Recept: Semínkový "chlebíček"

Prázdniny jsou skvělou příležitostí k tomu, aby člověk věnoval více času aktivitám, na které se jindy příliš soustředit nedá. A tím je pro mě například pečení.
Nehledě na to, že si u toho vždy příjemně odpočinu, ještě vznikne nějaká dobrota, kterou pak můžu spapat! :) Dnes se vrhneme na takový zdravý "chlebíček" - v uvozovkách protože já jej měla ve formě na dort, ale samozřejmě je úplně jedno, do jaké formy jej uděláte :)
Trochu jsem se nechala inspirovat stránkami fitrecepty.sk , protože vím, že je to stránka, na které najdu vždy dobré a zdravé recepty, přehledně popsané, prostě radost s nimi spolupracovat :)
Tak jdeme na to!

Procházky

Zdravím v tento sobotní podvečer :)
Ráda bych se dnes trochu zamyslela nad krásou procházek.
Možná se podívíte, co to tu má co dělat, ale .. ono má! :)

Víte, mám pocit, že je toho na mě poslední dobou trochu hodně. Denně dlouho ve škole, učení i večer, nějak se sbírají všelijaké seminárky, referáty, testy,.. Do toho příprava k maturitě a ke zkouškám FCE.
Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří by nad učením seděli denně. Nemám to ráda, nikdy mě to nebavilo, přišlo mi to zbytečné. Jasně, mohla jsem mít o mnoho lepší známky, ale nějak jsem se o nezajímala. Nejsem ten typ člověka, co prostě musí mít ze všeho samé 1. 
Ale nějak teď na mě spadá fakt, že jsem musela něco začít dělat.
A do toho si najít čas na vlastní aktivity, cvičení, přípravu jídla, čtení, popořípadě brigádu. Do postele prostě vždy padnu s největší radostí a spím jak zabitá až do rána...

Strečink

Dnešní článek bych chtěla situovat do trochu odbornějšího stylu.
Už nějakou dobu chodím do posilovny a tak nějak si všímám jedné hojně opomíjené aktivity. A té bych chtěla věnovat dnešní myšlenky.
Protože mě upřímně překvapuje, jak zrovna tohle může někdo vynechávat!

Strečink by měl být nedílnou součástí každého tréninku!
Proč? 
Cvičením, posilováním, tancováním..prostě jakoukoliv zvýšenou  a vlastně i nezvýšenou aktivitou zatěžujeme své svaly. A aby nedošlo ke křečím nebo ochabnutí, je nezbytné, aby se tito naši miláčkové dostatečně připravili na zátěž, která bude následovat.
Ano, strečink má svá velká opodstatnění. Sama moc dobře vím, jak mě další den všechno bolí, když se nedostatečně protáhnu.

Kdy se mu věnovat?
Někteří tvrdí, že stačí jen po tréninku. Ale já nesouhlasím.
Vždyť před tréninkem je také důležité zapojit svaly, tak nějak jim "oznámit", co se bude dít, dát jim čas na přípravu, prokrvení. Asi v tuto chvíli není tak důležitý, ALE důležitý je. Samozřejmě nestačí třikrát mávnout rukou a s radostí jít tahat činky. Dobré je prodýchat určité partie, protáhnout, uvolnit, protože, ač se to nezdá, pracují vlastně pořád.

Po tréninku by mělo jít taky o samozřejmost. Vždyť jsme hodinu tahali těžké váhy, různě pohybovali svaly - to všechno vlastně způsobuje krácení svalů. Ale o to nám přeci nejde! A taky nám nejde jen o objem nebo jo?, cvičíme i pro určitou sílu, výdrž, pružnost.. A aby se tohle všechno projevilo, je důležité svaly po tréninku pořádně protáhnout! Jedině tak si udrží svou flexibilitu, uvolní se a ještě započne jejich regenerace.

Takže jak na to?
Jak už jsem psala výše, nejde jen o nějaké mávání. Protahování potřebuje nějaký řád, a proto je dobré začít od vrchu dolů a postupně se snažit začlenit každou partii. Samosebou to lze i otočit a začít od noh. Hlavní je nic nevynechat.
Dalším aspektem je nespěchat. Snažíme se pomalu vyvíjet jakýsi tlak na danou svalovou partii, dokud nás to nezačne bolet. V tu chvíli povolíme, na chvíli si odpočineme a za chvíli to zkusíme znovu. A uvidíte, že tentokrát bude práh bolesti trochu jiný.
Nejlepší je posunout tento "práh" tak třikrát, zase se nic nesmí přehánět.
U protahování je také strašně důležité dýchání, takže bychom mu měli věnovat čas a nezapomínat na něj.
Strečink provádíme asi 10-15 minut.

A jak to dělám já?
Osobně nedám na pořádné protáhnutí dopustit. Mívám docela problémy se zablokovanou páteří nebo křečemi v lýtku, takže se tomu snažím vyvarovat.
Před tréninkem si dám vždy nějaký čas na páse, abych si svaly zahřála. Potom se vrhnu na samotný strečink, kdy jdu od hlavy dolů. Takže hezky krk, ramena, ruce, boky, záda, nohy.
Po tréninku jdu na to podobně, opět si dám nějaké to kardio (ač nejsem zrovna jeho milovníkem a zastáncem) a pak se zklidním protáhnutím. Tomuto taky věnuji více času, snažím se opravdu protáhnout důkladně, především ty partie, které jsem daný den cvičila, ale neopomíjím ani ty ostatní.

Samotným strečinkem se dá taky mnohého dosáhnout. Jsou druhy cvičení, které jsou založené vlastně jenom na něm. A přitom se krásně protáhne a posílí celé tělo i kostra. Netvrdím, že musíme všichni umět dát si obě nohy za hlavu a kdesi cosi, ale takové protáhnutí může být i určitou rehabilitací, prevencí třeba proti bolavým zádům, ale také i psychickou úlevou. Stačí si pustit relaxační hudbu, třeba i zapálit svíčky a hned to má jiné kouzlo!

A jak to máte vy? Protahujete se před i po tréninku? Nebo na to kašlete?

Lately..

Po delší době se ozývám.
Uznávám, poslední týden jsem to tu trochu zanedbávala. A to ne že by zas až tak nebyl čas. Ale nějak se ve mně rozmohla asi lenost a to počasí tomu příliš nepřidalo, spíš naopak.
A tak celkově jsem se potřebovala zamyslet. Nad vším okolo..
Jo, já vím, zase filosofuju, zase nad něčím, co nevyřeším, zase... prostě ta stará známá já..!
Ale na druhou stranu jsem si říkala, že ozývat se jen proto, že musím, by bylo dost hloupé. Blog jsem si přece nezaložila proto, abych do něj přispívala podle nějakých stanovených dat a pravidel.
Založila jsem si jej proto, že mám odjakživa zálibu v psaní a snad to aspoň trochu poutavě a záživně umím.

Ve škole se toho výjimečně zase tolik nedělo, o to jinak tomu bude příští týden. To už nás jen tak v klidu zase nenechají.
Ve středu jsme byly se seminářem společenských věd na exkurzi v Olomouci.
 Šly jsme do pravoslavného kostela, v rámci religionistiky, kterou teď probíráme. Musím se přiznat, že jsem v pravoslavném kostele nikdy nebyla. Od malička jsem vychovávána v křesťanské víře, to ano, ale navštívila jsem jen ty římskokatolické.
Upřímně si myslím, že pokud člověk věří, k oné víře si musí najít a ušlapat cestičku sám. Já to tak třeba měla. Dokud mě rodiče nutili, nechtěla jsem, nebavilo mě to. Ale jakmile povolili otěže, sama jsem se začala zajímat, objevila salesiány a spoustu jiných zajímavých lidí a hle, najednou mi to nevadilo.
Každopádně jsem ten typ člověka, co prostě věří.. Jasně, nějaké desatero a určitá pravidla se dodržují, ale nejsem nijak striktní, na všechno se dívám vlastním pohledem. Nemám ráda takové ty fanatiky, kteří uznávají jen jejich pravdu, jen to, co oni z Bible vyčetli.
Proto asi neuznávám církve.
ALE abych se vrátila trochu k tématu!
Pravoslavná liturgie byla v mnohém jiná. Celá se zpívala, kostel nebyl narvaný k prasknutí lidmi, které to nezajímá a jsou tam pouze z donucení. Naopak! Všehovšudy jich tam bylo maximálně 10 i s oběma knězi, ale o to rodinněji a přátelštěji to celé působilo. Obzvlášť když je farář všechny znal jménem i jejich národnost (mnozí nebyli Češi, ale třeba Rusové nebo Ukrajinci).
Co nás taky všechny překvapilo, byla jejich..pohostinnost? Ne, nevím, asi by to nemělo překvapit. Vždyť křesťané by takoví měli být. Pohostinní, obětaví, hodní. Ale prostě s jakou samozřejmostí si narvali do malé kuchyňky 17 holek a všem nabídli čaj a vánočku a chtěli si povídat! To bylo něco neuvěřitelného.
Známé asi je, že pravoslavné kostely jinak vypadají. Jsou zasazené spíš do takové té východní architektury, baňaté cibulovité stříšky a věžičky, typické z ruských fotografií. Ale i vevnitř je to rozdílné. Stěny jsou pokryty ikonami, farář od ostatních lidí je tak nějak oddělen. Ale stejně bych si troufala tvrdit, že mi přišel "blíž" než ten, kterého máme v kostele my.
Část liturgie byla taky mluvena ve staroslověnštině. Zvláštní slyšet tak starý jazyk. Jako asi každý slovanský nám byl povědomí, blízký (a mně o to víc, když se učím rusky), ale i tak, všemu se rozumět rozhodně nedalo.
Nějak jsem se rozepsala a to všechno jen proto, že mě tento "výlet" tak nějak naplnil. Nevím, čím to, občas stačí slovo nebo čin a jste najednou pozměněni. A takto to bylo u mě. Proto jsem se vám chtěla asi svěřit :)

Asi to tématicky na můj blog úplně nesedí, ale.. no, vlastně jo! Vždyť je to z mého života a tohle je blog tak nějak o něm ;)
Od té osudné středy se fakt cítím tak nějak líp a to i přes otravné a až zimní počasí za okny.

My Story: Diet, diet and... diet again!

Po více než půl roce se odvažuji vyrukovat s třetím dílem My Story.
Ok, není to jen o odvaze to napsat sem, na veřejnost, ale i té odvaze se k tomu sama vrátit. Na jednu stranu si tím utvrzuji, že jsem z toho opravdu pryč, ale na druhou si člověk pořád říká, proč se tak hloupý zlom stal a já do toho spadla.
Ano, budeme se bavit o PPP. Nevím, zda to nazvat přímo anorexií, neskončila jsem na hospitalizaci, ani ze mě nelezly všechny kosti v těle, ale v hlavě to bylo úplně pomatené a jediné, co jsem řešila bylo jídlo. Tedy především jeho množství.
Aby Vám to dávalo jakštakš smysl, tak si určitě přečtěte první díl (zde) a druhý (zde). Nebo pokud si chcete připomenout. Já na ten druhý totiž navážu...

Skončilo září a já se rozhodla do toho hubnutí a cvičení pořádně opřít. Tady bych asi vyzdvihla fakt, že jsem se dostala ke cvičení, které mě opravdu začalo bavit. Našla jsem Jillian Michaels a její programy na doma, hned jsem začala cvičit 30 Day Shred. Poctivě jsem jej cvičila denně, skákala po obýváku jako šílenec a za ten měsíc jsem opravdu viděla výsledky. Byla jsem šťastná!
Taky jsem se navrátila ke kalorickým tabulkám, takže i mé jídlo začínalo mít řád. Někde na internetu jsem se dočetla, že čím pomaleji budu jídlo jíst a čím více budu žvýkat, tím rychleji přestanu cítit hlad a budu nacpaná. Řídila jsem se tím a světe div se, ono to fungovalo! (Jak jinak, žaludek si uvědomí, že je hladový po 20ti minutách po jídle.. ale já jedla klidně i hodinu! A žvýkala a žvýkala jak kráva..)
Ale i když se objevovaly výsledky a já hubla, nestačilo to! Vrátila jsem se na "Svou" váhu (samozřejmě díky cvičení s o něco lepšími proporcemi), ale to já přece nehtěla. Chtěla jsem víc! A víc a víc...

A tak postupoval podzim, já si hledala další programy od Jill, našla jsem i Boba Harpera, množství jídla ubývalo...
..ale s ním i síla, celou zimu jsem prožila v otřesech, jaká mi byla zima. Po bytě jsem chodila v chlupatých ponožkách a někdy i dvou svetrech. Třášla jsem se jako osika a to i když bylo topení puštěné naplno!
Byla jsem neustále unavená, nic se mi nechtělo, neměla jsem na nic náladu. Akcím a kamarádům jsem se začala vyhýbat... (tady v tom nebyl faktor jen hubnutí, ale i jiná záležitost, ale ta je už dost osobní, tak to zde vypisovat nebudu, s porminutím..) Doma začaly hádky. Nedokázala jsem si ničeho vážit, nikoho jsem neposlouchala, jela jsem si své.
A taky se s tím pojily zdravotní problémy. Najednou byly návštěvy lékařů na denním pořádku, každý týden jsem i několikrát za nějakým šla nebo jela, protože to byly problémy se zažíváním, problémy s nedostatkem vitamínů, začaly mi vypadávat vlasy, kolem úst se mi tvořily opary, loupala se mi kůže, bez menstruace.. Prostě troska...

Opravdu často jsem stála na váze, byla z ní má nejlepší kamarádka... A dobrá, protože mi ukazovala líbeznější a líbeznějí čísla. Dostala jsem se pod 60! Dostala jsem se na nový cíl, 58. Ale stačilo to? NE! A tak jedeme dál, nebyla jsem schopná se vymanit z rozjetého vlaku, kolotoč se točil a já neměla sílu vyskočit. Kam taky..Celý den, myšlení, vše se odvíjelo od jídla, od cvičení. Nic jiného jsem neřešila a hlavně nechtěla řešit.
Zvláštní na tom je, že ...nevím, spousta lidí, kteří si tím prošli, říkají, že jídlo pro ně byl strach, nenávist. Ale u mě to byl otak nějak naopak. Nazvala bych to spíš láskou.. Tolik jsem ho milovala, každý ten pitomý rýžový chlebíček, který jsem do sebe narvala na svačinu... Ale jakmile jsem měla o jeden více, bylo mi ze mě špatně a o to více jsem se do sebe uzavřela.
Jedině jsem snad ráda, že mě to nikdy nedonutilo jít na záchod a vyzvracet to. Díky Bohu!
 Mezi láskou a nenávistí je totiž velmi tenká hranice.. Ale pro mě nebylo jídlo to špatné. Ten, kdo byl špatný, jsem byla přece já! Že jsem mu podlehla. Že jsem byla tak slabá a neuměla si říct stop! Takže veškeré výčitky a nenávist nakonec padala na mou hlavu.

Díky Bohu nastal zlom a já si pomalu a jistě začala uvědomovat, čemu jsem to vlastně propadla. Asi tomu napomohl fakt, že mi žádný z doktorů nebyl schopný říct, co mi vlastně je, natožpak nějak pomoct. Na internetu jsem našla Blanku a její články mi velmi pomohly otevřít oči!
Jenže uvědomění je jedna věc, druhá je cesta z tunelu ven... Jak a kde vůbec začít? Co dělat? Jak přestat? Myšlení jako by se rozdělilo na dva tábory a jeden hlásal, pojď z toho ven, nemá to cenu. Ale ten druhý, že mám konečně váhu, se kterou lze být spokojená, těžkou a dlouho cestu za sebou, přece se toho nevzdám!
A tyto stavy na psychiku byly snad ještě horší. Brečela jsem, a to často! Byla jsem úplně zlomená, ztracená... 
Dlouho jsem přemýšlela, zda to říct našim nebo ne.. Děsně jsem se bála, nepochopení, výčitek... Tak jsem to radši dusila v sobě a řekla si, že se z toho dostanu sama...
Ale nešlo to. Už jen pro to, že jsem na sebe byla příliš přísná, neuměla se pochválit, jen jsem si neustále nadávala.. A tak jsem nakonec sebrala odvahu a šla za mamkou...

Cesta ven byla dlouhá a trnitá, ale o ní zase příště. 
Jen chci ještě dodat, že být uzavřená v PPP je jeden z nejhorších stavů, jaké může člověk prožít. O to víc mě mrzí, že je to v dnešní době "běžné". Všelijaké diety, detoxy, šílené styly stravování.. Okolí nás prostě nutí a nedá se tomuto vlivu vymanit, ať jsme sebesilnější. Reklama, ať už v televizi nebo v časopisech, perfektní ženy na obálkách, v klipech, ve filmech. Jsme jen lidi, pouhé bytosti z masa a kostí, a když se na nás ze všech stran valí tuny informací, nezvládáme to.
Dnešní doba je možná v mnohém pokroková, ale na druhou stranu je vyčerpávající a náročná. Možná už umíme bojovat proti tuberkulóze, moru a rakovině, ale proti psychickým nemocem jsem pořád téměř bezbranní a vlastně je sami tvoříme.
Strašně ráda bych to změnila, ale není to na jednom člověku. Chce to snahu od všech. 

Dnes tedy takový mírně negativně laděný článek, ale je mou součástí a tudíž by měl být i součástí blogu. Jestli se někdo potýkáte něčím podobným, hlavně se nebojte vyhledat pomoc, někomu to říct, i kdyby to mělo být anonymní. Napiště klidně i mně, pokusím se pomoct jak nejlépe umím! 

Hlavně bojujte, protože není nic horšího, než se vzdát! A věřte, že na to máte.. Každý na to má! Úplně každý...

Testuji (5)

Dnes se ozývám jen tak narychlo, protože mě čeká ještě učení. Bléé ..aneb asi je fakt nutné začít něco pomalu a jistě dělat.
Od kamaráda mám maturitní otázky do ZSV a když jsem uviděla to množství, trochu jsem se zhrozila :D jasně, věděla jsem, do čeho jdu, v tomto předmětu asi nejde mít málo otázek, když je to tak obsáhlý předmět. Ale stejně.. Mně se nechce! :D
Víkendové pěkné počasí jsem strávila částečně doma, v pátek mi nějak nebylo dobře - asi se měnilo počasí a můj super extra nízký tlak to špatně snáší. Takže sobotu dopoledne jsem věnovala relaxu a dělání referátu do školy. A odpoledne mě s mamkou čekal výlet do půjčovny šatů, abych si nějaké vybrala na ten maturiťák. A jak jsem se bála, že na svou postavu nic nenajdu (přece jen jsem fakt vysoká), tak mi sedly hned druhé a jsem s nimi naprosto spokojená! :) Jsou naprosto v mém vkusu, něco takového jsem si představovala, takové jednoduché, řecký styl. Jestli bude zájem, můžu přidat fotku :P
A v neděli jsem si po parádním ranním tréninku naprala bříško kuřetem a králíkem od maminky a odpoledne jsme s rodinkou ( a to i sestrou a švagrem - nezvyk :D ) vyrazili na procházku, kde jsem tak trochu využila nového foťáku a pěkného počasí. A protože švagřík je přes techniku, pomohl mi, co a jak, nastavení, úhly,.. Neříkám, že ty fotky jsou bůhvíjaká paráda, ale nějaký talent třeba přece jen mám! :D


Ok, už se vykecávám dost dlouho! Tak pojďme na to, co jsem všechno ochutnala :) Není to jen za měsíc září, určitě tam bude ještě něco i z prázdnin a tak různě, prostě jaké fotky jsem nahrabala z mobilu :)

A začneme Questkou, všemi uctívanou, geniální, která má údajně chutnat jako Oreo sušenky. A to bych nebyla já, abych si jí nekoupila, protože #somoreozrout! Navíc byla věčně na eshopech vyprodaná, tak mi trvalo, než jsem se k ní dostala. A nevím, jestli to bylo právě tím čekáním a všemi těmi úžasnými recenzemi, že jsem byla tak natěšená a pak.. Jasně, chutnala mi, byla skvělá, ale TAK skvělá? Nevím... Oreo je lepší!

My Dishes 1.4 (měsíc Září)

Vím, že se tento typ článku již dlouho neobjevil. A upřímně se asi nebude objevovat tak často jako tomu bylo dříve.
Proč?
Důvod je poměrně jednoduchý. Jsem líná jak veš fotit  Prostě už není tolik času si všechno připravovat, vymýšlet estetické pozadí a podobné koniny jako jsou zdobení a podobné. Ráno pomalu a jistě začíná být tma a fotky by stály za starou belu. Obědy většinou do sebe cpu ve velké rychlosti nebo je balím do krabiček.. a buďme upřímní o žádné fotogenické nádhery se většinou nejedná. A večeře? Věřte, že většinou večeřím po posilovně, a to jsem tak akorát ráda, že dojdu domů a ještě mi žaludek nevyskočil z těla, jaký mám hlad.
Ne, nejde o výmluvy, ale ani nechci přidávat každý týden článek s inspirací, když by se o žádnou inspiraci nejednalo. Nehledě na to, že jím většinou podobné věci (to je tak když si člověk něco zamiluje a pak už nechce jíst nic jiného). A ano, je v tom i trocha lenosti, kolikrát se mi jídlo prostě ani nechce přehazovat z hrnce na talíř... A tím by se přece estetika pokazila, že...
Takže bych to teď viděla spíš na delší časová shrnutí, třeba měsíční, až se mi prostě v telefonu nebo na foťáčku objeví dost pěkných fotek, které by budou aspoň trochu inspirativní a budou stát za to!
Nevím, jestli ty zářijové zrovna takové jsou, většinou jsem fakt nestíhala aneb že by se začal projevovat maturitní ročník? takže je to co je.
Ale tak snad se Vám to bude alespoň trochu líbit a třeba Vás i inspiruji :)
A už konec tlachání!

Objevila jsem zase docela dobrou kombinaci, nic složitého, rýže + rajčata + cottage :)

A protože já se očividně řídím pravidlem, čím jednodušší, tím lepší, tak opět... jen smíchaný bulgur s rajčaty, brokolicí a mozzarellou 

Tortellini plněné sušenou šunkou a k tomu dip z cottage, čerstvé bazalky a rajčat

Fazolový salátek s tofu, šunkou a rajčaty. K tomu dvě tmavé celozrnné bulky

Wow, jednou se mi i po cvičení chtělo vařit! Míchaná vejce s dýňovými semínky a šunkou, k tomu brambory 

 

Další jednoduchý obídek v podobě kuskusu s hráškem a mraženou zeleninou :)

Oběd když jsem byla zase jednou utrácet své těžce vydělané peníze. Tortilla se zeleninou a kuřecím masem

Losos s bramborami

Rajčatová polévka s kuskusem a cuketou

Taková specialitka mojí maminky - "omáčka" z dýně, cukety a mrkve.. No, spíš pyré, protože se to jen rozvaří a pěkně do hladka rozmixuje :)  K tomu marinované tofu a bulgur...

Halušky s tofu, k tomu cibulky a malé okurečky :3 (a že jsem snědla fakt celou sklinku! :D )

Výborné pohankové palačinky s domácí marmeládou z lesních jahod :)

A tady důkaz toho, že když si něco oblíbím, jím to pořád. Tentokrát to byly tyto celozrnné croissanty nebo jak to nazvat, jedla jsem je snad denně!! Krásně křupaly a lehce se rozpadal, prostě lahůdka :D K nim tuna zeleniny a šunka :)

Objevují se nám podruhé, k nim tentokrát mrkev s hráškem

A do třetice všeho dobrého, s fazolkama v rajčatové omáčce a dýňovými semínky. Jedla jsem jich určitě víc, ale už mám tolik taktu, abych to sem nestrkala :D

Taková trochu "indická" kuchyně :D Ale asi tak jen v barvě, tím to končí.. Rýže s kurkumou (díky tomu ta barva), patizonem a tofu

Opět něco lehkého - těstoviny s hráškem a rajčátky

Další taková zeleninová kaše (mrkev, patizon, cuketa a k tomu červená čočka), bylinkové tofu a 1/2 sedmizrnné bagety

A na závěr jedna ranní #mojeovesna , bez ní by to nešlo :) Kakaová s karamelovým arašídovým máslem od Nuts's more :)

Doufám, že i vy jste si v září pěkně pochutnávali :) Začíná nám podzim, a tak odchází sice super období plné zeleniny, ale zase přichází měsíce plné ořechů, jablek, hrušek, dýní :) No prostě je potřeba na všem hledat něco pozitivního! :) Mějte se pěkně a užijte si víkend!