My Story: The Way Out of Neverending Circle

Uplynula zase obrovská spousta času, než jsem se dostala k dalšímu dílu. Že už si to nemůžu ani pamatovat? No, tak to neznáte PPP, tu si člověk pamatuje moc dobře, do všech detailů.
Ale jak jsem si na to vzpomněla dnes?
Upřímně, otevřela jsem si deník a začetla se do zhruba rok a 3 měsíce starých zápisků. Kde jsem popisovala, jak už si vše uvědomuji, že musím začít něco dělat, více jíst, méně skákat po pokoji, ale nezvládala jsem to. Obzvlášť sníst to obrovské množství jídla.. No, to by mě zajímalo, co bych si tenkrát pomyslela o svých porcích teď... Asi bych se hodně divila.
Ale pojďme hezky od začátku. Pokud jste předchozí díly My Story nečetly, tak dávám odkazy. První (zde), druhý (zde) a třetí (zde).

Jak jsem minule skončila, sebrala jsem odvahu jít za mamkou.
A jak je psané na prvním obrázku, nenalezla jsem úplné pochopení. Nevypadala jsem jako typická anorektička.. Jasně, měla jsem málo kg, na svou výšku rozhodně. Byla jsem hubená až příliš, ale nelezly mi ještě všechny kosti z těla.
Ale jakákoli PPP není záležitost těla, ale především hlavy. Všechno se to děje tam. Tam mluví ten silný hlas, který vás ovládá. Tam začínají i končí všechny problémy.
Když jsem tak chvíli na mamku křičela, že mě nechápe, že nemůžu jíst, že se bojím a že nevím, co mám dělat, pochopila, že jsem opravdu zoufalá.
A vyslechla mě. Dohodly jsme se, že postupně budu přidávat na jídle, i kdyby to mělo být pitomých 10 mandlí ke každému jídlu. A tak se taky dělo. Snažila jsem se.
Ale i brečela. Brečela, protože pohled na větší množství jídla na talíři bolel. Protože pocit plného břicha bolel. Protože jsem nemohla hned jít a zase to ze sebe všechno vyskákat. Ačkoliv cvičení jsem se nikdy nevzdala. Ok, to možná nebylo dobře, ale... Já to potřebovala na uklidnění nervů a všeho. Problémy byly, ve škole, mezi kamarády, nějak jsem to potřebovala vyventilovat. Tak jsem se začala spíš snažit v tom jídle.
A postupně, malými krůčky to šlo...

Nabrat první kilo byl hrozný problém. Trvalo to dlouho, fakt že jo. Ale dokázala jsem to.
Mamka byla na mě pyšná a já?
Ani vám nevím, na jednu stranu jsem byla hrdá, ano, zvládla jsem to. Na druhou jsem hned stála před zrcadlem a zkoumala, jestli to nejde moc vidět. Samosebou, že nešlo. Ale hlava měla stále silné slovo.
Takto to šlo postupně.
Pokud se ptáte na otázku, zda jsem to řekla někomu jinému, tak ne. Neměla jsem sílu. Nechtěla jsem ani sama sobě pomalu přiznat, že vlastně trpím anorexií, natožpak svým přátelům nebo rodině. Jo, mamce jsem to řekla, ta to potom řekla taťkovi a tím to haslo. Většina mých přátel neví, že jsem si něčím takovým prošla. Vlastně asi žádný. Nenašla jsem odvahu a později, když už to bylo tak nějak za mnou, tak jsem se k tomu nechtěla vracet. Nechtěla jsem si zavdat důvod znovu nad tím přemýšlet.
Má sestra se o tom dozvěděla právě přes tento blog. Svým způsobem teď lituji, že jsem jí to nebyla schopná říct do očí. Ale to jsem prostě já, nesnáším být před někým zlomená, brečet, potřebovat pomoc.. Připadám si potom příliš sobecká, jako by na mě ostatní museli hledět... Nevím, proč jsem taková, ale jsem taková odjakživa.

Nakonec jsem napsala i Blance o makrokoučink, doporučila mi hodnoty a jak navyšovat, pomáhala mi. Postupem času mi přestalo být po jídle špatně, tělo si začalo zvykat, užívat si vyšších dávek energie. 

Pravda je, že jsem se začala cítit i méně osamělá, opět jsem uměla jít s kamarády někam, více se bavit. Nebyla mi pořád zima. Svět se opět zdál barevnější a já si více všímala maličkostí. Ne, nebylo to lusknutím prstu, ale každodenní vytrvalostí, každodenním bojem s tím hlasem, který mě pořád chtěl ovládat. Denně jsem se učila proti němu bojovat. Dát si o 5g více vloček, sníst o jeden plátek sýra více. 

Zní to až banálně, ale prostě to tak bylo.

Kdo si to neprožil, asi nepochopí. Ale je to neskutečně náročné.

Časem jsem došla i k sebelásce.
Tedy, ne k tomu, že bych sama sebe začala milovat, ale... k tomu, že je nutná. Jak říká obrázek výše, aby mě měl někdo rád, musím mít především já sama sebe mít ráda.
Cesta sebelásky je pro mě obtížná. Ano, stále je. Protože je to cesta asi na celý život. Nebo minimálně pro mě. Jsou chvíle, kdy je pro mě stále hrozně těžké přijmout, jaká jsem, co dělám nebo jak jsem se zachovala v minulosti. Jsem schopná si to vyčítat ještě 5 let po tom. To jsem prostě já.
Ale snažím se. Jednoduché? Ani náhodou! Ale chci bojovat a bojuji.
A to, že jsem nabrala nějaká ta kila a mé tělo se opět trochu zakulatilo, získalo nějaké ženské tvary, vrátila se prsa, to svým způsobem hodně pomohlo. Už žádná věčná třesavka, zima, rozlámané vlasy a nehty.
Trvalo mi, než jsem se taková přijala. Ale jsem to já. A mám taková být :-)

Cesta z jakékoliv závislosti je neskutečně těžká, náročná, je to boj. A je to v podstatě nekonečné. Protože když už jste si jednou nějakou závislostí prošli, jsou tendence do ní spadnout znovu nebo do nějaké jiné. Člověk už k tomu má prostě blízko.
Ne, PPP byla mou druhou závislostí (a teoreticky možná i třetí) a všechno to souviselo s nízkým sebevědomím a tím, že jsem se nesnášela a měla jsem chuť si ubližovat.
Nikdy by člověk neměl závislosti podceňovat. Lidem okolo pomáhat jak nejlépe to jde a být k nim vstřícní. Dát jim ale i správný prostor, protože málo kdo si v takové situaci nechá úplně pomoct. Pak by si připadal jako že je na obtíž a vrátilo by se to na začátek kruhu.
Dalším úskalím závislostí je, že ... některé znaky jen tak nevymizí.
Nikdy na to nezapomenete. Jsou chvíle, kdy se prostě připomínají, i když jsou třeba dávno pryč. Přijde moment, kdy se budete zase cítit zlomení, osamělí, smutní... a nikdo u vás nebude. A to jsou přesně ty chvíle, kdy opět zaútočí.
Dostanou se do hlavy hlasy, které vás budou nutit nejíst nebo se naopak přejíst a jít do vyzvracet, jít si zakouřit, nalít si sklenku nebo se pořezat. Jen jednou...naposled..
Jo, tak přesně tak to nikdy NENÍ!
Je strašně lehké do toho znovu spadnout. Tenký led... na kterém se člověk pohybuje.
Minimálně zpočátku, než se člověk trochu obrní nebo si najde nějaký způsob, jak proti tomuto bojovat, je dobré, aby si člověk v takových chvílích našel někoho, koho může kontaktovat. Nebo s někým být. Pustit si písničku, jít se projít, zhluboka dýchat, zacvičit si jógu.. Nějakým způsobem ty pocity ze sebe prostě dostat. Ale nevracet se ke stejným chybám, které by nás znovu stáhli na dno.

Není to moc hezké téma, ale ... 

...myslím si, že v dnešní době je poměrně časté. 

Jasně, všichni postujeme na sociální sítě jak máme úžasné životy, super těla, krásné oblečení a skvělé kamarády, ale je pak na našem svědomí, jak dlouho jsem museli štelovat foťák a pózovat a podobně. A i ony sociální sítě jsou závislostí.

Ukazovat se, co všechno máme...proč vlastně? Aby ostatní záviděli? Jenže člověk si pak ani neuvědomuje jak tím některým může ublížit. Způsobit jim bolest nebo i nějakou závislost... 

Jsem toho názoru, že bychom se měli více dívat očima. Vlastníma, ne hledáčkem foťáku, mobilu... Rozhlížet se, kdo potřebuje obejmout, podat ruku nebo jen vyslechnout. Větší mezilidskou komunikací bychom mohli spoustu těchto závislostí a nemoci odstranit dříve, než bych skutečně vypukly. Předejít jím. Nebo nedej bože i jejich následkům, sebevraždám...

Ne, dnes to nebyl zrovna pozitivně laděný článek, ačkoliv.. pozitivní na tom je, že cesta ven z PPP se mi povedla. 

Jak říkám, jsou dny, kdy se ještě hlásek ozve. Ale vím, jak jej potlačit. Ačkoliv to pro mě stále není lehké. Naučila jsem se mít ráda jídlo i sebe. Ne vždy, ne za všech okolností, ale převážně.

S čistým svědomím můžu říct, že je to za mnou. Že jsem se pohla dále.... A jsem neskutečně ráda za to, že jsem to dokázala... že jsem už někde úplně jinde.