My Story: Diet, diet and... diet again!

Po více než půl roce se odvažuji vyrukovat s třetím dílem My Story.
Ok, není to jen o odvaze to napsat sem, na veřejnost, ale i té odvaze se k tomu sama vrátit. Na jednu stranu si tím utvrzuji, že jsem z toho opravdu pryč, ale na druhou si člověk pořád říká, proč se tak hloupý zlom stal a já do toho spadla.
Ano, budeme se bavit o PPP. Nevím, zda to nazvat přímo anorexií, neskončila jsem na hospitalizaci, ani ze mě nelezly všechny kosti v těle, ale v hlavě to bylo úplně pomatené a jediné, co jsem řešila bylo jídlo. Tedy především jeho množství.
Aby Vám to dávalo jakštakš smysl, tak si určitě přečtěte první díl (zde) a druhý (zde). Nebo pokud si chcete připomenout. Já na ten druhý totiž navážu...

Skončilo září a já se rozhodla do toho hubnutí a cvičení pořádně opřít. Tady bych asi vyzdvihla fakt, že jsem se dostala ke cvičení, které mě opravdu začalo bavit. Našla jsem Jillian Michaels a její programy na doma, hned jsem začala cvičit 30 Day Shred. Poctivě jsem jej cvičila denně, skákala po obýváku jako šílenec a za ten měsíc jsem opravdu viděla výsledky. Byla jsem šťastná!
Taky jsem se navrátila ke kalorickým tabulkám, takže i mé jídlo začínalo mít řád. Někde na internetu jsem se dočetla, že čím pomaleji budu jídlo jíst a čím více budu žvýkat, tím rychleji přestanu cítit hlad a budu nacpaná. Řídila jsem se tím a světe div se, ono to fungovalo! (Jak jinak, žaludek si uvědomí, že je hladový po 20ti minutách po jídle.. ale já jedla klidně i hodinu! A žvýkala a žvýkala jak kráva..)
Ale i když se objevovaly výsledky a já hubla, nestačilo to! Vrátila jsem se na "Svou" váhu (samozřejmě díky cvičení s o něco lepšími proporcemi), ale to já přece nehtěla. Chtěla jsem víc! A víc a víc...

A tak postupoval podzim, já si hledala další programy od Jill, našla jsem i Boba Harpera, množství jídla ubývalo...
..ale s ním i síla, celou zimu jsem prožila v otřesech, jaká mi byla zima. Po bytě jsem chodila v chlupatých ponožkách a někdy i dvou svetrech. Třášla jsem se jako osika a to i když bylo topení puštěné naplno!
Byla jsem neustále unavená, nic se mi nechtělo, neměla jsem na nic náladu. Akcím a kamarádům jsem se začala vyhýbat... (tady v tom nebyl faktor jen hubnutí, ale i jiná záležitost, ale ta je už dost osobní, tak to zde vypisovat nebudu, s porminutím..) Doma začaly hádky. Nedokázala jsem si ničeho vážit, nikoho jsem neposlouchala, jela jsem si své.
A taky se s tím pojily zdravotní problémy. Najednou byly návštěvy lékařů na denním pořádku, každý týden jsem i několikrát za nějakým šla nebo jela, protože to byly problémy se zažíváním, problémy s nedostatkem vitamínů, začaly mi vypadávat vlasy, kolem úst se mi tvořily opary, loupala se mi kůže, bez menstruace.. Prostě troska...

Opravdu často jsem stála na váze, byla z ní má nejlepší kamarádka... A dobrá, protože mi ukazovala líbeznější a líbeznějí čísla. Dostala jsem se pod 60! Dostala jsem se na nový cíl, 58. Ale stačilo to? NE! A tak jedeme dál, nebyla jsem schopná se vymanit z rozjetého vlaku, kolotoč se točil a já neměla sílu vyskočit. Kam taky..Celý den, myšlení, vše se odvíjelo od jídla, od cvičení. Nic jiného jsem neřešila a hlavně nechtěla řešit.
Zvláštní na tom je, že ...nevím, spousta lidí, kteří si tím prošli, říkají, že jídlo pro ně byl strach, nenávist. Ale u mě to byl otak nějak naopak. Nazvala bych to spíš láskou.. Tolik jsem ho milovala, každý ten pitomý rýžový chlebíček, který jsem do sebe narvala na svačinu... Ale jakmile jsem měla o jeden více, bylo mi ze mě špatně a o to více jsem se do sebe uzavřela.
Jedině jsem snad ráda, že mě to nikdy nedonutilo jít na záchod a vyzvracet to. Díky Bohu!
 Mezi láskou a nenávistí je totiž velmi tenká hranice.. Ale pro mě nebylo jídlo to špatné. Ten, kdo byl špatný, jsem byla přece já! Že jsem mu podlehla. Že jsem byla tak slabá a neuměla si říct stop! Takže veškeré výčitky a nenávist nakonec padala na mou hlavu.

Díky Bohu nastal zlom a já si pomalu a jistě začala uvědomovat, čemu jsem to vlastně propadla. Asi tomu napomohl fakt, že mi žádný z doktorů nebyl schopný říct, co mi vlastně je, natožpak nějak pomoct. Na internetu jsem našla Blanku a její články mi velmi pomohly otevřít oči!
Jenže uvědomění je jedna věc, druhá je cesta z tunelu ven... Jak a kde vůbec začít? Co dělat? Jak přestat? Myšlení jako by se rozdělilo na dva tábory a jeden hlásal, pojď z toho ven, nemá to cenu. Ale ten druhý, že mám konečně váhu, se kterou lze být spokojená, těžkou a dlouho cestu za sebou, přece se toho nevzdám!
A tyto stavy na psychiku byly snad ještě horší. Brečela jsem, a to často! Byla jsem úplně zlomená, ztracená... 
Dlouho jsem přemýšlela, zda to říct našim nebo ne.. Děsně jsem se bála, nepochopení, výčitek... Tak jsem to radši dusila v sobě a řekla si, že se z toho dostanu sama...
Ale nešlo to. Už jen pro to, že jsem na sebe byla příliš přísná, neuměla se pochválit, jen jsem si neustále nadávala.. A tak jsem nakonec sebrala odvahu a šla za mamkou...

Cesta ven byla dlouhá a trnitá, ale o ní zase příště. 
Jen chci ještě dodat, že být uzavřená v PPP je jeden z nejhorších stavů, jaké může člověk prožít. O to víc mě mrzí, že je to v dnešní době "běžné". Všelijaké diety, detoxy, šílené styly stravování.. Okolí nás prostě nutí a nedá se tomuto vlivu vymanit, ať jsme sebesilnější. Reklama, ať už v televizi nebo v časopisech, perfektní ženy na obálkách, v klipech, ve filmech. Jsme jen lidi, pouhé bytosti z masa a kostí, a když se na nás ze všech stran valí tuny informací, nezvládáme to.
Dnešní doba je možná v mnohém pokroková, ale na druhou stranu je vyčerpávající a náročná. Možná už umíme bojovat proti tuberkulóze, moru a rakovině, ale proti psychickým nemocem jsem pořád téměř bezbranní a vlastně je sami tvoříme.
Strašně ráda bych to změnila, ale není to na jednom člověku. Chce to snahu od všech. 

Dnes tedy takový mírně negativně laděný článek, ale je mou součástí a tudíž by měl být i součástí blogu. Jestli se někdo potýkáte něčím podobným, hlavně se nebojte vyhledat pomoc, někomu to říct, i kdyby to mělo být anonymní. Napiště klidně i mně, pokusím se pomoct jak nejlépe umím! 

Hlavně bojujte, protože není nic horšího, než se vzdát! A věřte, že na to máte.. Každý na to má! Úplně každý...

Testuji (5)

Dnes se ozývám jen tak narychlo, protože mě čeká ještě učení. Bléé ..aneb asi je fakt nutné začít něco pomalu a jistě dělat.
Od kamaráda mám maturitní otázky do ZSV a když jsem uviděla to množství, trochu jsem se zhrozila :D jasně, věděla jsem, do čeho jdu, v tomto předmětu asi nejde mít málo otázek, když je to tak obsáhlý předmět. Ale stejně.. Mně se nechce! :D
Víkendové pěkné počasí jsem strávila částečně doma, v pátek mi nějak nebylo dobře - asi se měnilo počasí a můj super extra nízký tlak to špatně snáší. Takže sobotu dopoledne jsem věnovala relaxu a dělání referátu do školy. A odpoledne mě s mamkou čekal výlet do půjčovny šatů, abych si nějaké vybrala na ten maturiťák. A jak jsem se bála, že na svou postavu nic nenajdu (přece jen jsem fakt vysoká), tak mi sedly hned druhé a jsem s nimi naprosto spokojená! :) Jsou naprosto v mém vkusu, něco takového jsem si představovala, takové jednoduché, řecký styl. Jestli bude zájem, můžu přidat fotku :P
A v neděli jsem si po parádním ranním tréninku naprala bříško kuřetem a králíkem od maminky a odpoledne jsme s rodinkou ( a to i sestrou a švagrem - nezvyk :D ) vyrazili na procházku, kde jsem tak trochu využila nového foťáku a pěkného počasí. A protože švagřík je přes techniku, pomohl mi, co a jak, nastavení, úhly,.. Neříkám, že ty fotky jsou bůhvíjaká paráda, ale nějaký talent třeba přece jen mám! :D


Ok, už se vykecávám dost dlouho! Tak pojďme na to, co jsem všechno ochutnala :) Není to jen za měsíc září, určitě tam bude ještě něco i z prázdnin a tak různě, prostě jaké fotky jsem nahrabala z mobilu :)

A začneme Questkou, všemi uctívanou, geniální, která má údajně chutnat jako Oreo sušenky. A to bych nebyla já, abych si jí nekoupila, protože #somoreozrout! Navíc byla věčně na eshopech vyprodaná, tak mi trvalo, než jsem se k ní dostala. A nevím, jestli to bylo právě tím čekáním a všemi těmi úžasnými recenzemi, že jsem byla tak natěšená a pak.. Jasně, chutnala mi, byla skvělá, ale TAK skvělá? Nevím... Oreo je lepší!

My Dishes 1.4 (měsíc Září)

Vím, že se tento typ článku již dlouho neobjevil. A upřímně se asi nebude objevovat tak často jako tomu bylo dříve.
Proč?
Důvod je poměrně jednoduchý. Jsem líná jak veš fotit  Prostě už není tolik času si všechno připravovat, vymýšlet estetické pozadí a podobné koniny jako jsou zdobení a podobné. Ráno pomalu a jistě začíná být tma a fotky by stály za starou belu. Obědy většinou do sebe cpu ve velké rychlosti nebo je balím do krabiček.. a buďme upřímní o žádné fotogenické nádhery se většinou nejedná. A večeře? Věřte, že většinou večeřím po posilovně, a to jsem tak akorát ráda, že dojdu domů a ještě mi žaludek nevyskočil z těla, jaký mám hlad.
Ne, nejde o výmluvy, ale ani nechci přidávat každý týden článek s inspirací, když by se o žádnou inspiraci nejednalo. Nehledě na to, že jím většinou podobné věci (to je tak když si člověk něco zamiluje a pak už nechce jíst nic jiného). A ano, je v tom i trocha lenosti, kolikrát se mi jídlo prostě ani nechce přehazovat z hrnce na talíř... A tím by se přece estetika pokazila, že...
Takže bych to teď viděla spíš na delší časová shrnutí, třeba měsíční, až se mi prostě v telefonu nebo na foťáčku objeví dost pěkných fotek, které by budou aspoň trochu inspirativní a budou stát za to!
Nevím, jestli ty zářijové zrovna takové jsou, většinou jsem fakt nestíhala aneb že by se začal projevovat maturitní ročník? takže je to co je.
Ale tak snad se Vám to bude alespoň trochu líbit a třeba Vás i inspiruji :)
A už konec tlachání!

Objevila jsem zase docela dobrou kombinaci, nic složitého, rýže + rajčata + cottage :)

A protože já se očividně řídím pravidlem, čím jednodušší, tím lepší, tak opět... jen smíchaný bulgur s rajčaty, brokolicí a mozzarellou 

Tortellini plněné sušenou šunkou a k tomu dip z cottage, čerstvé bazalky a rajčat

Fazolový salátek s tofu, šunkou a rajčaty. K tomu dvě tmavé celozrnné bulky

Wow, jednou se mi i po cvičení chtělo vařit! Míchaná vejce s dýňovými semínky a šunkou, k tomu brambory 

 

Další jednoduchý obídek v podobě kuskusu s hráškem a mraženou zeleninou :)

Oběd když jsem byla zase jednou utrácet své těžce vydělané peníze. Tortilla se zeleninou a kuřecím masem

Losos s bramborami

Rajčatová polévka s kuskusem a cuketou

Taková specialitka mojí maminky - "omáčka" z dýně, cukety a mrkve.. No, spíš pyré, protože se to jen rozvaří a pěkně do hladka rozmixuje :)  K tomu marinované tofu a bulgur...

Halušky s tofu, k tomu cibulky a malé okurečky :3 (a že jsem snědla fakt celou sklinku! :D )

Výborné pohankové palačinky s domácí marmeládou z lesních jahod :)

A tady důkaz toho, že když si něco oblíbím, jím to pořád. Tentokrát to byly tyto celozrnné croissanty nebo jak to nazvat, jedla jsem je snad denně!! Krásně křupaly a lehce se rozpadal, prostě lahůdka :D K nim tuna zeleniny a šunka :)

Objevují se nám podruhé, k nim tentokrát mrkev s hráškem

A do třetice všeho dobrého, s fazolkama v rajčatové omáčce a dýňovými semínky. Jedla jsem jich určitě víc, ale už mám tolik taktu, abych to sem nestrkala :D

Taková trochu "indická" kuchyně :D Ale asi tak jen v barvě, tím to končí.. Rýže s kurkumou (díky tomu ta barva), patizonem a tofu

Opět něco lehkého - těstoviny s hráškem a rajčátky

Další taková zeleninová kaše (mrkev, patizon, cuketa a k tomu červená čočka), bylinkové tofu a 1/2 sedmizrnné bagety

A na závěr jedna ranní #mojeovesna , bez ní by to nešlo :) Kakaová s karamelovým arašídovým máslem od Nuts's more :)

Doufám, že i vy jste si v září pěkně pochutnávali :) Začíná nám podzim, a tak odchází sice super období plné zeleniny, ale zase přichází měsíce plné ořechů, jablek, hrušek, dýní :) No prostě je potřeba na všem hledat něco pozitivního! :) Mějte se pěkně a užijte si víkend!

 

 

Praha

Ahoj, ahoj, AHOJ! :)
Včera jsem se vrátila ze školní exkurze z Prahy, a tak hned přináším článek! :)
Jasně, pro některé to as ienbude bůh ví co a sama uznávám, že se nejedná o nějaké velké cestování, ale pravda je taková, že jsem v našem hlavním městě nebyla asi 6 let a moc jsem se na památky a všechno okolo těšila! Takže jsem po Praze lítala s mobilem v ruce a všechno fotila horší než turista fakt..
Chtěla bych Vám náš školní výlet ale přece jen trochu přiblížit, protože jsem s výsledkem upřímně víc než spokojená, a to i přesto, že v naší třídě rozhodně nevládnou zrovna dobré vztahy..

Vyjeli jsme ve čtvrtek poměrně brzy ráno, od nás z Moravy se jede pěkných pár hodin, tak abychom stihli i nějaký odpolední program. Cesta utekla docela rychle, Regio Jetem je vždy milé cestovat. Po příjezdu jsme chvíli bloudili, ale nakonec jsme se zvládli ubytovat v našem hotelu, který se nacházel v Praze 8 - Kobylisy.
Na nějaké větší vybalování nebyl čas, hned jsme jeli do centra, kde jsme prošli Václavským náměstím na Staroměstké. Asi nemusím dodávat, že všude byla obrovská spousta turistů natlačených jeden na druhém.

První jsme si prohlédli Betlémskou kapli a poté jsme absolvovali i výšlap na Staroměstkou radnici, ze které je opravdu nádherný výhled na celou Prahu. A protože jsem přesně ten typ člověka, kterrý tyto výhledy miluje, byla jsem ve svém živlu ikdyž závěrné točité schody mi zrovna dobře nedělali.. 
Chvíli jsme měli rozchod. Kamarádky chtěly do Pařížské, kouknout se na ty šílené ceny, ale nevydržela jsem s nimi obcházet všechny ty známé návrhářské obchody, takže jsem se po chvíli vytratila a zkoumala uličky okolo na vlastní pěst.

A vyplatilo se, protože se mi podařilo vyfotit moc hezkou fotku! Teda, já jsem na ni aspoň hrdá, moc se mi líbí :)

Pěkná, žeee? :D :)

A taky jsem narazila na obchod se zdravou výživou, takže jsem se pěkně zabavila. Na další den nakoupila svačinku a byla spokojená jak blecha v kožichu!

 Společně jsme se poté vydali zpět do hotelu, protože nás večer čekalo divadlo. Takže jsme se na pokojích všichni převlékli do něčeho trochu slušnějšího a vyrazilo se do divadla v Dlouhé na divadelní představení Oněgin byl rusák, motivované knihou Ireny Douskové.
Musím se přiznat, že jsem byla po celém dni strašně utahaná a fakt, že to trvalo asi 3 hodiny mi příliš nepomohlo, spíš naopak. Jako ano, líbilo se mi to, bylo to pěkně pojaté, prokládané písněmi. Ale většině spolužáků se to nelíbilo z toho důvodu, že to nepochopili. Já jsem patřila mezi těch pár, co to četli, takže jsme to měli značně jednodušší. Problém je, že kdybych to nečetla, tak opravdu nevím. A to podle mě není tak úplně dobře.

Do postelí jsme se tudíž dostali docela pozdě a hned ráno nás čekal další progam. Samozřejmě až po snídani, která byla přímo králvoská. Výběr ze sladkého i slaného, kupa ovoce i zeleniny, saláty, pečivo, cereálie, jogurty, vejce, sýry, salámy, koláče,... Prostě nádhera! Takže jsem si každý den pěkně naskládala na talíř co se do mě vlezlo, ale abych byla upřímná, nějak jsem se do těch nezdravých věcí až tak nehrnula. Nebyla chuť...
Dopoledním programem byl Pražský hrad. 

Dovolím si tvrdit, že nesnáším lidi. Respektive turisty.
Vyhnout se je neuvěřitelně těžké, obzvlášť v místech malého prostoru. Člověk by očekával nějakou domluvu, třeba že první se vyjde ven a poté druhá skupina teprve vleze dovnitř, ale bohužel, to asi nikdo nechápe.

V Praze jsem byla několikrát, ale právě kvůli obrovskému množství lidí jsme s našima většinou nebyli uvnitř těch památek. Takže takový Chrám sv.Víta jsem viděla prvně v celé své kráse. A i paní průvodkyně mluvila moc hezky a srozumitelně, takže to pro nás bylo přínosné a zajímavé.

Zbyl nějaký čas na procházku zámeckými zahradami, kde se fotily nevěsty a odkud byl opět krásný výhled na město.

Pokračovali jsme do Zlaté uličky. Ta by mohla být opravdu nádherná, nebo respektive je, ale já byla strašně otrávená z všech těch tlačících se lidí, že jsem se nemohla pořádně soustředit.

Dále jsme pokračovali městem na Karlův most, k Lennonově zdi, Kampu a dále kam kdo chtěl. Což bylo většinou jídlo, protože po takovém putování člověku pěkně vyhládne.

 S kamarádkama nám chvíli trvalo najít vhodnou restauraci, která by nebyla příliš drahá, ale nakonec jsme ji našli. V italském duchu, což mě naprosto vyhovuje :) Dala jsem si gnocchi s rajčatovo-mozzarelovou omáčkou a parmezánem a byla to lahůdka!

 Ten večer, což se dost divím, se naše třída dokonce domluvila a šlo se ven. Popojíždět metrem Prahou s flaškama a nalitýma lidma je dost sranda. Navíc s alkoholem v krvi se nějak lépe komunikuje. 
Já teda nepila..K alkoholu mám od určité doby averzi. Ostatní se dost divili, že nepiju.. Strašně divné v dnešní době..Ale já se umím bavit prostě i bez něj. Jediné mé "zhřešení" byla cigareta... 
Každopádně, radši nebudu popisovat, co všechno se dělo a nedělo. Určitě si to tak nějak umíte představit. Ač je pravda, že některé věci zůstanou utajené i těm, co se jim vlastně staly. Aneb není nad ranní okna :D

Sobota byla tudíž poměrně náročná. Půl třídy s kocovinou, druhá půlka totálně unavená. Paní v Národním divadle z nás asi mla ohrmonou radost. Ale jen co je pravda, sama byla tak nudná, že mě úplně dorazila a celý den už jsem nebyla schopná se pořádně probudit. Nezachránil mě ani tančící dům, ani muzeum heydrichiády. 
Počasí bylo v ten den nejchladnější a i díky té noci jsem chytla rýmu a kašel. Když učitelka viděla, jak jsme mimo, dokonce jsme dostali celé odpoledne volno.
S kamarádkama jsme se vydaly na oběd a potom do Palladia, ale byly jsme tak unavené, že jsme se stejně poměrně brzy vrátily na pokoj a už si jen povídaly.

Tentokrát tortelliny se smetanovou omáčkou a kuřecími kousky

 

Neděle už byla pro mnohé z nás lepší. Na programu bylo židovské město.

Prohlídky synagog byly poměrně zajímavé, dozvědět se něco o židech také, jak probíhají jejich bohoslužby a život. Kluci museli mít na hlavách jarmulky a holky si je taky mohly vzít na památku a to bych nebyla já, kdybych si ji nevzala, že.. 

A závěr naší exkurze proběhl na Vyšehradě, kde jsme si prohlédli areál i hroby slavných osobností. Výhled na Prahu zase z jiné strany...

Jak už jsem zmiňovala, "výlet" hodnotím kladně. Neříkám, že mě vše bavilo, to vůbec, mnohdy to bylo náročné, celé dny na nohou s batohem na zádech, jsem rozlámaná pěkně. Vrátili jsme se okolo 20 hodin večer a to měla kamarádka ještě potom oslavu 20tin, na kterou jsem šla. Chuť vidět po dlouhé době kamarády byla silnější než únava, ačkoliv ta nade mnou stejně nakonec vyhrála.
Jako třída je mi jasné, že se nespojíme. Těžko na poslední rok. Ale i tak si myslím, že když je potřeba, tak se dohromady dáme. A že to teď na poslední rok potřeba bude. Před námi je ples, výběr stuh, šerp, triček, vymýšlení nástupů, tabla, vánočního koncertu... Prostě je toho strašná spousta a upřímně nevím, kde mám na vše brát čas a ještě cvičit a učit se. Přiznávám se, zatím na učení kašlu a jen cvičím :D Do toho výběr vysoké školy nebo prostě celkově jak dále naložit se svou budoucností a životem.
Až mě děsí, kolik toho teď na bedrech vlastně nesu. Co všechno musím rozhodnout.
Ale věřím a chci věřit, že to zvládnu.

Smutná a veselá

Mám takový pocit, že články se štítkem #mydiary jsou poslední dobou nejvíce frekvetované. Čím to?
Asi tím, že si tak nějak procházím spoustou věcí a někde se vypsat musím. Jasně, píšu si i na papír a kde tu, čmárám po sešitech, případně i po stole.. Ale blog je blog a tak nějak je mi asi nejmilejší terapií.

Proč smutná a veselá?
Protože se v poslední dobou dějí věci, ve kterých se vůbec nevyznám a nálada se mi mění rychlostí světla. V jednu chvíli se usmívám, snažím se dobýt pozitivní energií a vzápětí jsem melancholická, nic mě nebaví, do ničeho se nedokopu a slzy mám na krajíčku.
Čím dál tím více si uvědomuji, že ve škole je toho na mě moc. Ani tak ne kvůli učení (to mám pořád pocit, že nic nedělám.. alá styl všechno na poslední chvíli), ale kvůli tlaku. Jak asi víte, jsem v maturitním ročníku a upřímně mi vůbec nedělá dobře, když se mě všichni okolo ptají, kam se chystám potom, co chci dělat, které město, která výška.. A já si chci jen rvát vlasy a křičet "Nechte mě být"..  #smutná

Po měsíci jsem se konečně dočkala dárku k 18tinám! Přála jsem si foťák, nějaký ten lepší, abych mohla na blog přece jen přiávat kvalitnější fotky a protože mě focení docela baví :) Že dostanu zrcadlovku jsem opravdu nečekala, moc mě to potěšilo a úplně vyrazilo dech! Je mi jasné, že teď strávím spoustu času nad tím, jak se s ním vlastně zachází a aby ty fotky za něco stály. Ale těším se na to! #veselá
Nikonku vítej doma!!! 

Hastag #smutná  taky dostane mé zdraví. A to nemyslím jen to fyzické. Ne že bych měla angínu nebo chřipku, to ne, ale vzhledem k bývalé PPP se mě stále drží určité zdravotní pozůstatky, které se musí pořád řešit a to i když jsem už na své původní váze (Jupijej!). A jak se to tak všechno motá dohromady, trpí tím i moje psychika..

Další menší radostí jsou nové botičky :) Koupila jsem si je, protože mi zaprvé staré botasky odešly (do věčných lovišť) a protože zítra jedeme se školou do Prahy na exkurzi :) #veselá
 A k tomu patří samozřejmě nějaké cestovní dobrůtky #veselá :) Na druhou stranu to znamená 4 dny bez cvičení #smutná.. Ale tak tělo si taky potřebuje někdy odpočinout a já ten odpočinek v létě vlastně vůbec neměla. Jsem zvědavá jaké to bude, těším se na Prahu, dlouho jsem tam nebyla :) Těšte se na článek s fotkama! :)

Jak vy si budete užívat prodlouženého víkendu? :) Počasí snad vyjde, takže by to mělo jít ještě někde v přírodě. 

No nic, asi přestanu tlachat a pomalu se začnu balit.. 

Jen poslední otázka do rinku. Taky to tak máte, že máte někdy "houpačkové" období? Jednou nahoře, jednou dole? A mění se to po velmi malých úsecích...?