Cestování, autoškola a vůbec

Ano, uvědomuji si, že je to opět nějaký čas, co jsem sem naposledy nějaký ten řádek seškrábala. No, je pravdou, že se mi toho sešlo tak nějak více naráz, a proto jsem mírně (??) nestíhala.
Brigáda, ukončování autoškoly, výlet za kamarádkou, pomoc doma... no, posledních 14 dní jsem se rozhodně nenudila. Ale teď přišla ta chvilka se vykecat, ukázat pár (snad) nerozmazaných fotek a zase najet do toho psacího "období" :)

Začněme s tím cestováním.
Loni o prázdninách jsem pracovala v kempu v Sedmihorkách (Liberecký kraj - ano druhá strana republiky), pokud čtete můj blog už nějakou dobu, určitě to víte :) A tam jsem se právě seznámila s jednou skvělou holčinou!
Hned jsme si padly do noty, rozuměly si, prostě paráda! Celý rok jsme opravdu zůstávaly v kontaktu, psaly si slohovky na FB a konečně, jak se rok s rokem sešel, se vyloupl i termín dalšího setkání, za což jsem opravdu moc a moc ráda! :) Nesnáším takové to "napíšem si" a ...no, všem je jasné, že o tom člověku už nikdy neuslyšíte. Takže jsem strašně ráda, že u nás to takové nebylo a zvládly jsme to.
Čekala mě nějaká ta delší cesta vlaky, ale to není až takový problém. Nasedla jsem natěšeně do žlutého vláčku Regio Jet a vyrazila do Pardubic, kde na mě kamarádka už čekala. Společně jsme pak ještě překodrcaly do Hradce Králové, útočiště na ten den a noc.

Regio Jet, jejich super servis a v pozadí učebnice autoškoly - pilná studentka :P

Celý den jsme procházely Hradcem, ukazovala mi různá místa. Město je moc pěkné, vůbec jsem to upřímně nečekala. Několikrát jsem ním projížděla, ale co z toho člověk má.. Vidí akorát silnici a to je konec. Takže jsem byla překvapená, kolik zeleně, různých parků a sadů, tam mají, krásné náměstí, historické budovy, mosty... Opravdu pěkné město, na to že je tak veliké :)

Náměstí v Hradci

Jeden z mnoha parků

Protože i kamarádka je hodně na to jídlo (#foodlovers), tak mě vytáhla na oběd na její oblíbené místo. Jmenuje se to tam Férová palačinkárna a jak vás asi napadlo, je to hlavně o palačinkách. Na sladko, na slano. Možnost volby, jestli z normální nebo pohankové mouky. Vegetariánské verze, místo šunky tofu. Domácí zákusky, některé raw, některé veganské. A domácí ovocné limonády.

No pecka místo prostě, hned jsem si to tam zamilovala! :) Krásné prostředí. Sice menší, ale útulné, zařízené starším nábytkem. Prostě se tam cítíte úplně jako doma :) A k tomu vynikající jídlo, no..láska na první pohled (nebo ochutnání? :P)

Já si dala pohankovou plněnou sušenými rajčaty a šunkou, navrch ještě sýr a rukola :)

Zbytek dne jsme ještě chodily městem, ukázala mi svou školu, místo, kde se slévá Orlice a Labe, až jsme nakonec byly úplně unavené a byly jsme rády, že jsme došly na byt k její sestře, kde jsme spaly. Udělaly jsme si večeři, ještě si povídaly a plánovaly další den a šly spát.

Další den vymyslela další super program a tím byl výlet na Kuks. Kdysi jsem tam už byla, ale to mi bylo asi 5 nebo 6 let, takže asi chápete, že si toho zase tolik nepamatuji. Vyjely jsme autobusem a potom šly kousek pěšky. Sluníčko svítilo, ale nebylo tam zase tolik lidí, takže to bylo velmi příjemné. Fotily jsme jako správné turistky a v zahradě jsme vybalily naše krabičky :D Nabalily jsme si zeleninu, pečené brambory a k tomu koupily hummus a cizrnovou pomazánku s řepou a ve stínu si užívaly jak jídla, tak nádherného výhledu.

Kuks a jeho světoznámé Sochy ctnosti a neřesti

Náš oběd :P

Ještě jsme se kousek procházely v okolním lesíku a pak už nám jel vlak, kterým jsme jely k nim na vesnici. Tedy, místní spoje mě fakt dostaly. Musely jsme asi 3 vlaky, abychom se k nim dostaly, protože..no, vesničky a koleje tam jsou fakt zvláštně poskládané. Ale nevadí :D 

U nich jsme prošly vísku, grilovaly, ukázala mi jejich obrovskou zahradu plnou zeleniny a ovoce a večer jsme kreslily. Ano, i já. Ona totiž umí nádherně kreslit i malovat, fakt talentovaná! A tak jsem ji poprosila, jestli by mi to trochu neukázala, nenaučila a ...tak jsme asi 4 hodiny kreslily :D Jde fakt poznat a je to hlavně krásné, když to někoho tak moc baví a je tím unešený. 

Já zas až takový talent nejsem, ale ...snaha se cení a cosi z toho i vzniklo. Ale fotku jsem raději nedělala :D

Ještě jeden pohled na Kuks :)

Další den byl už taky můj poslední, protože jsem pak musela zase do práce a na jízdy. Takže jsme se nasnídaly, ještě si povídaly, zacvičily si jógu.. (opět, i já!!!!!!!!), daly si oběd, ještě se prošly do lesa a zase byl čas vyrazit.

Byl to suprově strávený čas a jsem fakt hrozně moc ráda, že jsem mohla jet a zase se s ní vidět :) Kéž by to bylo blíž no..

Zpáteční cesta opět Regio Jetem..no, neodolala jsem croissantu se sýrem a šunkou :)

A teď ještě krátce k tomu, jak mi dopadla ta autoškola. Tedy, jak by mohla dopadnout. Zvládla jsem to :) A na poprvé! Takže jsem na sebe náležitě hrdá.

Poslední dvě jízdy jsem se snažila hlavně dávat fakt pozor a být samostatná, ptát se na poslední věci a pak už přišla středa, kdy hned ráno se šly psát písemné testy. Měla jsem jednu otázku špatně, ale tak to nebylo nic až tak hrozného. Pak se strašně dlouho čekalo na komisaře, takže jsem poslouchala hudbu a tím se uklidňovala a ...tím, že to nebylo hned po sobě, ale fakt jsme čekali, jsem ani nebyla tak nervozní, spadlo to ze mě a samotná jízda byla opravdu dost v pohodě :)

Takže hned ten den odpoledne jsem ještě valila s mamkou na úřad o řidičák zažádat a maminka mě pozvala ještě do místní kavárny Kofík na limonádu :)

Mno, myslím, že jsem toho pro změnu napsala až moc.. :D Ale zase jsem to ze sebe potřebovala vyventilovat, takže.. tak :) 

Snad jste si taky užívali druhou půlku srpna a...posledních pár dnů prázdnin. Zase to končí, je to děs, jaká rychlost! Ale nemyslím si, že by se muselo až tak zoufat :)

S dalším článkem snad dříve.. :) 

Kdybyste měli jakékoliv nápady nebo tipy, o čem psát a o čem chcete číst, sem s nimi :)

Instagram/Facebook

Z posledních pár dní...

Tak jo, je to zase nějaký čas, ale tentokrát nešlo ani tak o to, že bych měla tolik práce nebo tak, naopak..konečně vytoužené volno a nějaká změna oproti domovu.
Minulé úterý jsem vyrazila za sestrou a švagrem do Brna, abych si taky trochu užila prázdnin. Ačkoliv letní počasí zrovna nebylo, ale to nám ani trochu nevadilo. I tak jsme si zábavu našli, grilování stihli, vyfotili nějaké fotky, prostě moc fajn :)

Hlavně bylo super na chvíli vypadnout z domu. Nevím, jak to máte vy, ale já když prostě dlouho jsem jen a jen doma, tak už chytám ponorku. Na lidi, i na to místo. Takže jsem byla fakt ráda, že přišla změna.
Dojela jsem k nim v úterý večer, den před mými narozeninami. Takže jsem dostala super dáreček - čokoládového Šufánka, mňam, mňam - a jen jsme si povídali.

Where to go...and how...and..even why..

Dnes opět s něčím do filosofického koutku.... A možná trochu jinou formou, než jste byli doposud zvyklí.

4:00 ráno. Ideální čas, kdy vstávat.
Samosebou ironie! Ale jednou za čas, kvůli brigádě, se to dá zvládnout.
Byt je prázdný, jak by se asi dalo očekávat, když jsem v něm vlastně sama. Naši na dovolené, John (velmi náhodné jméno..a ano, dávám vždy anglická!) na nějaké party.
Procházím fotky na Instagramu a pomalu do sebe soukám jablko.
V tom do bytu vpadne John. Škobrtavým krokem, rozcuchaný, jedním slovem..viditelně opilý. Nebo aspoň pod pěknou rouškou alkoholu.
Vzedme se ve mně jistá vlna nechuti... Já a můj postoj k alkoholu, to se prostě asi už nezmění. Na druhou stranu je mi trochu do smíchu, já vstávám do práce, on se vrací domů.
Ale jde poznat, že není v pohodě. Tím nemyslím fyzickou stránku. Rozcuchané vlasy, špinavé kalhoty, ruce zamazané od krve jak někde spadl... Myslím tím tu stránku psychickou.

Na lidech, které dobře a dlouho znáte, to prostě poznáte. Nejistý pohled, nenápadné chození okolo, až z nich nakonec vypadne, co se děje. Nebo to z nich vytáhnete.
Tak to bylo i teď.
Všechno mi pověděl a...já jen otupěle seděla a cítila se...ani nevím, hloupě? Protože mi to ve skutečnosti nebylo až tak líto, podle mě jej to nemohlo činit šťastným (ani nečinilo), ale chápu, že když se něco, co bylo relativně stabilní, jistota v životě, změní, zničí, spadne... tak jde člověk do háje s tím.

Možná už jsem nakažená vlnou optimismu (kterým ale také vždy nevládnu, hlavně u sebe), ale snažila jsem se mu podat můj pohled na věc. Že něco končí, je i začátek něčeho jiného. Nového a zpravidla lepšího. Ale samosebou záleží na tom, jak se člověk snaží a co do toho dá.
V hloubi duše asi všichni víme, že je na tom hodně pravdy, ale v daný okamžik to prostě nedokážeme poslouchat, věřit tomu. Vlastně bychom nejraději vyskočili ze židle a tomu, kdo nám to říká, vyškrábali oči. Protože jednou chceme to politování, objetí, soucit... Chceme jen ležet na zemi, válet se mezi našimi steny, slzami, nadávat, pít, kouřit, ničit...sebe.
Protože kdo jiný by byl viníkem? Zase jsem to udělala já, zase se to děje mně, zase jsem já ten špatný. Ten, co chybil. Ten nadbytečný, neschopný, slabý....
A v takových chvílích se člověk zabývá těmi nebezpečnými otázkami. Nebo tak je aspoň nazývám já. Otázky o sobě, o budoucnu, kam jdu, proč existuju, kde je skutečně mé místo, jak se k němu dostanu, proč tam ostatní jsou, zatímco já se utápím stále na stejném místě?

Znám je moc dobře, vždy na mě také spadnou.
A je proto pro mě neskutečně těžké, když je mám vlastně někomu zodpovídat, když je on sám na dně. Jo, nesmírně náročné, ale stále jednodušší, než když mám hledat ty důvody sama pro sebe.
V těch chvílích se musím prostě zamyslet a říct něco rozumného, aby to toho druhého uklidnilo, dalo mu šanci, naději. Aby chtěl jít dál, sebral tu sílu.
V těch chvílích si kolikrát sama uvědomím, jak bych to i já měla brát. A dávat tomu šance.

Ok, možná nejsem tam, kde bych chtěla být, ale jsem na cestě. Na ní je spousta překážek, rozcestí, slepých uliček... Ale, upřímně, kdyby tam nebyly, kam bychom se posouvali? A chtěli bychom se vůbec někam posouvat? Vždyť bychom se zasekli na jednom místě, kde by nám třeba nebylo vůbec dobře a jen bychom trpěli.
Rozcestí, rozhodnutí - nesnášíme je, ale přesto je nutně potřebujeme.
Udělat první krok je vždy náročné. Protože zpravidla následuje další pád. Ale je to o tom vstát, čelit tomu poryvu a překonat jej. Nevzdat se. Uvědomit si, že "what doesn't kill you makes you stronger" není jen hláška z písniček.

Já ani vlastně nevím, co se tady tím vším snažím dát najevo, jen cítím, že to ze sebe potřebuji dostat.
Že možná nevíme, kam jdeme, ale to postupné objevování má taky své kouzlo. Že za to stojí. Za to překvapení, kterému se nám na konci dostane. Co nás vlastně učiní šťastnými.
A že možná budeme hledat dlouho. Poznáme o mnoho více věcí. Vyzkoušíme si, co nám vyhovuje a co naopak ne.
O tom možná ten život je. O hledání, nalézání, ztrátách a nových začátcích. O umění pustit to staré po proudu řeky a jít vstříc novým věcem. I přes bolest, slzy, pot, krev, ... Ale skrze naši sílu, motivaci, vůli, vytrvalost a odvahu. Tím si dokazujeme, jak neskutečně silné osobnosti jsme, že na to máme. Že vůbec máme možnost něco změnit, když chceme. Možnost se posouvat. Zkoušet.

Jednou za čas na mě padne taky existenční krize (tak tyto stavy, kdy vlastně nevím, co na tom světě dělám, nazývám já..jednou to bude termín!) a v tu dobu jsem fakt nesnesitelná. Vím o tom. Být někým jiným, asi bych mi pořádně vyliskala a poslala se někam do sklepa, ať mě nikdo nevidí a neslyší.
Ale jedno je pravda. Vždy mi pomůžou dvě věci.
První je srovnání. Toho, kde jsem teď, a toho, kde jsem byla před dvěma/pěti/x lety... že jsem se opravdu posunula, daleko, a dobrým směrem, ke svému prospěchu, spokojenosti, štěstí. A že to ve skutečnosti není až tak krátká cesta, jak se to den za dnem zdá. Že ve skutečnosti byla dost náročná, ale já ji přesto vybojovala.
A druhá je plán. Tedy, aspoň jeho nástin. Kde se vidím v průběhu dalšího časového úseku. Co chci udělat, stihnout. Jak se chci zase zdokonalit.

Existuje ještě i třetí věc, která mi nesmírně pomáhá, ale tu se nesnažím dělat jen v těchto chvílích, nicméně pořád.
Pomáhat druhým a být tu pro ně, když to potřebují. Vyslechnout je, dát jim naději, sílu. Chuť, jít dál a bojovat. Vím, jak sama bych tuto pomoc v oněch chvílích uvítala. A vím, že se mi ne vždy dostane pochopení. Ale co můžu já s jistotou říct, je, že já to pochopení mám. Že s tím člověkem jsem. Že mu chci pomoct a pak se sama za něj trápím.
Všechno je to o čase. Který vše způsobí, ale také všechno zahojí. Čas je ve skutečnosti opravdu Pán. Mění nás dobrým i špatným směrem (ačkoliv zrovna toto je dost relativní a subjektivní), posouvá z místa na místo. Je tu pro nás, když potřebujeme popadnout dech, na chvíli se zastavit, přemýšlet. Stejně tak, když potřebujeme utéct.

Nikdo Vám asi nedá přesnou odpověď na otázku, co na tomto světě děláte, jaký máte úkol, co s Vámi vlastně bude. Není třeba, sami se k tomu dopracujeme. Chce to ale hledat, dát si tu snahu.
Chce to žít... a vnímat.

Konečně prázdniny?

Opět se zase jednou potřebuji vykecat, tak se připravte na příval mých keců.. O tom, jaké dny mám teda teď, jak si je užívám a tak vůbec :)

Musím se přiznat, že vzdaní se jedné z brigád (více o tom zde) bylo rozhodně dobré rozhodnutí. Jasně, buďme upřímní, peníze by se ještě hodily. Takto jsem si zaplatila autoškolu a vlastně nemám nic, ale... zase jsem ráda, že jsem samostatná a tím, že jsem si sama vydělala, tak si toho tak nějak i více vážím.

Nicméně hlavně jde o ten volný čas...

Konečně si můžu jen tak sednout a číst knihu... no, ok, knihY...

Konečně si můžu zajít ven se projít, vyčistit hlavu...

Konečně se můžu sejít s kamarády, na které jsem předtím téměř neměla čas...

Konečně můžu péct a vymýšlet recepty..

Více se věnovat svým koníčkům.

Vyhlášení soutěže SEMIX snacky + jedno videjko, které musíte vidět!

Soudný den nastal, máme tu další losování vítěze. Opět se jednalo o soutěž v rámci mých recenzí na výrobky české firmy SEMIX, tentokrát se jednalo především o jejich snacky (recenze tu).
Moc se mi líbily všechny komentáře, kolik lidí se našlo, kteří se snaží vyhýbat palmovému oleji (ačkoliv ne vždy to jde), kteří se také zajímají o naši planetu, přírodu, nějaký způsobem bojují :) Strašně mě to zahřálo u srdce, upřímně :)
Nicméně, jak už to bývá, vítěz může být jen jeden.
Tentokrát jsem se rozhodla to neděla způsobem jako minule (alá tahání lístečků), ale použila jsem k tomu stránku random.org, kde vám to automaticky vyhodí nějaké náhodné číslo. No jo, byla jsem líná na stříhání lístečků :D 

¨

A šťastlivcem je tentokrát číslo 4!!!

Což je v komentářích Zdenka Pavlicová :) Moc a moc gratuluji, věřím, že si balíček užiješ :) Jako minule, ozvání na mejl a pak už balíček poputuje :)

Pro ostatní tu mám alespoň malou cenu útěchy. Ne, nebudu všem posílat alespoň po jednom müsli srdíčku, ale... :) Mám tu pro vás jedno moc hezké video (z rukou mého švagra), které opravdu stojí za zkouknutí :) Protože je trochu tématické ohledně přírody a naší planety... Tak udělejte alespoň dobrý skutek a mrkněte :)