My Story: Diet, diet and... diet again!

Po více než půl roce se odvažuji vyrukovat s třetím dílem My Story.
Ok, není to jen o odvaze to napsat sem, na veřejnost, ale i té odvaze se k tomu sama vrátit. Na jednu stranu si tím utvrzuji, že jsem z toho opravdu pryč, ale na druhou si člověk pořád říká, proč se tak hloupý zlom stal a já do toho spadla.
Ano, budeme se bavit o PPP. Nevím, zda to nazvat přímo anorexií, neskončila jsem na hospitalizaci, ani ze mě nelezly všechny kosti v těle, ale v hlavě to bylo úplně pomatené a jediné, co jsem řešila bylo jídlo. Tedy především jeho množství.
Aby Vám to dávalo jakštakš smysl, tak si určitě přečtěte první díl (zde) a druhý (zde). Nebo pokud si chcete připomenout. Já na ten druhý totiž navážu...

Skončilo září a já se rozhodla do toho hubnutí a cvičení pořádně opřít. Tady bych asi vyzdvihla fakt, že jsem se dostala ke cvičení, které mě opravdu začalo bavit. Našla jsem Jillian Michaels a její programy na doma, hned jsem začala cvičit 30 Day Shred. Poctivě jsem jej cvičila denně, skákala po obýváku jako šílenec a za ten měsíc jsem opravdu viděla výsledky. Byla jsem šťastná!
Taky jsem se navrátila ke kalorickým tabulkám, takže i mé jídlo začínalo mít řád. Někde na internetu jsem se dočetla, že čím pomaleji budu jídlo jíst a čím více budu žvýkat, tím rychleji přestanu cítit hlad a budu nacpaná. Řídila jsem se tím a světe div se, ono to fungovalo! (Jak jinak, žaludek si uvědomí, že je hladový po 20ti minutách po jídle.. ale já jedla klidně i hodinu! A žvýkala a žvýkala jak kráva..)
Ale i když se objevovaly výsledky a já hubla, nestačilo to! Vrátila jsem se na "Svou" váhu (samozřejmě díky cvičení s o něco lepšími proporcemi), ale to já přece nehtěla. Chtěla jsem víc! A víc a víc...

A tak postupoval podzim, já si hledala další programy od Jill, našla jsem i Boba Harpera, množství jídla ubývalo...
..ale s ním i síla, celou zimu jsem prožila v otřesech, jaká mi byla zima. Po bytě jsem chodila v chlupatých ponožkách a někdy i dvou svetrech. Třášla jsem se jako osika a to i když bylo topení puštěné naplno!
Byla jsem neustále unavená, nic se mi nechtělo, neměla jsem na nic náladu. Akcím a kamarádům jsem se začala vyhýbat... (tady v tom nebyl faktor jen hubnutí, ale i jiná záležitost, ale ta je už dost osobní, tak to zde vypisovat nebudu, s porminutím..) Doma začaly hádky. Nedokázala jsem si ničeho vážit, nikoho jsem neposlouchala, jela jsem si své.
A taky se s tím pojily zdravotní problémy. Najednou byly návštěvy lékařů na denním pořádku, každý týden jsem i několikrát za nějakým šla nebo jela, protože to byly problémy se zažíváním, problémy s nedostatkem vitamínů, začaly mi vypadávat vlasy, kolem úst se mi tvořily opary, loupala se mi kůže, bez menstruace.. Prostě troska...

Opravdu často jsem stála na váze, byla z ní má nejlepší kamarádka... A dobrá, protože mi ukazovala líbeznější a líbeznějí čísla. Dostala jsem se pod 60! Dostala jsem se na nový cíl, 58. Ale stačilo to? NE! A tak jedeme dál, nebyla jsem schopná se vymanit z rozjetého vlaku, kolotoč se točil a já neměla sílu vyskočit. Kam taky..Celý den, myšlení, vše se odvíjelo od jídla, od cvičení. Nic jiného jsem neřešila a hlavně nechtěla řešit.
Zvláštní na tom je, že ...nevím, spousta lidí, kteří si tím prošli, říkají, že jídlo pro ně byl strach, nenávist. Ale u mě to byl otak nějak naopak. Nazvala bych to spíš láskou.. Tolik jsem ho milovala, každý ten pitomý rýžový chlebíček, který jsem do sebe narvala na svačinu... Ale jakmile jsem měla o jeden více, bylo mi ze mě špatně a o to více jsem se do sebe uzavřela.
Jedině jsem snad ráda, že mě to nikdy nedonutilo jít na záchod a vyzvracet to. Díky Bohu!
 Mezi láskou a nenávistí je totiž velmi tenká hranice.. Ale pro mě nebylo jídlo to špatné. Ten, kdo byl špatný, jsem byla přece já! Že jsem mu podlehla. Že jsem byla tak slabá a neuměla si říct stop! Takže veškeré výčitky a nenávist nakonec padala na mou hlavu.

Díky Bohu nastal zlom a já si pomalu a jistě začala uvědomovat, čemu jsem to vlastně propadla. Asi tomu napomohl fakt, že mi žádný z doktorů nebyl schopný říct, co mi vlastně je, natožpak nějak pomoct. Na internetu jsem našla Blanku a její články mi velmi pomohly otevřít oči!
Jenže uvědomění je jedna věc, druhá je cesta z tunelu ven... Jak a kde vůbec začít? Co dělat? Jak přestat? Myšlení jako by se rozdělilo na dva tábory a jeden hlásal, pojď z toho ven, nemá to cenu. Ale ten druhý, že mám konečně váhu, se kterou lze být spokojená, těžkou a dlouho cestu za sebou, přece se toho nevzdám!
A tyto stavy na psychiku byly snad ještě horší. Brečela jsem, a to často! Byla jsem úplně zlomená, ztracená... 
Dlouho jsem přemýšlela, zda to říct našim nebo ne.. Děsně jsem se bála, nepochopení, výčitek... Tak jsem to radši dusila v sobě a řekla si, že se z toho dostanu sama...
Ale nešlo to. Už jen pro to, že jsem na sebe byla příliš přísná, neuměla se pochválit, jen jsem si neustále nadávala.. A tak jsem nakonec sebrala odvahu a šla za mamkou...

Cesta ven byla dlouhá a trnitá, ale o ní zase příště. 
Jen chci ještě dodat, že být uzavřená v PPP je jeden z nejhorších stavů, jaké může člověk prožít. O to víc mě mrzí, že je to v dnešní době "běžné". Všelijaké diety, detoxy, šílené styly stravování.. Okolí nás prostě nutí a nedá se tomuto vlivu vymanit, ať jsme sebesilnější. Reklama, ať už v televizi nebo v časopisech, perfektní ženy na obálkách, v klipech, ve filmech. Jsme jen lidi, pouhé bytosti z masa a kostí, a když se na nás ze všech stran valí tuny informací, nezvládáme to.
Dnešní doba je možná v mnohém pokroková, ale na druhou stranu je vyčerpávající a náročná. Možná už umíme bojovat proti tuberkulóze, moru a rakovině, ale proti psychickým nemocem jsem pořád téměř bezbranní a vlastně je sami tvoříme.
Strašně ráda bych to změnila, ale není to na jednom člověku. Chce to snahu od všech. 

Dnes tedy takový mírně negativně laděný článek, ale je mou součástí a tudíž by měl být i součástí blogu. Jestli se někdo potýkáte něčím podobným, hlavně se nebojte vyhledat pomoc, někomu to říct, i kdyby to mělo být anonymní. Napiště klidně i mně, pokusím se pomoct jak nejlépe umím! 

Hlavně bojujte, protože není nic horšího, než se vzdát! A věřte, že na to máte.. Každý na to má! Úplně každý...