A světlo se vzdalovalo a vzdalovalo...

...až bylo na konci tunelu.


Řekněme, že tak nějak se cítím tento týden. Vyloženě na hovno pod psa, unaveně, roztěkaně, nesoustředěně a většinu času se zkřivenou hubu od bolesti...

Upřímně, tento týden jsem chtěla jiný, měla jsem naplánované minimálně dva články, v hlavě je mám rozpracované. Témata se mi jen hemžila hlavou, jen je napsat. Taky jsem chtěla opět přidat na jídle, více si ho vychutnávat...

...a proto není nad to, když vás v pondělí odpoledne začne bolet břicho a v podstatě dosud nepřestane. Ale ne, nejde o bolest jako když máte zaražené vy víte co, než když máte PMS. Bolest, jako když vás kopne kůň, vrazí do vás náklaďák nebo vás někdo probodne kružítkem!

Ok, moc nevím, k čemu to přirovnat. Ale prostě bolest, kdy se nemůžete hnout a zároveň nemůžete zůstat v jedné poloze, oboje činí nadlidský výkon. A ne, nepomáhá nejíst, nepomáhá jíst, nepomáhá ležet se skrčenýma nohama. A slzy tečou, protože síly docházejí. A odvaha. A trpělivost. 

Nechci nebo respektive nechtěla jsem ladit článek depresivně, koukám, že lidi okolo mě čím dál víc ztrácí úsměvy, že nastává nějaké zvláštní období (Asi je zima moc dlouho, nevím...). A mně dochází síly už delší dobu.

Ale musí se to změnit. Musí se udělat krok, krok k řešení, krok tím správným směrem.

A já chci udělat. 

Středa byla zlomová. Asi jsem byla fakt psychicky vypjatá, situace okolo, rodina, přátelé, škola, vše... Je to děs a zároveň jako zpráva od Boha, že Vaší psychiku přenese i do fyzické sféry.

Ne, opravdu, čím dál tím víc sleduju, že když jsem v pohodě, mé tělo je spokojené, zvládá všechny úkony. Ale že když se něco blíží, tak se tomu podvědomě brání.

Dřív se to projevovalo točením hlavy, ještě nižším tlakem, než mám obvykle (a to že je ultra nízký). A poslední dobou se projevuje křečemi v břiše a podbříšku. Víte, co je fakt "sranda"? Obejít půl nemocnice a to nejen té ve vašem městě, ale i ve velkoměstech okolo, kde vám udělají sto různých vyšetření, přes ultrazvuk po odběry krve (za poslední půl rok mám tak o 3 litry méně, fakt!!), moči až k tomu, že podle výsledků, jste prostě v pořádku, tak proč vám je teda špatně?

A ono to je opravdu projevem vaší psychické stránky do fyzické.

Mysl, srdce, duše...nazývejte to jak chcete... to už nezvládá a musí vaši slepost přebít něčím výrazným. Například bolestí.

Tak jako u mě. 

Mám strach, protože mě čeká šíleně dlouhá cesta řešení. Ale jdu do toho, protože kdybych měla prožít podobný týden nebo jen den, tak padnu. Ne, opravdu, nezvládla bych to. Tak šíleně moc to bolelo. 

Vím, že tento článek možná nedává smysl, ne vám, ale mně ano a hlavně mi pomohl si trochu utříbit myšlenky. Jednou chci najít sílu a vypovědět zde svůj "příběh", pokud by někoho zajímal. Ať se vám úlomky spojí v celek a porozumíte mi, o čem mluvím. Teď ne, teď nemám síly (ano, pojďme se učit, je to tááák zábavné). 

Ale prosím vás, držte mi palce. Ať to zvládnu až do konce. Ať si zvládnu najít pomoc. Chci to dokázat. Chci to dokázat Vám, lidem okolo, ale především sobě. Chci se začít mít ráda...