...a co já?

Poslední dobou to na mě opět jde.
Mluvím o filosofování. Neustále mi hlava šrotuje a zabývá se nějakými nevyřešitelnými otázkami. Jistěže nikdy nedojdu k žádnému závěru, ale aspoň se trochu uvolním a v hlavě se trochu utřídí myšlenky. A ano, mám o tom zase jednou velkou potřebu napsat.
Dnes bych se chtěla rozepsat o jedné záležitosti, kterou docela často vnímám a všímám si jí, a to nejen u sebe, ale i u druhých.

Jde o jednu malinkou věc. Tedy, není malinká ani náhodou a možná to vyzní celé sobecky, ale je to vlastně právě o té sebelásce a sebepoznání, kterého se snažím dosáhnout. Možná proto to ve mě hryže a přemýšlím nad tím. Anebo si zase jen jednou hraju na filosofa... Prostě já.

Zase se možná jedná o ten internetový svět, plný všech možných sociálních sítí a všeho možného. Jak se všichni díváme na profily jiných lidí, kteří jsou krásnější, chytřejší, úspěšnější,...(doplňte co uznáte za vhodné) než my.
A co my... Nějak chytře to okomentujeme, ale ve skrytu závidíme.

"Jak je možné, že už má zase cheat day? Já ho mít tak často, byla bych tlustá jako prase!"
Závist? Asi svým způsobem ano. Ale i strach.
Jasně, každý máme jiný typ spalování, jiný typ postavy a metabolismu, prostě se NEMŮŽEME srovnávat. Ale let's be honest, stejně to děláme.
Ale strach z toho, že bychom jeden den byly bez těch náznaků kostek na břiše, že bychom se jen váleli a kalorické tabulky nebo nějaký super náramek by nám neukázal určité množství spálených kalorií. Strach z toho, že bychom jeden den nebyli perfektní a nedej bože by si toho někdo všimnul, okomentoval to a už by si nás tak zapamatoval! Ohromná tragédie.

Často přemýšlím nad tím, čím to, že lidi se tak strašně zaobírají názory a myšlenkami těch druhých. Jo, jasně, vyslechnout přátele, být tu pro ně, vzdělávat se, to všechno beru. Ale co je mi potom, že tamten follower na IG si mě odebral jen proto, že jsem přidala fotku, kde mám trochu rozmazanou řasenku? (příklady jsou čistě náhodné, já VÍM, že nikdo by tam takovou fotku nedal...Radši se vyfotíme stokrát a nakonec přidáme hashtagy #vrychlosti #nomakeup #prirozene)

Skončí to miliony komentáři jako "Závidím" a "chtěla bych taky" a já nevím, co všechno. 

Ale pravdou je, že mi můžeme taky!

Není to samosebou jen o tom virtuálním světě.

Mluvím tady o postavě, jídle a spíš o tom výživovém fitness pohledu na svět, ale proto, že já osobně si toho všímám v této oblasti.

Třeba to, že spousta výživových poradců umí skvěle vytvořit jídelníček pro své klienty, dokázat s jejich těly zázraky, pomoci jim se vysekat, připravit na soutěž, nabrat po anorexii. Ale když se snaží najít balanci pro sebe, tak je to téměř nemožné.

Nevím, čím to je, ale i sama u sebe si toho všímám.

Jak jde o druhé, jsem připravena kdykoliv zakročit, pomoct, div se neroztrhnout. Dát jim vše, podporu, motivaci, rady, povzbuzení, jen aby se z toho brzy dostali. 

Jenže když se potom všechny tyto pozitivní reakce snažím vztáhnout na sebe, tak to prostě nefunguje!

Jo, říkám si, že dnešek bude skvělý, tohle stihnu.. A nakonec třeba i jo, ale pochválit se? Ne...to by bylo příliš..sobecké. Odepíšu pěti lidem s radami o PPP, jak se z toho dostanou, že jsou na dobré cestě. A pak sleduju sama sebe u tabulek, jak mi opět vadí, že jsem třeba trochu přejela makra. Já, která to řešit nemusí, na žádnou soutěž se nechystám. Tak o co jde?

Proč je na sebe tak přísný? Protože si sebe tolik neváží? Protože je jednodušší obvinit a seřvat sebe než cizí?

Nebo naopak protože je těžší sám sebe pochválit, ukázat si, že jsem dobrá, že na něco mám?

Třeba příklad...Na mě.

Jsem tu pro své kamarády, ráda pro ně udělám opravdu vše, o co si řeknou. Pomůžu, poradím. Snažím se být pro ně, povzbudit, dodat sílu. Ale sama pro sebe... Nevím, cítím se pak ...sobecky.

Píšou mi sem tam holky s PPP, abych jim poradila, pomohla. Klidně bych se roztrhla, jen aby měly život bez PPP, dávám rady, co pomohlo mně, jak jsem na to šla, nešetřím milými slovy a motivačními citáty. Ale jak jde o mě, zase jsou dny, kdy nedokážu si dát něco navíc, protože bych neměla tu rýhu na břiše. Nemůžu jít tam a tam, protože bych nevěděla, co budu jíst. Protože bych nestihla cvičit. 

A pak se dívám na jiné a říkám si, jo, vnímám to úplně stejně. Ale v realitě to nefunguje. Chci, ale nejde to. Bojuji sama proti sobě,

A když něco dokáži, je to... "Ok,zítra zabereš ještě víc". Ne že by další den patřil odpočinku, ne nepochválím se, neusměji se na sebe do zrcadla, nejsem na sebe pyšná.

Uznávám, že jsem možná extrém, jsem sebekritická až hrůza. Ale nechci taková vždy být. Respektive, nikdy. Chci se umět pochválit, chci si umět dát jídlo bez výčitek, vynechat den cvičení a být v pohodě, někdy říct kamarádovi, že na jeho kraviny (samosebou pokud se jedná fakt o kraviny) nemám zrovna čas nebo náladu (protože oni to dělají občas taky, a to nejen u těch kravin). Být trochu volnější. Mít se více ráda. Více si se vážit.

Asi brzy založím samostatnou jednotku Filosofický koutek.
Možná to budou články plné zmatení, ale vlastně budou plné mě, protože..takto mi to tou hlavou prostě proudí. Já vím, že to nebude vždy všem dávat smysl, ale... já to prostě nezvládám vždy utřídit do smysluplných vět.

Vnímáte to někdy stejně? Tu sebekritiku? Ale zároveň ostatní by člověk omluvil div ne za vraždu(obrazně!!!)? Proč je tak těžké u sebe něco přijmout?