Where to go...and how...and..even why..

Dnes opět s něčím do filosofického koutku.... A možná trochu jinou formou, než jste byli doposud zvyklí.

4:00 ráno. Ideální čas, kdy vstávat.
Samosebou ironie! Ale jednou za čas, kvůli brigádě, se to dá zvládnout.
Byt je prázdný, jak by se asi dalo očekávat, když jsem v něm vlastně sama. Naši na dovolené, John (velmi náhodné jméno..a ano, dávám vždy anglická!) na nějaké party.
Procházím fotky na Instagramu a pomalu do sebe soukám jablko.
V tom do bytu vpadne John. Škobrtavým krokem, rozcuchaný, jedním slovem..viditelně opilý. Nebo aspoň pod pěknou rouškou alkoholu.
Vzedme se ve mně jistá vlna nechuti... Já a můj postoj k alkoholu, to se prostě asi už nezmění. Na druhou stranu je mi trochu do smíchu, já vstávám do práce, on se vrací domů.
Ale jde poznat, že není v pohodě. Tím nemyslím fyzickou stránku. Rozcuchané vlasy, špinavé kalhoty, ruce zamazané od krve jak někde spadl... Myslím tím tu stránku psychickou.

Na lidech, které dobře a dlouho znáte, to prostě poznáte. Nejistý pohled, nenápadné chození okolo, až z nich nakonec vypadne, co se děje. Nebo to z nich vytáhnete.
Tak to bylo i teď.
Všechno mi pověděl a...já jen otupěle seděla a cítila se...ani nevím, hloupě? Protože mi to ve skutečnosti nebylo až tak líto, podle mě jej to nemohlo činit šťastným (ani nečinilo), ale chápu, že když se něco, co bylo relativně stabilní, jistota v životě, změní, zničí, spadne... tak jde člověk do háje s tím.

Možná už jsem nakažená vlnou optimismu (kterým ale také vždy nevládnu, hlavně u sebe), ale snažila jsem se mu podat můj pohled na věc. Že něco končí, je i začátek něčeho jiného. Nového a zpravidla lepšího. Ale samosebou záleží na tom, jak se člověk snaží a co do toho dá.
V hloubi duše asi všichni víme, že je na tom hodně pravdy, ale v daný okamžik to prostě nedokážeme poslouchat, věřit tomu. Vlastně bychom nejraději vyskočili ze židle a tomu, kdo nám to říká, vyškrábali oči. Protože jednou chceme to politování, objetí, soucit... Chceme jen ležet na zemi, válet se mezi našimi steny, slzami, nadávat, pít, kouřit, ničit...sebe.
Protože kdo jiný by byl viníkem? Zase jsem to udělala já, zase se to děje mně, zase jsem já ten špatný. Ten, co chybil. Ten nadbytečný, neschopný, slabý....
A v takových chvílích se člověk zabývá těmi nebezpečnými otázkami. Nebo tak je aspoň nazývám já. Otázky o sobě, o budoucnu, kam jdu, proč existuju, kde je skutečně mé místo, jak se k němu dostanu, proč tam ostatní jsou, zatímco já se utápím stále na stejném místě?

Znám je moc dobře, vždy na mě také spadnou.
A je proto pro mě neskutečně těžké, když je mám vlastně někomu zodpovídat, když je on sám na dně. Jo, nesmírně náročné, ale stále jednodušší, než když mám hledat ty důvody sama pro sebe.
V těch chvílích se musím prostě zamyslet a říct něco rozumného, aby to toho druhého uklidnilo, dalo mu šanci, naději. Aby chtěl jít dál, sebral tu sílu.
V těch chvílích si kolikrát sama uvědomím, jak bych to i já měla brát. A dávat tomu šance.

Ok, možná nejsem tam, kde bych chtěla být, ale jsem na cestě. Na ní je spousta překážek, rozcestí, slepých uliček... Ale, upřímně, kdyby tam nebyly, kam bychom se posouvali? A chtěli bychom se vůbec někam posouvat? Vždyť bychom se zasekli na jednom místě, kde by nám třeba nebylo vůbec dobře a jen bychom trpěli.
Rozcestí, rozhodnutí - nesnášíme je, ale přesto je nutně potřebujeme.
Udělat první krok je vždy náročné. Protože zpravidla následuje další pád. Ale je to o tom vstát, čelit tomu poryvu a překonat jej. Nevzdat se. Uvědomit si, že "what doesn't kill you makes you stronger" není jen hláška z písniček.

Já ani vlastně nevím, co se tady tím vším snažím dát najevo, jen cítím, že to ze sebe potřebuji dostat.
Že možná nevíme, kam jdeme, ale to postupné objevování má taky své kouzlo. Že za to stojí. Za to překvapení, kterému se nám na konci dostane. Co nás vlastně učiní šťastnými.
A že možná budeme hledat dlouho. Poznáme o mnoho více věcí. Vyzkoušíme si, co nám vyhovuje a co naopak ne.
O tom možná ten život je. O hledání, nalézání, ztrátách a nových začátcích. O umění pustit to staré po proudu řeky a jít vstříc novým věcem. I přes bolest, slzy, pot, krev, ... Ale skrze naši sílu, motivaci, vůli, vytrvalost a odvahu. Tím si dokazujeme, jak neskutečně silné osobnosti jsme, že na to máme. Že vůbec máme možnost něco změnit, když chceme. Možnost se posouvat. Zkoušet.

Jednou za čas na mě padne taky existenční krize (tak tyto stavy, kdy vlastně nevím, co na tom světě dělám, nazývám já..jednou to bude termín!) a v tu dobu jsem fakt nesnesitelná. Vím o tom. Být někým jiným, asi bych mi pořádně vyliskala a poslala se někam do sklepa, ať mě nikdo nevidí a neslyší.
Ale jedno je pravda. Vždy mi pomůžou dvě věci.
První je srovnání. Toho, kde jsem teď, a toho, kde jsem byla před dvěma/pěti/x lety... že jsem se opravdu posunula, daleko, a dobrým směrem, ke svému prospěchu, spokojenosti, štěstí. A že to ve skutečnosti není až tak krátká cesta, jak se to den za dnem zdá. Že ve skutečnosti byla dost náročná, ale já ji přesto vybojovala.
A druhá je plán. Tedy, aspoň jeho nástin. Kde se vidím v průběhu dalšího časového úseku. Co chci udělat, stihnout. Jak se chci zase zdokonalit.

Existuje ještě i třetí věc, která mi nesmírně pomáhá, ale tu se nesnažím dělat jen v těchto chvílích, nicméně pořád.
Pomáhat druhým a být tu pro ně, když to potřebují. Vyslechnout je, dát jim naději, sílu. Chuť, jít dál a bojovat. Vím, jak sama bych tuto pomoc v oněch chvílích uvítala. A vím, že se mi ne vždy dostane pochopení. Ale co můžu já s jistotou říct, je, že já to pochopení mám. Že s tím člověkem jsem. Že mu chci pomoct a pak se sama za něj trápím.
Všechno je to o čase. Který vše způsobí, ale také všechno zahojí. Čas je ve skutečnosti opravdu Pán. Mění nás dobrým i špatným směrem (ačkoliv zrovna toto je dost relativní a subjektivní), posouvá z místa na místo. Je tu pro nás, když potřebujeme popadnout dech, na chvíli se zastavit, přemýšlet. Stejně tak, když potřebujeme utéct.

Nikdo Vám asi nedá přesnou odpověď na otázku, co na tomto světě děláte, jaký máte úkol, co s Vámi vlastně bude. Není třeba, sami se k tomu dopracujeme. Chce to ale hledat, dát si tu snahu.
Chce to žít... a vnímat.