Černobílé myšlenky

Přeji pěkné odpoledne!
Rozhodla jsem se napsat o tomto týdnu už dnes, protože mám přemyšlenkovanou hlavu a mohlo by se stát, že zapomenu napsat to, co jsem chtěla (jakože to se stejně určitě stane, protože jsem sklerotik a stane se to pokaždé!)

Tento týden byl jakýsi náročný a nejhorší na tom je, že v podstatě ani neměl důvod být náročným. Jasně, psali jsme spousty testů ve škole, ale to mi píšeme vždy a řekněme, že já si z té školy zrovna moc nedělám. Ale je jinačí problém, který mě tam štve a prostě se den ode dne stupňuje. A to jsou lidi, naše třída, to, co si říká "kolektiv".
Je to smutné, ale ze třídy, kde nás je 27, mám ráda tak maximálně 5 lidí. Zbytek je pro mě prostě akorát navíc, nemám si s nimi co říct, jsem vyloženě alergická na jejich reakce, připomínky, narážky, poznámky, vlastně i na jejich přítomnost.
Asi to zní hnusně, ale mám prostě ponorku. Jsme spolu na gymplu už pátým rokem a co je horší, s většinou jsem už od základky, takže s některými klidně i 10 let!! A uznejte, to je docela masakr.
Třída je rozskupinkovaná a skupinky mezi sebou nekomunikují, pokud nemusí. Jak to tak bývá, dělí se to na jakousi "elitu" - ty holky, co mají nejdražší oblečení, šperky, šminky, řeší kluky, chlastají každý víkend, určují trendy, pomlouvají ostatní, když nemají dost in svetr. Pak další holky, co nesnáší elitu, protože pro ně nejsou dost dobré. Pak holky, kterým je to úplně jedno a ignorují to. Pak nějaký zbytek ( v tom jsem i já), který to řeší i neřeší a hlavně se modlí, aby co nejdřív už vypadl. A skupinka kluků - jaká asi může být ve třídě atmosféra, když na 22 holek je jen 5 kluků? (Ok, spíš "kluků". Ano, uvozovky jsou nutné)
A ano, vím, že to nic nikomu neřekne, ale musela jsem se z toho vypsat. Už jen rok a pak snad odmaturuju a nikdo mě tam už nikdy neuvidí Muhehe! 

Jááááj, já dlouho neviděla Harryho :/ To se musí napravit! :D

A jaké další černé myšlenky mě tento týden tíží/ly? 

Neustále jsem musela myslet na to, že jsem fakt hloupá. Fakt hloupá, jak se ženu za nádherným tělem, dokonalou pevnou postavou, pěknými nehty a vlasy... Ale za jakou cenu? 

Jasně, každá žena chce být hezká, i já, ale... nevím, odpoledne si zacvičím a už mě neprovází ty krásné pocity, které jsem mívala dřív. Už na sebe nejsem tak hrdá, spíš jen naštvaná, když něco nezvládnu nebo mě něco bolí. Příliš kritická. 

A tak se uzavírám do kruhu. Jsem na sebe příliš tvrdá? Něco vám prozradím, já se prostě asi fakt nemám ráda! A vím, že to není dobře. Tedy, teď už to vím. Musela jsem si pročíst spousty článků (na úkor učení, takže už se těšíme na výsledky!) abych si to uvědomila. 

Ale víte co? Uvědomila!

A chci to změnit, chci na sobě zapracovat. A chtíč je důležitým krokem. Otázkou jen zůstává, jak dlouho mi opět zůstane motivace a trpělivost. 

Ale chci se hnout dál. Nejen přes PPP, ale i přes ty věci, kvůli kterým jsem se do ní vlastně dostala. Chci se posunout. Vím, říkám to teď a je milion důvodů, proč ne. Ale já si chci najít ten milion první a jít. 

Protože o čem to je, neustále se plácat v tom, co bylo? (A jakože já si spoustu SPOUSTU věcí z minulosti fakt vyčítám a nejsem schopná si odpustit)

Proč se neustále obviňovat a radši chránit druhé lidi, kteří si to nezaslouží? 

Proč být přes 2 roky zamilovaná do někoho, kdo si s váma asi fakt jen hraje? (Ok, toto téma by bylo na samostatnou knihu, takže...prostě řekněme, že už fakt CHCI být připravená jít dál)

Proč se bát jíst i to, co není vyloženě zdravé? (A na truc jsem si koupila ledové kaštany! A máte to!)

A dalších proč otázek jsou taky tisíce... A víte co? Odpověď v podstatě žádná. 

A jak jsem se dostala k tomu, že chci změnu? Objevila jsem úžasný článek na jedné stránce, od toho se odpíchla k dalším a uvědomila si, že prostě.. takto nemůžu být. Nemůžu se neustále jen litovat, nesnášet, dřít, kritizovat se. 

Nevím, kdy jsem se naposled pochválila. A čemu se divit, že o mě nezavadí žádný kluk pohledem, kdo by měl rád někoho, kdo nemá rád sám sebe (a po PPP ztratil prsa - blbka! Neeee, vlastně nastalo období nenadávání si :D )

Jdu dál... Chci jít dál. Já vím, už několikrát jsem toto psala, ale vše se to týkalo jídla a PPP. Jenže jsem si uvědomila, že pokud se chci úplně vyléčit, nemůžu jen přidat na jídle. Musím se naučit se brát takovou, jaká jsem a mít se ráda. Naučit se opět hledat krásu v maličkostech. Přestat být líná se o sebe starat a pečovat.

Nic se samosebou nesmí přehánět a nechci dopadnout jako nějaký narcis nebo jako některá z mých namyšlených spolužaček. Chci být prostě zdravá, zdravě sebevědomá, objektivní.

Je určitě hodně lidí, co si tímto nebo něčím podobným taky prochází, tak kdybyste měli jakoukoliv radu, tip, cokoliv, piště... do komentářů nebo na worldaroundmissnothing@seznam.cz. 

Budu ráda za cokoliv, i kdybyste potřebovali zpětnou pomoc nebo se jen vypsat. :)

A tady stránky, které mi pomohly si to uvědomit a nakoply mě k "akci". Určitě si něco přečtěte!! ;)

A kéž je už konec těmto šedivým dnům, sluníčko přece jen pomáhá a léčí!