nebo lepku,...), ale také nové variace a příchuti "starých" známých produktů.

Teď už ale k těm produktům, které jsem zkoušela já. Jednalo se převážně o nové kaše, müsli srdíčka a pak různé lupínky, na které jsem se upřímně těšila asi nejvíc.
Předem se trochu omlouvám za nekvalitu fotek, jak jsem teď na bytě v Brně, nemám k dispozici foťák a můj telefon....no #focenokalkulackou často dost sedí.

Všechny mňamky, které mi teď přišly v balíčku :-)

Začnu od kaší, protože...kaše je základ, všichni to víme :D

První jsem zkusila tuto novou bezlepkovou Chia kaši, příchuť jablko a skořice. Taková příjemná kombinace chutí, hodící se možná spíš k podzimu, ale..my skořicožrouti to můžeme all year long. Byla jsem zvědavá na její chuť a konzistenci hlavně co se týče toho, že je bezlepková. Místo ovesných vloček v ní najdeme pohankové vločky, pak jáhlové a kukuřičné lupínky, no a samozřejmě chia semínka. Už dříve jsem měla sladké pohankové kaše a abych byla upřímná, ty mi moc nesedly. Ale tady? Nešlo to v chuti vůbec poznat. Možná to je taky tím, že jablko a skořice je taková lehká, neutrální příchuť, takže se všechny složky spíš příjemně doplnily a bylo to...prostě mňam! :-)

Na porci (65g) obsahuje 256kcal, z toho 4,6g T, 44g S a 6,5g B.

Další kaší byla slaná, zeleninová kaše. Ano, čtete správně. I slaná se vyrábí. Byla jsem hrozně moc zvědavá na to, jaká bude. Protože i když jsou na netu různé tipy na slané ovesné kaše, nikdy jsem upřímně nenašla úplně "odvahu" na to, si je udělat. Takže taková premiéra pro mě :-)

Jak jsem psala výše, jedná se o ovesnou kaši a v ní je přidaná sušená zelenina (mrkev, cibule, libeček, česnek). Pokud někdo čekal čerstvou, no tak..to asi není úplně možné no. Ale i tak je to zajímavý nápad. A chuť? Byla jsem z toho taková...no, chutnalo to jako zeleninová polévka :-D Možná mi ji to připomnělo i proto, že u nás doma se polévky nezahušťují moukou, ale právě ovesnými vločkami. Takže pro mě výsledek dobrý, na to jak jsem se "bála", to bylo fajn :-) Neříkám, že je to něco, co bych chtěla jíst pořád nebo často, pořád jsem spíš věrná sladkým verzím, ale na zkoušku zajímavé a chutné :-)

Na porci (65g) má 243 kcal, 4,1g T, 41g S a 7,5g B.

Tentokrát to ale nebylo jen o kaších, a proto se posuneme dál, a to k roztomilým müsli srdíčkům.

Kokosová müsli srdíčka, příchuť stvořená přímo pro mě. Tady bylo naprosto jasné, že mi to bude chutnat, já a kokos...láska na první pohled. Tady nemám prostě co vytknout, jsem ořechomil, je to křupavé, roztomilé, miluju to, konec příběhu ;-)

Minule jsem se trochu rozepsala i o tom, jaké další příchuti by byly fajn, kdyby vyšly na trh a..no, mám skoro pocit, jako by mé prosby byly vyslyšeny :-D Na trhu se teď nově objevily srdíčka s lískovými oříšky (anoooooooooo!) a nově i tyto s jablkem a chia semínky (jako dokonalá dvojka k té kaši).
Opět nemám co vytknout, chuťově byly opět takové jemnější, příjemné zpestření do tvarohu nebo jako svačinka na cestu. Palmový tuk se v nich už nenachází, buď je tam směs olivového a kokosového, nebo slunečnicový, takže.. srdíčka mě nadchnou vždy, za mě palec rozhodně nahoru :-)

No a dostáváme se k tomu, na co jsem se těšila nejvíc - různým druhům lupínků :-)

První jsem otevřela a ochutnala Celozrnné lupínky špaldové s čokoládou. Proč? No, protože čokoláda :-D Ale i proto, že nejsou ovesné. Chtěla jsem zkusit nějaké jiné první, protože..přece jen ovesné jsou takovou větší klasikou.

Balení má 200g a i když se na obalu píše, že je to 5 porcí, já to měla přesně na dvě. Tedy, jo, jsem žrout, ale taky mi fakt moc chutnaly! Pár ingrediencí a i tak se dá vykouzlit lahodná směs.

Druhé jsem otevřela už stálejší ovesné, s jablkem a se skořicí. Jde poznat, že si firma SEMIX tuto kombinaci chutí oblíbila. A já se nedivím, ani trochu, vždyť.. to je úplně dokonalé spojení! Chutnají jako 4HIT zapékané müsli, které jsem dříve také od této firmy ochutnala. Asi se spíš jedná o nějakou novější, vylepšenější verzi, protože to müsli jsem už na jejich stránkách nemohla najít. Nicméně za mě opět a zase výborná záležitost a ....zmizelo to..no, rychle :-)

A na závěr jsem si nechala ovesné s medem a chia semínky. Říkejte o mně, že jsem divná, ale..já moc nemusím med. Možná i proto jsem si je instinktivně nechala jako poslední, protože...se mi do toho prostě moc nechtělo. Ale nakonec jsem se vůbec "bát" nemusela..! Med tam šel cítit fakt jen jemně (pro některé možná mínus, pro mě plus), spíš jako by doplňoval a opravdu pomáhal spojit ostatní složky - což jsou právě chia semínka, ale i lněná nebo dýňová semínka. Celkově to  vytvořilo moc dobrou chuťovou kombinaci a já se těším ještě na tu druhou půlku balíčku, co mě čeká v šuplíčku (#onosetorymuje) :-)

Lupínky dělají taky v "čistých" verzích. Tedy, že jsou to opravdu jen ony lupínky, bez čehokoli přidaného. Takže si člověk může vychutnat tu samotnou chuť a křupavost, nebo si je třeba sám namíchat s tím, co má rád :-)
Ovesné celozrnné lupínky jsou takovou klasikou, která neomrzí. Dají se smíchat s tvarohem/jogurtem/mlékem a doplnit třeba ještě o sušené ovoce, oříšky a chutná snídaně/svačina je na světě. Já si je (jak jinak) házela do tvarohu a ...v žaludku jako v nebíčku :-)
Pohankové celozrnné lupínky jsem už taky znala, doma jsem je párkrát koupily a ...já nevím, jak je to možné, ale..v té lupínkové podobě to úplně dokonale podtrhne tu "oříškovou" chuť pohanky, takže..se z toho stane úplné nebe v hubě puse.

Co říct závěrem..
Já myslím, že je o mně všeobecně známo, že mám radši, když si můžu sama něco udělat, vytvořit, smíchat..než když je to v "předpřipravené" variantě. Ale pravdou je, že pokud už taková chvíle nastane a já po nějakém takovém produktu sáhnu, je to nejčastěji firma SEMIX. Neříkám to kvůli reklamě, ničemu takovému, ale protože to tak prostě mám. Jasně, že je v obchodě možnost si to koupit i pod nějakou jinou značkou (ty různé AQ nebo K Classic a já nevím, co všechno), možná i levněji, to jsem nikdy nepozorovala. Ale nevím, proč bych to dělala, když tady to mám vyzkoušené, podpořím českou firmu, která se opravdu snaží, a navíc..ceny jsou moc pěkné :-)
Jsem ráda, že můžu s nimi spolupracovat a jednou za čas jim takovou recenzi napsat, protože..se to píše v podstatě samo. Nemám co vytknout, jsem spokojená a všechno to, o co se snaží i mimo vyrábění zdravých pochutin, je prostě chvályhodné a ohromující. Takže děkuji za to, že mám tu možnost a že jsem mohla opět ochutnávat a psát :-)

A co vy, znáte nějakou z těch novinek? Co říkáte třeba na slanou verzi ovesné kaše? Nebo které lupínky oceníte nejvíce vy? :-)

Těším se na komentáře! :-)

INSTAGRAM / FACEBOOK