Rozhodnutí, změny i dojetí

Těžko uvěřit, že zase něco sepisuju, ale tak nějak mě opět chytá filosofické období a chuť psát. Normálně bych na to neměla mnoho času, ale to se teď trochu změní/lo.
Jakto?
Asi víte, jak jsem si jako naprostý šílenec naplánovala prázdniny plné dvou brigád, autoškoly, tréninků a podobně. No, tak se opět projevilo, že nejsem nadčlověk, ale obyčejná holka, která toho umí mít taky plné zuby. Takže mě častá únava (taková ta, ze které se ani pořádně nevyspíte), věčně bolavé nohy a záda a celková roztržitost, nesoustředěnost a podrážděnost donutila s tím udělat krátký proces.
A to jedné brigády se vzdát. Jak říkala kolegyně, peníze budou a my nebudem. A něco na tom bude. Takže jsem si akorát zaplatila autoškolu a jdeme dál.

Zdá se mi to jako hrozně dávno, co jsem vlastně maturovala. Všichni maturanti teď vlastně prožívají nejdelší prázdniny (v celém životě asi), všude jsou fotky z různých večírků, od moře, lesa, prostě z různých tripů, dovolených, nákupů...
A já se musela zamyslet.. Co já vlastně zatím z toho léta mám? Neměla bych si užívat a slavit?
Jasně, ne tím jejich alkohol-párty-kocovina způsobem, ale aspoň trochu? Odpočívat? Hodit nohy nahoru, číst si a nemít z toho výčitky svědomí, protože ty prázdniny mám a zaslouženě?
To byla první pohnutka, abych fakt něco šla prožít, jela do hor, někam pryč, odpočinula si. A druhá...
No, buďme upřímní. Jak člověka, který má neskutečný bordel všude u sebe po pokoji (teda, já to nazývám chaotickým pořádkem....a opravdu vím, kde co je!), může bavit uklízet? A ještě po někom jiném?
Takže krátká porada s maminkou, její souhlas a podpora a bylo pomalu rozhodnuto. Kauflandu jsem se vzdát nechtěla, je lépe placený a ač jsem na něj psala poměrně ironický článek (zde, pro ty, kdo jej nečetli), dělám tam radši než uklízení v hotelu.
Problémem akorát byli šéfové, kteří se rozhodli udělat dovolenou (mimochodem už druhou, za ten měsíc a půl co jsem tam vlastně byla...jo, to jsou jiné prachy, jiný přístup...zodpovědnost a tak vůbec...), takže jsem musela počkat až přijedou a ...no, mám takové tušení, že šéfové jsou všichni nějací divní, takže si asi dovedete představit, jak byli nadšení, ale.. Upřímně, je tam takový systém a šéfová všechny tak sekýruje a kritizuje, že si myslím, že bych jí buď v brzké době musela jednu pořádnou vrazit, nebo bych stejně odešla...

Ale přece jen mě na tom jedna věc mrzí...
A tou je kolegyně, s kterou jsem tam byla. Abych Vás uvedla do situace, zapojte fantazii a před očima si představte menší paní, okolo 40ti let, silnější, krátké blond vlasy, kolem krku řetízky, kolem prstů hromada prstýnků, pěkně udělané umělé nehty. Na obličeji vždy úsměv, pohled s optimismem kupředu, hrdě zvednutá hlava a přesně ten pohled alá "Říkej si o mně co chceš, mám tě v ****". Z pusy jí lítá jedno sprosté slovo za druhým, prostě upřímnost nade vše... Fakt, řekne vše, co si myslí.
Tak s takovou paní jsem si ihned padla do oka a měly jsme se tam dobře. Vždy mi něco vykládala, protože...ten typ člověka, co má prostě VŽDYCKY co říct. A když vy nemáte náladu, nenutí vás mluvit. Ale rozveselí. Přijde s nějakou historkou a vám je najednou lépe. A to i přes to, že sama nemá vůbec lehký život. Práce nuzná, peněz málo, malé dítě, rozvedená... ale bojuje. Jako málo kdo.

Jsem člověk, který věří, že nic v životě se neděje jen tak. Že vše má svůj důvod. A i když jej nemusíme vidět hned nebo vzápětí, je... Časem se ukáže. Že vše, co se děje, nás nějakým způsobem posunuje, utváří, činí nás silnějšími. Že každý člověk nám něco dá a i my jemu na oplátku.
V tomto mi dala hodně. Nejsem schopná vyjádřit, co konkrétně, ale vím, že mě zase posunula a že jsem neskutečně ráda, že jsem ji mohla poznat. Že mi vkročila do života.
Tolik se mi otevřela.. Já jí sice ne, protože...nejsem prostě taková, trvá mi, než si k lidem vytvořím důvěru, najdu si cestu... Ale vím, že tady bych klidně mohla.

Mou takovou radostí je, dělat radost druhým. Nějak jim poděkovat za to, co pro mě udělali, i když třeba o ničem ani neví. A já jí prostě musela na závěr něco dát. Nějak jí vyjádřit poděkování. I kdyby jen za to, že jsme se potkaly. I to je hodně!
A když jsem potom viděla tuto velkou paní, plnou odvahy, síly....dojatou nad těmi drobnostmi, které jsem jí dala, bylo mi...no, krásně, že jsem jí udělala radost a že jsem jí taky nějakým způsobem přirostla k srdci... a zároveň mi naskočila husina, protože... jsem dokázala tak silnou osobnost dohnat k slzám.
Neuvěřitelné... 
Před spaním ještě četla můj dopis (ano, jsem uchyl na psaní, všem píšu dopisky...!), pak mi napsala dlouhatánskou děkovnou SMS a já ...no, byla dojatá taky.

To jsem jen chtěla napsat něco z toho, co se tak v mém životě momentálně odehrává. Co prožívám. Že je zvláštní, jak si člověk může rozumět s člověkem, který je o tolik starší. A jak je všechno v životě zvláštní. A důležité...