Nejlepší dárky jsou zážitky a vzpomínky

Posledně jsem psala článek o tom, jak mě vůbec nechytla Vánoční nálada, jak si to neuvědomuji a tak. Když už to tu všechno bylo, začala jsem nad tím trochu víc dumat.. Ono, co to vlastně znamená "mít vánoční náladu" a "cítit Vánoce"..?
Když jsem tak seděla u toho stromečku s rodinou a smáli jsme se nějaké úplně kravině, bylo mi fajn.. a bylo by mi asi fuk, jestli je zrovna léto, zima, jestli za oknem sněží nebo padají trakaře.
Tak nějak mi došlo, že ...asi už nikdy nepocítím ty dětské Vánoce, kdy se fakt těšíme na dárečky, jak dostaneme nové auto nebo panenku (po čemž vlastně už asi dnešní děti netouží, ale..já to tak měla).. Ale že je to tak v pořádku. Protože teď si naopak více vážím toho, že..mám kolem sebe tu rodinu, se kterou to mohu sdílet, se kterou se mohu smát a radovat a to, že si dáme nějakou materiální maličkost, je vlastně jen bonus.

Pravdou je, že ale já hrozně hrozně ráda dávám dárky. A vždy chci dát prostě něco pěkného, co potěší, z čeho ten druhý bude mít fakt upřímnou radost. No jo, jenomže.. v rodině nemám jen maminku a sestru, kterým vymyslet dárek pro mě prostě není zas až tak těžké. Větším oříškem je pro mě vždy tatík a bratr. To abych začala vymýšlet hned jak jedny Vánoce skončí a stejně to půjdu kupovat až 23.prosince! A mrzí mě to. Nechci, aby to bylo, že jim ten dárek musím dát.. já chci, ale..no, prostě je těžké co.

Za uplynulý rok se toho stala fakt obrovská spousta. Neustále se někam posunujeme a ne vždy úplně cestou, kterou bychom si sami vybrali nebo se jí chtěli vydat. Ale prostě se nám to do života dostalo a je na člověku, aby se s tím nějak popral. Mám takový pocit, že v naší rodině toho bylo v roce 2016 možná až moc... Ale víte co, nakonec jsme se s tím poprali a zvládli to. Všechno.
A sešli jsme se pod tím stromkem, pili pivo (já teda vodu, ale chápeme se), jedli cukroví, zpívali koledy, skládali písně a...no, prostě..užívali si sami sebe. Sdíleli tu lásku.

Jednou mi kamarádka řekla, že nejlepšími dárky jsou fotky.
A mně teď před Vánoci došlo, že na tom něco bude. Protože se jedná vlastně o vzpomínky.
Ty, které nám nikdo vzít nemůže... tedy jako přímo.
Ale je fakt, že paměť někdy zkresluje, člověk si to přibarví, pozmění a za pár let třeba už přesně neví, jak to bylo. Ale jeden takový pohled na fotku visící na stěně může všechno změnit.
Já letos dostala možnost dát takové dárky.
A když mi paní napsala o této "spolupráci" , nebo jak to říct, neváhala jsem. Došlo mi, že u fotek se totiž člověk potom opravdu nejvíce nasměje, dojme...prostě..vtáhne jej to opravdu do té doby, kdy byla fotka pořízena.
Takže jsem nechala takové větší fotky udělat.
Na Pixers.cz je teda mnohem více možností, než si nechat udělat jen foto. Stránky jsou přímo přeplněné možnostmi, jaké obrazy a fotografické koláže a kdeco všechno je možné si nechat udělat. Přes různé známe fotografie, různých měst, zvířat, krajin, slavných lidí až po ty vlastní fotky, které si vyfotíme třeba úplnou náhodou.

A já se nakonec rozhodla jít touto cestou.
A vybrala jsem tam tak tři dárky. Které udělaly ohromnou radost a já vím, že se neztratí někde zastrčené v šuplíku s tím "no tak mi chtěl něco dát, tak koupil to první co viděl." Ale že budou viset, budou na očích a ...budou kouzlit úsměv na tváři i jiným lidem, kteří je uvidí.
První jsem zvolila pro naše. Protože se hodně mění, my - děti jsme už všichni dospělí, tak nějak pořád odcházíme z domu a zase se tam vracíme, potřebujeme jejich pomoc a jindy je naopak odháníme. Prostě to s námi nemají lehké, ale...hezká vzpomínka na dny, kdy držíme pospolu je prostě jednoznačně krásná. Takže jsem vybrala fotku se svou sestrou..z léta, ze dnů, kdy to vůbec nebylo lehké, ale stejně se na fotce objímáme a smějeme, protože..jsme prostě spolu a ..o to jde :) (ještě jsem jim k tomu nakreslila obrázek - neříkám, že jsem kdoví jaký malíř, ale umění je mi prostě blízké a ráda dárky i vyrábím..navíc, oni se poznali a radost to udělalo, takže..účel splněn :) )

Druhou jsem vybrala pro švagra se sestrou. Protože si prožili své a lásky není nikdy dost, vybrala jsem jednu fotku z jejich svatby a vložila ji do tvaru srdce - strašně se mi na těch dvou totiž líbí, jak..neustále drží spolu. Jak se milují, společně vše překonávají. Ve chvílích, kdy by se jiní naopak rozpojili a pohádali, odstrčili druhého od sebe, oni se naopak ještě více semknou a ...podporují se.

A třetí jsem vybrala právě pro tu kamarádku, která mi říkala, že fotky jsou nejlepší dárky. Nechala jsem jí udělat takovou koláž našich fotek z různých míst a různých časů. Protože i když jsme každá jinde, tak jsem pořád spolu. Prožili jsme toho tolik, prošli fakt těžkými časy a přesto všechno si vždy najdeme jedna pro druhou čas...Jsem neskutečně vděčná, že mám takového člověka..

Takže jak vidíte, co se týče vlastních fotek a nápadů, jsou cesty opravdu otevřeny. Prostě si vyberete formát, tvar, kolik fotek chcete v koláži, jestli chcete obraz nebo tapetu nebo třeba nálepku a je to. Co je zajímavé, je, že můžete vytvořit i různé puzzle nebo že si těmi fotkami oblepíte i nábytek.
Co se týče dalších výběrů, tam tam najdete různé fototapety. Já osobně jsem docela zmatkář a než někde najdu to, co hledám, tak to trvá. Proto oceňuji třeba i to, jak mají stránky rozděleny. Podle umístění (do jakého pokoje tapetu chcete, kanceláře, školy, restaurace, kadeřnictví,...), podle tématu (krajiny, města, lidé) nebo podle kolekce.
Další jsou obrazy a plakáty. Na ty obrazy jsem právě nechala udělat i své fotografie a ..třeba je dobrá obezřetnost i to, že Vám pošlou s tím i součástky, pomocí kterých si to na zeď připevníte. Samozřejmost? No, divili byste se, ale pro některé rozhodně ne.
A pak třeba nálepky, které lze nalepit opravdu kamkoliv.
S tím, že nahoře na stránce je samozřejmě vyhledávač, takže pokud máte nějaké jasné přání, tak nemusíte brouzdat stránkami a hledat. Na druhou stranu, já se vždy ráda podívám a inspiruji.

No, myslím, že to bylo dnes už dost dlouhé.

Po delší době mám chvíli čas a prostě jsem měla chuť se trochu rozepsat. Snad Vám to něco přinese a ...budu ráda, když mi sami napíšete, co jste hezkého dostali nebo naopak darovali, jestli máte taky rádi pěkné fotografické a vzpomínkové dárky, co celkově Vás vždy nejvíce potěší. Jestli třeba znáte firmu nebo nějakou jinou, která se podobným tématem zabývá. Budu ráda :)

A přeji všem dodatečně krásné svátky, hlavně tu pohodu a odpočinek, klid a radostný čas s blízkými! A pokud bych nestihla už nic seškrábat do silvestra, tak i krásný nový rok! :)

INSTAGRAM / FACEBOOK

Vánoce?

Rok se s rokem sešel a zase je tu ten kouzelný čas roku. Známe to všichni, rolničky, zvonečky, stuhy, dárky, cukroví, kapr a hora bramborového salátu. Vytahané svetry, ponožky se sobíky, pohádky v televizi a spousty návštěv.
Tedy, tak nějak asi vypadá idylka, kterou na nás právě ona výše zmíněná televize a její reklamy hází.
Dnes je 20. prosince. A abych byla upřímná, pocit, že by měly být Vánoce, nemám ani náhodou.
Není to jen tím, že (opět) není sníh - alespoň tedy u nás, v některých šťastnějších částech republiky třeba je - nebo že ještě nemáme "postavený" stromek.

Prostě mě letos nějak vůbec nemůže popadnout ono kouzlo Vánoc. A přitom bych hrozně chtěla. Protože...upřímně, už jsem jej necítila hrozně hrozně dlouho.
Mrzí mě to, protože mi to chybí.
A říkám si, jestli je opravdu cítit jen když jsme malí.

Náš adventní věnec a ..lístky na úžasné boží legendární představení, které jsem dostala ke svému prosincovému svátku! :) 

Je to zvláštní, letos jsem totiž asi poprvé viděla nejvíce vánočních trhů - v Praze, před koncertem Skillet, na které jsme byli se sestrou a švagrem začátkem prosince. A že byly opravdu nádherné. Mraky lidí, uznávám, ale..je to prostě Praha a tu já mám ráda. Strašně se mi líbil stromek na Staroměstském náměstí a projížďky v kočárech. Sice jsem hrozně mrzla a bylo mi fakt líto těch zvířátek, co museli být uprostřed Václaváku i Staromáku zavřené v těch ohradách, kde je akorát všichni okukovali a fotili si s nimi selfíčka, ale i tak to bylo hrozně fajn..Ale že bych nasála vánoční atmosféru? E-e...

Vánoční Praha

Rychlo jsem proběhla i ty v Brně, které mi teda přišly dost podobné jako loni. Ale... ono se na tom asi nedá zas až tolik co měnit. Koledy, punč, dřevěné výrobky, náušnice, teplá medovina,...
Letos poprvé jsem byla i na těch v Olomouci. Jo, poprvé, a to i když mám Olomouc strašně blízko. Nebyl to úplně ten hlavní plán mé Olomoucké návštěvy, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem je viděla. Neříkám, že by nabízely něco extra originálního, ale..to, jaká to byla situace a s kým, to tomu dodalo ohromné kouzlo :) A jo, vlastně něco originálního tam bylo. Zvířátka, ta jsou všude, ale je v Olmíku mají vánoční lamy!
A v neposlední řadě taky naše místní vánoční trhy. Zvoneček, strom a pidi pódium, na kterém se skoro denně pořádá nějaký koncert nebo divadlo.

Olomouc :3

Pravda je, že si akorát víc a víc všímám zase toho neutišitelného lidského shonu.
Jak bývám v práci, na lidech jde hrozně poznat, že už to chtějí mít za sebou, že je to hrozně otravuje, okolní lidé, zima, všechno.. A jsou pak akorát nepříjemní. A to natolik, že když jim popřejete hezký den nebo pěkné svátky, tak si odfrknou a uraženě se na vás podívají.
Jsem z toho akorát zmatená.
A prostě.. Štědrý den za 4 dny? Nevím nevím..

Vánoce mají asi hlavně své kouzlo, když je v rodině nebo okolí nějaké malé dítě nebo prostě někdo, pro koho je "tvořit". To u nás ale už nějakou dobu není, navíc sestra už má svůj štědrý den, já s taťkou oba na štědrý den částečně pracujeme, takže.. vlastně "slavíme" až 25...
Já ani nevím, co jsem tímto článkem chtěla říct.
Jen to asi ze sebe nějak dostat.
Že bych hrozně chtěla Vánoce cítit a krásně prožit, ale.. že mi nějak chybí to vánoční kouzlo, které by mě omámilo.

Něco málo z našeho cukroví.. neptejte se mě na název, to je prostě mé a mamčino věčné improvizování :) :D

Doufám, že u Vás je to lepší, že pečete a sledujete pohádky a těšíte se na rozbalování dárečků a čas strávený s rodinkou a ..prostě tak celkově :)

Napište mi do komentářů, jak to letos Vy vnímáte, máte, co si přejete a tak :) Mooooc ráda si počtu a třeba z toho nějakou atmosféru načerpám :)

INSTAGRAM  /  FACEBOOK

RECEPT: Proteinovo makový koláč s banánem

Už delší dobu peču a peču, ale na blogu se žádný recept neobjevuje. Je to tím, že většinu svých receptů "dávám" k dispozici MyProtein, pro které píšu články a dostávám za to pak možnost využívat jejich produkty.
Ale tentokrát mám jeden v rynku "navíc", o který bych se s Vámi chtěla podělit, protože se jedná o velmi jednoduchý a přitom opravdu skvělý vláčný koláč, který vážně stojí za upečení!

Proteinovo makový koláč s banánem

Co budeme potřebovat:

• 30g chia semínek
• 50g proteinu (já použila od MyProtein příchuť čokoláda a kokos)
• 50g mletého máku
• jeden střední banán (cca 90g)
• 15g kokosového oleje
• kypřící prášek do pečiva

Postup:

1. Předehřejeme si troubu na 175°C a nachystáme si formu - vysteleme pečícím papírem nebo mírně vymažeme kokosovým olejem a vysypeme kokosem.
2. Do mísy odvážíme 30g chia semínek, které zalejeme trochou vlažné vody, aby s vytvořil chia gel.
3. Po chvíli přisypeme protein a mák a dobře promícháme.
4. Rozehřejeme 15g kokosového oleje a přidáme taky ke směsi.
5. Nakonec přidáme na drobno nakrájený banán a kypřící prášek.
6. Všechno znovu pořádně promícháme, přendáme do formy a pečeme 15-20 minut.

Živiny na celý koláč:

Energie: 3441, 67 kJ / 821,87 kcal

Bílkoviny: 53,36 g

Sacharidy: 42,1 g

Tuky: 47,58 g 

Vláknina: 19,79 g 

Tak a je to! Jednoduše, rychle, ze zdravých a dostupných ingrediencí - tak to mám ráda! :) A ideální svačina na cesty, do práce/školy je na světě :)

Pokud vyzkoušíte, určitě dejte vědět, jestli chutnal!

Mějte se hezky!

INSTAGRAM / FACEBOOK

Jak to teď mám & plány do budoucna

Ahoj všichni!
Já vím, já vím.. mohla by psát víc, když teď nemá školu a má víc času.. - no, že bych mohla psát víc je rozhodně pravda, ale že by bylo víc času, to ani ne...
Naposled jsem psala takový děkovací článek (ZDE), jak jsem ráda, že mám ve svých přátelích a rodině neskutečnou podporu. Na tom se nic nezměnilo, stále jsem vděčná, a jak! Ale je pravda, že když sem tam čelím lidem, kteří nejsou úplně stejného názoru jako já, nebo mě prostě natolik neznají, nechápou, tak je to horší.. V tu ránu mě nutí přemýšlet, jestli jsem náhodou neudělala chybu, jestli jsem to nevzdala příliš brzy a jestli náhodou nemám zkoušet dalších petstotisic jiných vysokých škol. Ale tak nějak si říkám, že takové myšlenky jsou asi sem tam normální a v pořádku.
Nakonec se ale vždy utvrdím v pravdě, a to že je mi po psychické stránce o 100% lépe a že jsem svým způsobem šťastnější.

Co bylo ale opravdu hnusným zážitkem byla cesta na pracák. Ne, že bych tam chtěla, ale..tak nějak se asi musí, no.. Bylo to fakt nepříjemné, a to nejen proto, že ta budova a všechno vypadá tak jak vypadá (aka už asi 100let furt stejně). Ale prostě na člověka připadne jakási stísněnost, nerozhodnost, zoufalství.. A způsob, jakým se na vás ti úředníci dívají vám zrovna moc sebedůvěry taky nepřidá.
A nevím, jestli jsem měla zrovna já to štěstí, nebo jsou tam všechny pracovnice takové, ale ta slečna/paní, u které jsem byla, byla extrémně nepříjemná, nebyla mi schopna nic pořádně vysvětlit a když jsem se na něco zeptala, tak se na mě akorát otráveně podívala a vysvětlila to stejně nesmyslně a v úředním jazyce jako předtím.
Děkuji pěkně.


Takže jsem se snažila zase z tama nějak co nejrychleji vypadnout.
Jak jsem už psala několikrát dříve, měla jsem brigádu u pultu s lahůdkami v Kauflandu. Měla jsem tam kterýsi víkend směnu a jak už to tak bývá, informace se šíří rychle. Takže hned milion otázek a jestli jim nechci, aspoň přes Vánoce vypomoct, že toho bude hodně.
No, a tak jsem na měsíc tam.
Hodná, ale blbá. Hodná, protože budou Vánoce a lidi už teď nakupují, jako by měl přijít armagedon. Blbá, no..vlastně úplně z toho stejného důvodu. Není to žádná procházka růžovým sadem, ale pořád si říkám, že lepší než sedět doma na prdeli (což já stejně neumím) a být rodičům na obtíž, něco si vydělám a těm babám pomůžu... a ty si to fakt zaslouží, mají toho dost samy..
Takže dobrá duše na scéně a doufám, že teď už mám dveře do nebe otevřené dokořán.

A pokud si říkáte, že proč jen na měsíc, tak..
...protože déle bych to asi ani nevydržela.. 
..a protože se chystám jiným směrem.
Rozhodla jsem se zainvestovat do toho, k čemu mě nejvíce srdce táhne v současné chvíli. A tím je fitness. Já vím, já vím, takových tu je a bylo, dostanou se z PPP, chvíli cvičí a najednou BUM!
Ale pravdou je, že... mi to dodává sílu.. a tím nemyslím fyzickou (ačkoliv tu samosebou taky). Ale psychickou. Cvičení se pro mě stalo jakousi terapií, zdravý životní styl domovem. A pokud je jakákoli sebemenší možnost nebo šance, abych tuto super pozitivní energii rozvíjela okolo a dál, tak se jí chci chopit a dělat to.
Není to tak lehké, samozřejmě. Patří k tomu spousta sebevzdělávání a především pak kurt fitness instruktora. Ale já do toho chci jít. A půjdu.
Jsem přihlášená na kurz, který v Brně od ledna pořádá Fitness Institut a už se nemůžu dočkat :)
A i kdyby pak nebyla možnost se tomu plně věnovat, tak tím posílím sama sebe, něco se dozvím a ..prostě..se zase někam posunu!

No a protože je kurz v Brně, městě, kam mě mé srdce už delší dobu táhne, tak jsem se rozhodla tak nějak přesedlat tam. Mám tam sestru se švagrem, většinu svých přátel... Takže se rozhodnout nebylo až tak složité.
Místo na bydlení by s největší pravděpodobností (ale stále radši klepu!) bylo, teď jen rozesílám životopisy a hledám práci, která by mě aspoň nějak zaujala, zaměstnala a na chvíli uživila.
Tak držte prosím prosím palce, ať vše dopadne, tak jak má :)

(A kdybyste o nějakém místě věděli, taky beru jakékoli tipy! :) )

No pro dnešek to asi stačí, mohla bych psát a psát, ale.. nejsem si jistá, koho přesně hromada mých keců zajímá a ... no tak vůbec.
Mějte se moc a moc hezky a do komentářů mi klidně napište, jak vy prožíváte adventní čas, jestli se už chystáte na Vánoce a tak :)
Budu jedině ráda!

Taky mě sledujte na Instagramu, kde se snažím být víc aktivní, proto jsem si udělala i takovou #decemberchallenge, aneb každý den chci postnout foto a něco z mého dne :) Tak snad to i zvládnu!

FACEBOOK

Neskutečná podpora a mé obří DÍKY!

Já...ani nevím, jak začít, natožpak co vlastně říct.
Celý podzim bylo pro mě opravdu neskutečně těžké období a poté, co jsem se rozhodla udělat krok - náročný, mimo zajeté koleje, nejistý a hlavně do nejistoty - tak se vlastně teprve najednou jakoby vše začalo dávat do pohybu tím správným směrem, nálada se otočila, spadl obrovský kámen ze srdce.
Neříkám, že je hned všechno sluníčkové, není, ještě je toho moc a moc přede mnou a uplynula krátká doba, ale za ni se cítím fakt o mnoho lépe, psychicky i fyzicky.

A ...vím, co za to opravdu může.
Ta neskutečná podpora okolí.
Jak jsem se zprvu bála pravé reakce rodičů, tak to byl strach, jak se ukázalo, úplně zbytečný. Neříkám, že skákali radostí, ale sami by pro mě nikdy nechtěli něco, co mě tak ničilo a drásalo mě, táhlo ke dnu. Takže to pochopili, vzali a dávají mi šanci najít se, svou cestu, jít dál jinudy. A nejen šanci, ale samosebou i nějaké možnosti.

Přátelé... no, ne, neví to ještě všichni, ale...protože to prostě není zpráva, kterou by chtěl člověk jen tak někomu napsat přes facebook. Takže si radši počkám na ústní sdělení.
A ti, kteří už to ví...Jo, prvotní reakce byla možná poněkud zmatená, nejistá, ale když jsem se otevřela a ukázala, jaká byla skutečnost, shodli se na tom, že to nebylo pro mě. Že se uchytím jinde. Žádné odsouzení, naopak, plno pochopení, podpory a pomoci!

A sociální sítě.. já.. neříkám, že to bůh ví jaký ukazatel, ale i přes ně si přece jen člověk najde spoustu přátel, spřízněných duší, lidí, se společnými zájmy atd.. A já byla úplně nadšená nebo..prostě mě fakt dostaly komentáře k mým příspěvkům na Instagramu a tady na blogu! I když Vás neznám osobně (tedy až na pár výjimek), tak ...jako by tomu tak bylo.

Já...jsem zmatená, ale víte jak, tak nějak příjemně :)
Úplně nerozumím tomu, co se vlastně děje... ale tak nějak mi dochází, že opravdu všechno zlé je k něčemu dobré. A já nevím, komu děkovat dřív za podporu, pochopení, pomoc, rady... jednotlivým lidem nebo Bohu za to, čím vším mě v tuto chvíli zahlcuje.
Je to strašně šílené období, protože fakt nevím, co bude, ale.. nějaké nákresy, co a jak dál v hlavě mám a...kéž by vše tak i vyšlo! :)

Děkuju ještě jednou moc MOC všem! Jste neskuteční lidi!!!! <3

Chaos and new chapter..

Opět po delší odmlce zdravím...
A nevím pořádně, jak začít. Už jsem o svých zmatených pocitech psala dříve (konkrétně ZDE) a dnes na to asi navážu. Respektive na nějaká rozhodnutí, změny, a tak...

Nechystám se psát ani nějaké shrnutí října, nic podobného. Jedním z důvodů je, že... nebo jinak. Říjen jsem vždy milovala, díky babímu létu, krásnému podzimu, barvám, vůni spadaného listí... Ale svým způsobem jsem si to letos vůbec nebyla schopna užít.
Možná to bylo jen v mé hlavě, možná ne, ale prostě jsem si nemohla pomoct, tak nějak jsem se cítila strašně dole. Mimo rodinu, mimo přátele, v neznámém prostředí... Byly dny, kdy mi to nevadilo, cítila jsem se naopak nezávislá, v klidu, ale byly dny (a asi jich bylo podstatně víc), kdy to bylo...prostě na nic. Neměla jsem pomalu sílu vstát a jít dál, nechtělo se mi nic, do všeho jsem se nutila, šla s nechutí... Nestýkala jsem se s přáteli, protože jsem měla pocit, že na to nemám čas.
Skrze školu, brigádu a jiné povinnosti.

Podobné období jsem měla i v okolí maturity, bylo toho na mě moc, nebyla jsem schopna si pořádně zorganizovat čas, cítila jsem se sama, nepochopená, prostě..svým způsobem na dně. Jenže odmaturovala jsem a bylo to ok, protože nastalo vytoužené volno, léto, pohoda.
Ale upřímně, teď jsem to "uvolnění" neviděla v žádné brzké budoucnosti. Spíš hodně hodně daleko, za obzorem, horami, oceánem, prostě na druhé straně planety.

Škola jako taková za to asi nemůže, ale prostě.. cítím, že to není pro mě. 
Obor je sice pro mě zajímavý, ale ne ten pravý. Když jsem se na něj dostala (a to i jako na jediný, tudíž jsem jinou možnost "neměla"), netušila jsem, že je studium psychologie vlastně tak zdlouhavé. Tedy, věděla jsem, že když má člověk titul Bc, tak práce moc nesežene. Ale že jí vlastně není o tolik víc i když má člověk titul Mgr, to jsem neměla ani ponětí. Jedná se vlastně o studium podobně dlouhé a komplikované jako medicína. Po 5ti letech studia je nejlepší a nejvhodnější nastoupit ještě na doktorské a začít publikovat, udělat si nějaký kurz, aby člověk mohl pracovat jako klinický psycholog (jo, kurz, co stojí asi 120 000)...
Když jsem to hned někdy zprvu v září slyšela na jedné z prvních přednášek, zhrozila jsem se.
Nikdy jsem nebyla zrovna studijní typ. Nepatřila jsem mezi ty, co se večer drilují na test, musí mít dobré známky... Neuměla jsem se učit.
Nemůžu si pomoct, ale mám prostě jiné priority. Jo, na látku jsem se podívala, přečetla si ji, ale.. většinou to bylo způsobem, že pokud se jednalo o předmět, který jsem měla ráda, měla jsem k němu vztah a i k učiteli, zapamatovala jsem si většinu učiva z hodin. A pak napsala test, na 1,2, a byla spokojena. Pokud se jednalo o předměty, do kterých jsem nebyla moc nadaná (matika, fyzika, biola,...), tak jsem se sice snažila nějak zúročit čas a kouknout se na to, ale..jak to říct. Nebyla jsem příliš ambiciózní. Prostě tři, čtyři stačí...
Ano, tímto způsobem jsem prolezla gympl. A řekla bych, že docela úspěšně.
Proto se mi svým způsobem nelíbí koncept vysokých škol.
Ale to odbočuji...

Nechci strávit život učením se z učebnic. Možná tohle bude znít strašně klišé a kdesi cosi, protože jsem relativně mladá, ale...život mě prostrkal už kdejakými úzkými uličkami, hnusnými událostmi, bolestmi, pády,...že vím, že ...on mě stejně naučí nejvíc.
Nevím, co přesně chci dělat, ale vím, že tohle to není.
A vím, že mi to bude strašná spousta lidí vyčítat, že jsem hloupá, že mám ještě počkat, vydržet. Že jsem líná, hloupá, neschopná..
A třeba jo.
Nevím.
Ale teď vím, že tohle není pro mě. 

Nikdy jsem se necítila tak dole, jako tento podzim.
Tolik smutných nálad, depresí, stresu. A to i když jsem se potom ve škole už seznámila a dokonce si s jednou holčinou moc sedla.
Stejně jsem každý večer seděla a přemýšlela. Den ode dne se cítila staženější. Nesvobodná. Fakt, ale fakt často jsem brečela.
Ztrácela jsem síly. Řekla jsem to doma, našla pochopení, ale takové to "Zkus to ještě." A já zkoušela dál a dál, ale kdykoliv jsem byla doma nebo jinde a měla se tam vrátit, popadlo mě úzko u srdce a chtělo se mi jen a jen křičet, trhat si vlasy a zase plakat. Až tak zoufalá situace.
Až jsem bojovala s tím, jak se tedy rozhodnout.
Dát na davové šílenství, jít s dobou a řešit titul, jen proto, že někdo míní, že je to v životě podstatné? Nebo víc poslouchat své vytížené tělo i mysl, zbavit se toho a jít na cestu? Neprozkoumanou, která přinese nejistotu?

Asi si dovedete představit, že prostě..do smíchu v takové situaci moc není.
Prostě jen zmatek, chaos a hlava přeplněná myšlenkami.

Až to vyústilo tento víkend. V sobotu jsem měla vstávat ve 4 ráno na brigádu, věděla jsem to, schválně si po celém dni unavená šla lehnout brzy. Fakt jsem byla utahaná, ale prostě jsem nebyla schopná zabrat. Neustále se mi v hlavě jevily různé možnosti, co se stane, když se rozhodnu tak, a co když se rozhodnu jinak. Všelijaké scénáře, smysluplné i úplné blbosti. V jednu chvíli jsem se potila, v druhou se třásla zimou. Srdce mi tlouklo jako splašené. Bylo mi fakt hrozně.
A když jsem nakonec usla, tak se mi zdálo o tom, že běžím ve tmě a neustále narážím, že zvracím a je mi špatně a ..v tom pak zazvonil budík a byl čas vstát a jít makat.
Zní to dost šíleně že? Ale bohužel, fakt realita.

Nechci už více sebe takto trápit. Nechci už každý druhý den brečet. Chci být zase silná, mít důvod se smát, jít za něčím, co mě bude naplňovat. Ne, nejsem schopná říct v tuto chvíli, co přesně to bude. Vím, že mě to bude stát ještě mnoho hledání a úsilí, ale.. cokoliv, než se plácat na tomto místě.

Tímto článkem nehledám žádné politování...
..možná porozumění, ale spíš jsem se potřebovala vypsat. Možná mě tu bude čekat spousta komentářů, že jsem blbá a vzdávám se příliš rychle. Možná mě někdo pochopí a bude mi přát jinou cestu. A nebo to ani nikdo číst nebude.
Ale já...každopádně jít chci dál a jinudy. A stále si tím rozhodnutím nejsem 100% jistá, ale..do prčic, kdy si v životě člověk skutečně je? V tuto chvíli to chci udělat a neohlížet se. Až se stane, tak se stane.
Nechci déle trpět. Chci bojovat za to, co může být lepší.

Má verze IIFYM

Přeji pěkný podvečer!
Řekla jsem si, že je na čase zase jednou něco sepsat. A po delší době zase něco trochu víc v tom duchu, ve kterém jsem to tu ze začátku vlastně zamýšlela. Takže dnes takový ukázka toho, jak to vůbec já se stravováním mám.
A protože většina lidí, kteří se trochu pohybují v fitness, zajímají se o cvičení nebo zdravý životní styl, alespoň trochu představu o tom, co to je IIFYM, mají, nebudu to tu rozebírat samo o sobě. Pokud nevíte, dobré zdroje, kde si o tom více přečíst je určitě blog Blaničky nebo Czech fitness couple :)

Jak jsem se k IIFYM dostala já?
Začátek byl takový složitý, nepěkný, ale vlastně mi toto stravování zachránilo..no, asi ne přímo život, ale mě určitě. Díky němu jsem se dokázala dostat z PPP a už do ní znovu nespadnout. První jsem to zkoušela sama, ale nebyla jsem příliš schopná si nahodit nějaké hodnoty, takže po čase jsem požádala o pomoc právě Blaničku a ještě o kousek později se to naučila už sama :)

Výhody X nevýhody?
Nevím, co konkrétně napsat. Já vidím totiž asi jen výhody. Člověk může jít v podstatě všechno, na co má chuť, uzpůsobit si to. Jeden den v příjmu mít více sacharidů, jiný tuků, prostě podle nálady, chuti, konstalace hvězd...
Nevýhodou, kterou lidi zpočátku vnímají, je asi vážení ingrediencí (tedy věčné tahání váhy někam s sebou) a zapisování. Ale...ve výsledku to není žádný žrout času, rychle se na to zvykne a ...nevím, neříkám, že je to ideální, ale pokud člověk nezná dokonale své tělo, je to asi nejlepší způsob jak na to jít.

A jak to mám tedy já?
Já nikdy nebyla nijak přehnaně striktní člověk. Neumím se omezovat, když mám na něco chuť, dám si to. Na druhou stranu je fakt, že od té doby, co se zdravě stravuji a tak vůbec se zajímám o složení jídel a tak, tak nemám potřebu do sebe některé věci cpát. Některé mi přestaly úplně chutnat, některé mi přijde zbytečné kupovat.
Můj jídelníček tedy tvoří převážně zdravé a komplexní potraviny. Jím víceméně vše - maso, mléčné produkty, ovoce, zeleninu, ořechy, semínka, vločky, rýži,... Na druhou stranu ráda zkouším i nové věci, nevyhýbám se ochutnávání třeba i vegetariánských nebo veganských pochoutek, ráda si dám ovesné nebo sojové mléko, tofu, rostlinné pomazánky, šmakouna... Prostě, proč ne :)
Ani neřeším takové ty hrozné fámy, které kolují internetem (třeba že ovesná kaše je zlo, po fazolích a sóji jsou nádory a jíst jedině opravdu celozrnné pečivo). Myslím si, že prostě zdravá vyváženost je klíčem. A poslouchání svého těla.
Abych byla upřímná, ani moc nejedu takový ten "doporučený" styl 80:20 (tedy 80% jídelníčku zdravě, zbylých 20% volnějších).. Mám to prostě opravdu podle toho, na co mám chuť a co se mi ten den do maker vejde. Jenže jak už jsem zmínila výše, některé věci už prostě ani nemám potřebu jíst, takže když mi zbydou volné sacharidy, nezačnu do sebe horem dolem cpát čokoládové tyčinky, jen abych to doplnila. Ráda si najdu už něco jiného, ale když už je na tu čokoládu chuť, tak si ji dám. (ačkoliv, zpět k mé upřímnosti, ani se nepamatuji, kdy naposled jsem nějakou měla! :D )
Z takových "nezdravých" věcí si ráda třeba dopřeji cornflakes, müsli, pudink, kakao,...

Počty, počty, počty
Počítání... Mno, ani tady nejsem úplně 100% :)
Jo, třeba na snídani si vločky odvážím, ale abych si přesně vážila, kolik gramů arašídového másla k tomu mám, to nedělám. Odhadnu to podle lžiček a víte co? I tak to funguje.
Zelenina...spousta lidí ji ani nepočítá. Já, musím se přiznat, ji do těch tabulek dám (třeba i kvůli orientaci v denním podílu vlákniny), ale nepřevažuji ji. Tedy, odhadnu, že je to menší mrkev, tak má třeba 100g. Stejně tak to mám i s ovocem - tedy většinou. Jablka, banány, broskve, meruňky...takové to kusové nevážím, ale odhadnu podle velikosti. Bobulovité (jahody, borůvky, hrozno), to už většinou zvážím.
Další věcí, kterou nevážím nebo nejedu nějak striktně, jsou polévky. Já jsem od mala naučená je jíst, v naší rodině byly vždy na stole a jsem prostě polévkový člověk. Miluju je a oběd bez nich je prostě..ochuzený! Ale abych je nějak extra započítávala a měřila každou naběračku? Ani mě nehne! Používám aplikaci kalorickétabulky.cz na mobilu a prostě si "půjčím" jejich hodnoty... Je mi jasné, že to není úplně do puntíčku přesné, ale stačí to a aspoň nějakou orientační hodnotu mám.
Jako druhou večeři (nebo svačinku, nazývejte to jak chcete) jsem se naučila jíst tvaroh s oříšky, semínky, rozinkami, kakaem..no, prostě hromadou dobrot :D A víte co? Ani tady nevážím! V tabulkách to mám nastavené většinou po 10-15g třeba mandlí, ale jestli je to o trochu více či méně už tolik neprožívám.
Funguje to i tak?
Vždy to fungovalo! Jak na redukci, tak do objemu. S tím, že opravdu nejsem ten typ, co by se snažil nějak obalamutit hlavu a v redukci si schválně dával méně a v objemu opačně. Prostě tam toho dám, jak to cítím.Je mi jasné, že někdy příjem přetáhnu, někdy nedotáhnu, ale víte co? Zase jsem jen člověk a dělám to prostě po svém. 

Kdysi jsem to nějak konzultovala s kamarádkou (nebo spíš známou), která byla zrovna v objemu a chystala se na závody bikini fitness. A hrozně se divila, jak to jím. Sama měla na jídlo denně to stejné už skoro 11 měsíců (rýže, maso, vločky, burákové máslo, zelenina, ovoce jen příležitostně!) a ikdyž byla v objemu a já na začátku reverzní diety, měla nižší hodnoty než já! :D Absolutně nechápala, kdo mi to tak mohl nastavit a jak to může fungovat, že jím tolik a nepřibírám a kdesi cosi.
Jak jde tak čas a já se snažím více pozorovat své tělo, jeho reakce a co potřebuje, všímám si, že je to hodně o tom, jaké si to člověk udělá. Jo, někdo je víc citlivý na nějaké potraviny, je po nich nafouklý nebo se necítí dobře, to je normální. Ale podle mě rozhodně nemusí být zdravé stravování jen o rýži, mase a brokolici. Jo, mám to ráda, je to dobré jídlo. Ale jíst to denně? Tak to tedy ne!

Podle mě je důležitá pestrost a vyváženost, držet si balanc. V jídle, pohybu, myšlení, prostě celkově. Vše dělat s mírou a rozumem, střídmě a trpělivě. Prostě mít v tom nějaký svůj systém, který je pro nás funkční a ideální. Nebát si jednou za čas dát něco "mimo režim", protože to nás nezabije. Přemýšlet nad tím, co do sebe dávat a úměrně k tomu stanovit i svůj pohyb. Najít si k tomu vztah a mít to ráda. Jinak to nejde.

Snad Vám dnešní článek alespoň trochu nastínil, jak to tedy mám a vnímám :) Jak to máte vy?

INSTAGRAM / FACEBOOK 

Ticho po pěšině...

Přemýšlím, jak vůbec začít...
Dlouho se neobjevil žádný článek. Ne, že bych nechtěla. Naopak, tolikrát jsem už seděla nad tou otevřenou stránkou a chtěla něco napsat. A kolikrát i něco napsala.. Jenže nedokončila, a jak jsem se k tomu měla vrátit, už to nebylo aktuální nebo se mi to prostě nelíbilo. Takže delete... A tak znovu a pořád dokola.
Nevím ani, jestli to dokončím i dnes, ale...říkám si, že bych měla. Ne že bych někomu dlužila omluvu, že se tu nic neobjevuje, to určitě ne. Stejně tu tolik čtenářů není. Ale sama vím, že takové vypsání je dost dobrou terapií. Že mi to vždy pomáhalo. A proto se k tomu tak nějak dostávám...

...protože poslední dobou rozhodně není sluníčkové období.
A tím nemyslím jen to šedivé nebe za oknem. Tedy, i ono má asi svůj podíl. Ale myslím svou náladu, své myšlenky, sebe..celkově.
Strašně se ve mně perou dvě strany. A nevím, jak s tím skoncovat.. Stojí mě to hrozně sil, někdy si připadám skvěle, hrozně v pohodě a vzápětí jsem na dně, chce se mi brečet, řvát, trhat si vlasy..

Jedna má část je totiž hrozně nespokojená. Nebo spíš...není spokojená s tím, co je. (jo, je v tom rozdíl!) Škola není úplně to, co jsem si představovala. Systém vysokých škol se mi nikdy nevryl pod kůži, naopak s ním spíše nesouhlasím. S tím, jak to u nás funguje a kdesi cosi. Přednášky a tak jsou fajn, vím, že je to něco, co je mi blízké, ale .... nevím, nevím ani jak se vyjádřit. Necítím se z toho úplně šťastná a spokojená.
Do toho to věčně pochmurné počasí, zima... Daleko od přátel a rodinné podpory. Cítím se osamělá a příliš uzavřená sama se sebou, se svými myšlenkami. Věčně v napětí...

Druhá část...chce a snaží se bojovat. Snaží se hledat motivaci. Říká si, že je to teprve začátek a je blbost vytvářet jakékoliv závěry. Chce to zkusit, dát všemu šanci, jít dál. Neustále hledá cesty a skulinky.
Ale jak už to bývá, ta negativní část je jakási silnější, hlasitější.

Je toho hrozně moc a ještě více toho bude. Jsem věčně unavená a nespokojená. Doma jsem vždy jen chvíli, čas věnuji buď škole nebo brigádě...
Cítím se taková..prázdná.
A pak jsou chvíle, kdy se konečně vidím s přáteli a ...zjistím, kolik jsem toho zameškala. Ale na druhou stranu i to, jak tady pro mě stále jsou, jak si s nimi rozumím a všechno je vlastně pořád..stejné.

Ne, nerozumím si ani trochu, ani tomu, co tu vlastně píšu. Tak trochu volné asociace (aspoň něco z té školy mám).
Strašně bloumám a hledám, co vlastně chci od života. Kam chci dojít. Čeho dosáhnout. A to jsou strašně náročné a těžké otázky na zodpovězení. Hlavně...když už to vypadá, pro jaký směr se rozhodnu, něco se pokazí a nejde to.. nebo se mi zase ukáže jiná cesta a já si nejsem jistá výběrem a zase stojím na rozcestí a zase kroutím hlavou a nevím...nevím...

Omlouvám se za takový zmatený a negativně laděný článek, ale prostě jsem to ze sebe potřebovala vysypat a trochu si to utřídit. 

Netuším, jak moc teď budu blogově aktivní, každopádně do té doby mě můžete sledovat aspoň na Instagramu, kde přidávám pravidelně.

Doufám, že se máte lépe a pokud máte nějaký tip, radu, cokoliv! jak bojovat proti takovýmto stavům a co vám pomáhá, budu jedině ráda!

Září 2016

Těžko uvěřit, ale opět začíná další měsíc! Někdy mám pocit, že ten čas fakt plyne neúprosně a strašně rychle. Vždyť před chvílí začalo léto a už si mám tahat ze skříně podzimní bundu? Vytáhnou teplé ponožky a deštník?
Podzim je tu v plné parádě, už druhý den jen prší a je šedo a to se mi upřímně moc nelíbí. Já tedy miluju podzim - babí léto, kdy sluníčko probarvuje už tak krásné spadané listí, člověk se prochází v mikině a všechno je prostě nádherné. Ale jak nastanou ty šedivé dny, plné mlhy, deště, mrholení, tak to je prostě únava na scéně a co s tím.

Nicméně dnes nás ještě čeká ohlédnutí za měsícem Září, což byl pro mě převážně ještě měsíc volna a relativního odpočinku. Nějaké fotky, komentáře, však to znáte :)

Září byl měsícem i stěhování na privát - a to s sebou přináší stěhování veškerých mých milovaných a nutných fitness dobrůtek. Takže tato polička je asi právem ta nejoblíbenější.. :3

Stěhování, první vysokoškolské dny a zpátky v gymu!

Trochu dlouhý nadpis, ale obsahuje přesně to, o čem všem to dnes bude.
Jak asi víte, v květnu jsem (úspěšně) odmaturovala a tím pádem se objevuje vždy otázka co dál. Když ale děláte gympl, nemáte jaksi moc možností... Jelikož se mi zrovna s odpadky jezdit nechtělo a holka chtěla být hodná a zůstat (alespoň prozatím) v naší milované zemi české, padl výběr na Vysokou školu.
Radši nebudu připomínat (ani ne tak Vám, jako spíš sobě), jaké to byly nervy a strasti se pro nějakou rozhodnout a donutit se, ale here we go, jsem vysokoškolačkou. Jop.

Selfie v super pohodlném MyProtein triku :3

Londýn - 3.část (12-13.9.), stravování

Tak a přicházím se závěrečným dílem ságy o Londýně. Vážně, posledním...! Pokud Vám předchozí dvě části utekly, nezoufejte.. :) První najdete ZDE a její navázání ZDE! :)
A teď tedy s chutí do další! :)

Pohled na světoznámý a mega ukrutně drahý Harrods

Londýn - 2.část (11.9.)

Tak se dostávám k tomu, abych napsala druhou část povídání o našem výletu do Londýna :) (první část si můžete přečíst ZDE)
Dny doma jsou poněkud hektické, protože vrcholí chystání a zařizování věcí k začátku vysokoškolského studia a s tím spojenému stěhování. Do toho návrat ještě na pár dní na brigádu, kde je to vysloveně mazec. Nevím, jestli je to tím, že se člověk vrací po pauze, nebo tím, že jsou asi dobré akce a blížil se víkend. Každopádně lidi jsou jak šílení a nakupují a nakupují.
No, tam se ale vrátím až odpoledne, takže prozatím se radši, a rozhodně víc s úsměvem a nadšením, vrátím na chvíli do Londýna :)

Pohled na Tower Bridge a lodě na Temži

Skončila jsem sobotou, takže navážeme hezky nedělí (11.9.), o které to dnes bude samotné, protože to byl opravdu napráskaný den. Stihly jsme toho..no, moc!

Londýn - 1. část (8-10.9.)

Tak a je to tu, jsem zpátky, obě cesty letadlem jsem zvládla! Žádné pády, žádné teroristické útoky nebo padání na neznámý a neobydlený ostrov! Takže je čas na článek plný Anglie, Londýna, Double deckerů a tak podobně :)
Respektive první část série o Londýně, na jeden článek by toho bylo až příliš, tak to raději rozdělím do více. Aspoň si to všechno více připomenu a můžu vypravovat více do detailů.

Začala bych tím, proč vlastně Londýn a jak jsme se k tomu dostaly.
S kamarádkou Eliškou, která se mnou přetrpěla většinu základky a vlastně celý gympl, jsme o tom mluvily už dlouho. Že jako dárek za maturitu si nadělíme nějaký výlet. A Londýn se byl zdát poměrně dobrým místem, protože tam mám strejdu = ubytování zadarmo #atosehodí #chudistudenti!
Minulý rok se z toho tedy pomalu a jistě začínal stávat plán a letos po maturitě jsem už nadšeně vyhlížela, kdy na náš termín spadne cena letenek.
Letěly jsme se společností Ryanair, což je nízkonákladová letecká společnost. To znamená, že poměrně levné letenky, ale za to žádné jídlo ani pití zdarma, film taky nečekejte. Spíš málo prostoru na nohy a špinavé okénko. Ale co, když náš obě cesty stály asi 1200kč na osobu!

Informační tabule z Brna

Srpen 2016

Nějak nám ten čas letí a je tu další menší shrnutí měsíce. Léto se pomalu mění v podzim, ačkoliv venku to zatím tolik poznat není. Mnohým začala škola, mě to ještě čeká. Ale díky Bohu až na konci září. Do té doby toho mám ještě hodně. Stále brigáda, výlet s kamarádkou do Londýna, stěhování... No, asi to bude taky docela fuška :)
Ale dnes o srpnu, který proběhl u mě rozhodně poklidněji než červenec. O jednu brigádu méně, takže více volného času sama na sebe, na své blízké, i na nějaké to cestování. Taky konečně dodělaná autoškola, takže se už jen čeká až to vyřídí na úřadě a tradá na silnice :)

Léto znamená spoustu čerstvé zeleniny a ačkoliv nepatříme zrovna k těch šťastlivcům, co by měli obří zahradu s vlastní úrodou, tak se najdou hodní lidé, co nás obdarují. Takže jsme dostali domácí mrkev a brambory a s mamkou si udělaly naše milované jídlo - dušenou mrkev s hráškem. já si k tomu přidala ještě tofu, na dohnání nějakých těch bílkovin :) Lahůdka!!

Srpen byl taky hodně o pečení. Zjistila jsem, že mě strašně baví si vymýšlet zdravé recepty a různě zkoušet nové kombinace, prostě být kreativní :) Takže tady vanilkový jablečný koláč...

..tady pro změnu proteinové banánové cookies..

...a zde naprosto luxusní a vynikající fazolové brownies. Jeden z mnoha dalších důvodů, proč jsem se tak rozpekla, je, že jsem se stala součástí týmu My Protein CZ a na jejich blog (český ZDE) budu přispívat články! Je to pro mě neskutečné štěstí a motivace, opravdu jsem vděčná za takovou příležitost a doufám, že to bude probíhat jen a jen dobře :)

A víte co je na létě jedna z mých asi nejoblíbenějších činností? Ani plavání, ani opalování, ale GRILOVÁNÍ! :) To já fakt můžu.. Takže grilované kuřátko hezky s brambůrkami, šup ke mně :P

A taky miluju čtení venku... Tedy, já miluju jakékoliv čtení a obzvlášť co se Roberta Fulghuma týče, ale v přírodě to je zase o cosi krásnější! Tady jsem četla jeho novou knihu, kterou jsem dala jako dárek taťkovi k narozeninám (kupovala jsem ZDE) a byla jsem opět unešena! Jestli nevíte, co číst, tak berte cokoliv od něj...dokonalý knižní tip! :)

O víkendu se vdávala moje známá a společně s kamarády a tak okolím jsme jí zpívaly na svatbě. Bylo to moc hezké, netradiční. Většinou to bývá v kombinaci bílá a nějaká barva, ale oni to měli v takovém spíše retro stylu. Všude puntíky, červené rtěnky, lokny, kšandy a velké brýle. Vypadalo to moc hezky a opravdu krásný obřad. Zpěv taky všichni chválili, tak snad to za to stálo!

Po svatbě jsme šly s mamko, sestrou a kamarádkou na oběd do místní výborné restaurace a já si dala gnocchi s rajčaty, rukolou, pancettou a zasypané parmazánem - výborné :)

Léto je u mě ve znamení reverzní diety (o té třeba někdy příště? :P ), ale jdu na to opravdu velmi pomalu a zlehka a ..musím klepat, jde to moc dobře. Jsem strašně spokojená, síly přibývá, svalů taky, dokonce vidím i nějaké výsledky. Nejsem zrovna ten typ člověka, co by měl potřebu se neustále fotit a postovat to někde na sociální sítě, ale jednou za čas je fajn si nějakou tu progress fotku vyfotit. Jo, zrcadlo zkresluje a jen my samy víme, jak to doopravdy je, proto by to na tom nemělo stát. Takže tady je jedna moje, ale jak říkám, naživo je to zase jiné :)

Když chodím na brigádu, tak si vždy taky připravuju oběd :) Prostě #mojekrabicky navždy, nejsem ten typ, co by si něco na rychlo koupil a byl s tím spokojen. Neee... 

Tady hezky batáty s cuketou a tofu, dokonalá kombinace :)

Ano, to byl poslední týden v srpnu a já poprvé za toto léto v plavkách. A to ne z důvodu, že bych trávila čas u vody. Byli jsme jen u babičky na zahradě a já se chvíli opalovala..než mě to přestalo bavit a radši šla pomáhat taťkovi na záhon :D  Na sobě ještě krásný babiččin klobouk a staré brýle...

Večer jsem si pak šla po místní cyklostezce zaběhat.. Po strašně dlouhé době, naposledy jsem byla asi v dubnu ještě se švagrem, když trénoval na půlmaraton. A bylo to docela příjemné. Nečekejte nějaké velké číslo, bylo to okolo 6ti km, ale i tak to bylo moc fajn. Večer bylo sice pořád horko, ale na vyčištění hlavy a myšlenek super :)

Tady jedna s aktuálními brýlemi, které mám nové (asi po 4 letech jsem se dokopala jít k oční, wow! :D ) a po 2 měsících nalíčená a oblečená dokonce nějak holčičím stylem :D Ano, to jsem se chystala na tu svatbu :) A tak jsem si řekla, že bych jednou ze sebe teda taky mohla udělat člověka :D

Throwback na skvělý festival, který jsem taky v srpnu absolvovala. Hrady CZ, tentokrát Veveří u Brna :) Více jsem se rozepisovala už TADY, ale jako vzpomínková fotka to sem patří :)

Stejně tak se tu už objevil průvodce Regio Jetu, když jsem jela na super výlet do Hradce Králové za kamarádkou. Zajímavé, jak se to zase zdá strašně dávno a přitom jsou to tak 2 týdny! Někdy mi přijde, že ten čas letí fakt šílenou rychlostí...

Doufám, že i Vy jste si moc a moc užili srpen a celé prázdniny. Já je měla hodně vytížené co se brigád/y týče a autoškoly, protože to prostě zabralo spoustu času. Ale ještě si to vynahradím právě tím Londýnem :) 

Přeji všem krásné září, školákům aby si rychle zase zvykli na krutou realitu a nebrali to příliš tragicky, ony zase nějaké prázdniny brzy přijdou :)

S příštím článkem asi až po Londýně (což je tak za 2 týdny), kdy budu určitě nadšeně psát, co všechno jsem viděla a ochutnala a tak :)

Mějte se krásně a mezitím mě najdete na...

INSTAGRAM / FACEBOOK

Cestování, autoškola a vůbec

Ano, uvědomuji si, že je to opět nějaký čas, co jsem sem naposledy nějaký ten řádek seškrábala. No, je pravdou, že se mi toho sešlo tak nějak více naráz, a proto jsem mírně (??) nestíhala.
Brigáda, ukončování autoškoly, výlet za kamarádkou, pomoc doma... no, posledních 14 dní jsem se rozhodně nenudila. Ale teď přišla ta chvilka se vykecat, ukázat pár (snad) nerozmazaných fotek a zase najet do toho psacího "období" :)

Začněme s tím cestováním.
Loni o prázdninách jsem pracovala v kempu v Sedmihorkách (Liberecký kraj - ano druhá strana republiky), pokud čtete můj blog už nějakou dobu, určitě to víte :) A tam jsem se právě seznámila s jednou skvělou holčinou!
Hned jsme si padly do noty, rozuměly si, prostě paráda! Celý rok jsme opravdu zůstávaly v kontaktu, psaly si slohovky na FB a konečně, jak se rok s rokem sešel, se vyloupl i termín dalšího setkání, za což jsem opravdu moc a moc ráda! :) Nesnáším takové to "napíšem si" a ...no, všem je jasné, že o tom člověku už nikdy neuslyšíte. Takže jsem strašně ráda, že u nás to takové nebylo a zvládly jsme to.
Čekala mě nějaká ta delší cesta vlaky, ale to není až takový problém. Nasedla jsem natěšeně do žlutého vláčku Regio Jet a vyrazila do Pardubic, kde na mě kamarádka už čekala. Společně jsme pak ještě překodrcaly do Hradce Králové, útočiště na ten den a noc.

Regio Jet, jejich super servis a v pozadí učebnice autoškoly - pilná studentka :P

Celý den jsme procházely Hradcem, ukazovala mi různá místa. Město je moc pěkné, vůbec jsem to upřímně nečekala. Několikrát jsem ním projížděla, ale co z toho člověk má.. Vidí akorát silnici a to je konec. Takže jsem byla překvapená, kolik zeleně, různých parků a sadů, tam mají, krásné náměstí, historické budovy, mosty... Opravdu pěkné město, na to že je tak veliké :)

Náměstí v Hradci

Jeden z mnoha parků

Protože i kamarádka je hodně na to jídlo (#foodlovers), tak mě vytáhla na oběd na její oblíbené místo. Jmenuje se to tam Férová palačinkárna a jak vás asi napadlo, je to hlavně o palačinkách. Na sladko, na slano. Možnost volby, jestli z normální nebo pohankové mouky. Vegetariánské verze, místo šunky tofu. Domácí zákusky, některé raw, některé veganské. A domácí ovocné limonády.

No pecka místo prostě, hned jsem si to tam zamilovala! :) Krásné prostředí. Sice menší, ale útulné, zařízené starším nábytkem. Prostě se tam cítíte úplně jako doma :) A k tomu vynikající jídlo, no..láska na první pohled (nebo ochutnání? :P)

Já si dala pohankovou plněnou sušenými rajčaty a šunkou, navrch ještě sýr a rukola :)

Zbytek dne jsme ještě chodily městem, ukázala mi svou školu, místo, kde se slévá Orlice a Labe, až jsme nakonec byly úplně unavené a byly jsme rády, že jsme došly na byt k její sestře, kde jsme spaly. Udělaly jsme si večeři, ještě si povídaly a plánovaly další den a šly spát.

Další den vymyslela další super program a tím byl výlet na Kuks. Kdysi jsem tam už byla, ale to mi bylo asi 5 nebo 6 let, takže asi chápete, že si toho zase tolik nepamatuji. Vyjely jsme autobusem a potom šly kousek pěšky. Sluníčko svítilo, ale nebylo tam zase tolik lidí, takže to bylo velmi příjemné. Fotily jsme jako správné turistky a v zahradě jsme vybalily naše krabičky :D Nabalily jsme si zeleninu, pečené brambory a k tomu koupily hummus a cizrnovou pomazánku s řepou a ve stínu si užívaly jak jídla, tak nádherného výhledu.

Kuks a jeho světoznámé Sochy ctnosti a neřesti

Náš oběd :P

Ještě jsme se kousek procházely v okolním lesíku a pak už nám jel vlak, kterým jsme jely k nim na vesnici. Tedy, místní spoje mě fakt dostaly. Musely jsme asi 3 vlaky, abychom se k nim dostaly, protože..no, vesničky a koleje tam jsou fakt zvláštně poskládané. Ale nevadí :D 

U nich jsme prošly vísku, grilovaly, ukázala mi jejich obrovskou zahradu plnou zeleniny a ovoce a večer jsme kreslily. Ano, i já. Ona totiž umí nádherně kreslit i malovat, fakt talentovaná! A tak jsem ji poprosila, jestli by mi to trochu neukázala, nenaučila a ...tak jsme asi 4 hodiny kreslily :D Jde fakt poznat a je to hlavně krásné, když to někoho tak moc baví a je tím unešený. 

Já zas až takový talent nejsem, ale ...snaha se cení a cosi z toho i vzniklo. Ale fotku jsem raději nedělala :D

Ještě jeden pohled na Kuks :)

Další den byl už taky můj poslední, protože jsem pak musela zase do práce a na jízdy. Takže jsme se nasnídaly, ještě si povídaly, zacvičily si jógu.. (opět, i já!!!!!!!!), daly si oběd, ještě se prošly do lesa a zase byl čas vyrazit.

Byl to suprově strávený čas a jsem fakt hrozně moc ráda, že jsem mohla jet a zase se s ní vidět :) Kéž by to bylo blíž no..

Zpáteční cesta opět Regio Jetem..no, neodolala jsem croissantu se sýrem a šunkou :)

A teď ještě krátce k tomu, jak mi dopadla ta autoškola. Tedy, jak by mohla dopadnout. Zvládla jsem to :) A na poprvé! Takže jsem na sebe náležitě hrdá.

Poslední dvě jízdy jsem se snažila hlavně dávat fakt pozor a být samostatná, ptát se na poslední věci a pak už přišla středa, kdy hned ráno se šly psát písemné testy. Měla jsem jednu otázku špatně, ale tak to nebylo nic až tak hrozného. Pak se strašně dlouho čekalo na komisaře, takže jsem poslouchala hudbu a tím se uklidňovala a ...tím, že to nebylo hned po sobě, ale fakt jsme čekali, jsem ani nebyla tak nervozní, spadlo to ze mě a samotná jízda byla opravdu dost v pohodě :)

Takže hned ten den odpoledne jsem ještě valila s mamkou na úřad o řidičák zažádat a maminka mě pozvala ještě do místní kavárny Kofík na limonádu :)

Mno, myslím, že jsem toho pro změnu napsala až moc.. :D Ale zase jsem to ze sebe potřebovala vyventilovat, takže.. tak :) 

Snad jste si taky užívali druhou půlku srpna a...posledních pár dnů prázdnin. Zase to končí, je to děs, jaká rychlost! Ale nemyslím si, že by se muselo až tak zoufat :)

S dalším článkem snad dříve.. :) 

Kdybyste měli jakékoliv nápady nebo tipy, o čem psát a o čem chcete číst, sem s nimi :)

Instagram/Facebook

Z posledních pár dní...

Tak jo, je to zase nějaký čas, ale tentokrát nešlo ani tak o to, že bych měla tolik práce nebo tak, naopak..konečně vytoužené volno a nějaká změna oproti domovu.
Minulé úterý jsem vyrazila za sestrou a švagrem do Brna, abych si taky trochu užila prázdnin. Ačkoliv letní počasí zrovna nebylo, ale to nám ani trochu nevadilo. I tak jsme si zábavu našli, grilování stihli, vyfotili nějaké fotky, prostě moc fajn :)

Hlavně bylo super na chvíli vypadnout z domu. Nevím, jak to máte vy, ale já když prostě dlouho jsem jen a jen doma, tak už chytám ponorku. Na lidi, i na to místo. Takže jsem byla fakt ráda, že přišla změna.
Dojela jsem k nim v úterý večer, den před mými narozeninami. Takže jsem dostala super dáreček - čokoládového Šufánka, mňam, mňam - a jen jsme si povídali.

Where to go...and how...and..even why..

Dnes opět s něčím do filosofického koutku.... A možná trochu jinou formou, než jste byli doposud zvyklí.

4:00 ráno. Ideální čas, kdy vstávat.
Samosebou ironie! Ale jednou za čas, kvůli brigádě, se to dá zvládnout.
Byt je prázdný, jak by se asi dalo očekávat, když jsem v něm vlastně sama. Naši na dovolené, John (velmi náhodné jméno..a ano, dávám vždy anglická!) na nějaké party.
Procházím fotky na Instagramu a pomalu do sebe soukám jablko.
V tom do bytu vpadne John. Škobrtavým krokem, rozcuchaný, jedním slovem..viditelně opilý. Nebo aspoň pod pěknou rouškou alkoholu.
Vzedme se ve mně jistá vlna nechuti... Já a můj postoj k alkoholu, to se prostě asi už nezmění. Na druhou stranu je mi trochu do smíchu, já vstávám do práce, on se vrací domů.
Ale jde poznat, že není v pohodě. Tím nemyslím fyzickou stránku. Rozcuchané vlasy, špinavé kalhoty, ruce zamazané od krve jak někde spadl... Myslím tím tu stránku psychickou.

Na lidech, které dobře a dlouho znáte, to prostě poznáte. Nejistý pohled, nenápadné chození okolo, až z nich nakonec vypadne, co se děje. Nebo to z nich vytáhnete.
Tak to bylo i teď.
Všechno mi pověděl a...já jen otupěle seděla a cítila se...ani nevím, hloupě? Protože mi to ve skutečnosti nebylo až tak líto, podle mě jej to nemohlo činit šťastným (ani nečinilo), ale chápu, že když se něco, co bylo relativně stabilní, jistota v životě, změní, zničí, spadne... tak jde člověk do háje s tím.

Možná už jsem nakažená vlnou optimismu (kterým ale také vždy nevládnu, hlavně u sebe), ale snažila jsem se mu podat můj pohled na věc. Že něco končí, je i začátek něčeho jiného. Nového a zpravidla lepšího. Ale samosebou záleží na tom, jak se člověk snaží a co do toho dá.
V hloubi duše asi všichni víme, že je na tom hodně pravdy, ale v daný okamžik to prostě nedokážeme poslouchat, věřit tomu. Vlastně bychom nejraději vyskočili ze židle a tomu, kdo nám to říká, vyškrábali oči. Protože jednou chceme to politování, objetí, soucit... Chceme jen ležet na zemi, válet se mezi našimi steny, slzami, nadávat, pít, kouřit, ničit...sebe.
Protože kdo jiný by byl viníkem? Zase jsem to udělala já, zase se to děje mně, zase jsem já ten špatný. Ten, co chybil. Ten nadbytečný, neschopný, slabý....
A v takových chvílích se člověk zabývá těmi nebezpečnými otázkami. Nebo tak je aspoň nazývám já. Otázky o sobě, o budoucnu, kam jdu, proč existuju, kde je skutečně mé místo, jak se k němu dostanu, proč tam ostatní jsou, zatímco já se utápím stále na stejném místě?

Znám je moc dobře, vždy na mě také spadnou.
A je proto pro mě neskutečně těžké, když je mám vlastně někomu zodpovídat, když je on sám na dně. Jo, nesmírně náročné, ale stále jednodušší, než když mám hledat ty důvody sama pro sebe.
V těch chvílích se musím prostě zamyslet a říct něco rozumného, aby to toho druhého uklidnilo, dalo mu šanci, naději. Aby chtěl jít dál, sebral tu sílu.
V těch chvílích si kolikrát sama uvědomím, jak bych to i já měla brát. A dávat tomu šance.

Ok, možná nejsem tam, kde bych chtěla být, ale jsem na cestě. Na ní je spousta překážek, rozcestí, slepých uliček... Ale, upřímně, kdyby tam nebyly, kam bychom se posouvali? A chtěli bychom se vůbec někam posouvat? Vždyť bychom se zasekli na jednom místě, kde by nám třeba nebylo vůbec dobře a jen bychom trpěli.
Rozcestí, rozhodnutí - nesnášíme je, ale přesto je nutně potřebujeme.
Udělat první krok je vždy náročné. Protože zpravidla následuje další pád. Ale je to o tom vstát, čelit tomu poryvu a překonat jej. Nevzdat se. Uvědomit si, že "what doesn't kill you makes you stronger" není jen hláška z písniček.

Já ani vlastně nevím, co se tady tím vším snažím dát najevo, jen cítím, že to ze sebe potřebuji dostat.
Že možná nevíme, kam jdeme, ale to postupné objevování má taky své kouzlo. Že za to stojí. Za to překvapení, kterému se nám na konci dostane. Co nás vlastně učiní šťastnými.
A že možná budeme hledat dlouho. Poznáme o mnoho více věcí. Vyzkoušíme si, co nám vyhovuje a co naopak ne.
O tom možná ten život je. O hledání, nalézání, ztrátách a nových začátcích. O umění pustit to staré po proudu řeky a jít vstříc novým věcem. I přes bolest, slzy, pot, krev, ... Ale skrze naši sílu, motivaci, vůli, vytrvalost a odvahu. Tím si dokazujeme, jak neskutečně silné osobnosti jsme, že na to máme. Že vůbec máme možnost něco změnit, když chceme. Možnost se posouvat. Zkoušet.

Jednou za čas na mě padne taky existenční krize (tak tyto stavy, kdy vlastně nevím, co na tom světě dělám, nazývám já..jednou to bude termín!) a v tu dobu jsem fakt nesnesitelná. Vím o tom. Být někým jiným, asi bych mi pořádně vyliskala a poslala se někam do sklepa, ať mě nikdo nevidí a neslyší.
Ale jedno je pravda. Vždy mi pomůžou dvě věci.
První je srovnání. Toho, kde jsem teď, a toho, kde jsem byla před dvěma/pěti/x lety... že jsem se opravdu posunula, daleko, a dobrým směrem, ke svému prospěchu, spokojenosti, štěstí. A že to ve skutečnosti není až tak krátká cesta, jak se to den za dnem zdá. Že ve skutečnosti byla dost náročná, ale já ji přesto vybojovala.
A druhá je plán. Tedy, aspoň jeho nástin. Kde se vidím v průběhu dalšího časového úseku. Co chci udělat, stihnout. Jak se chci zase zdokonalit.

Existuje ještě i třetí věc, která mi nesmírně pomáhá, ale tu se nesnažím dělat jen v těchto chvílích, nicméně pořád.
Pomáhat druhým a být tu pro ně, když to potřebují. Vyslechnout je, dát jim naději, sílu. Chuť, jít dál a bojovat. Vím, jak sama bych tuto pomoc v oněch chvílích uvítala. A vím, že se mi ne vždy dostane pochopení. Ale co můžu já s jistotou říct, je, že já to pochopení mám. Že s tím člověkem jsem. Že mu chci pomoct a pak se sama za něj trápím.
Všechno je to o čase. Který vše způsobí, ale také všechno zahojí. Čas je ve skutečnosti opravdu Pán. Mění nás dobrým i špatným směrem (ačkoliv zrovna toto je dost relativní a subjektivní), posouvá z místa na místo. Je tu pro nás, když potřebujeme popadnout dech, na chvíli se zastavit, přemýšlet. Stejně tak, když potřebujeme utéct.

Nikdo Vám asi nedá přesnou odpověď na otázku, co na tomto světě děláte, jaký máte úkol, co s Vámi vlastně bude. Není třeba, sami se k tomu dopracujeme. Chce to ale hledat, dát si tu snahu.
Chce to žít... a vnímat.