...a co já?

Poslední dobou to na mě opět jde.
Mluvím o filosofování. Neustále mi hlava šrotuje a zabývá se nějakými nevyřešitelnými otázkami. Jistěže nikdy nedojdu k žádnému závěru, ale aspoň se trochu uvolním a v hlavě se trochu utřídí myšlenky. A ano, mám o tom zase jednou velkou potřebu napsat.
Dnes bych se chtěla rozepsat o jedné záležitosti, kterou docela často vnímám a všímám si jí, a to nejen u sebe, ale i u druhých.

Jde o jednu malinkou věc. Tedy, není malinká ani náhodou a možná to vyzní celé sobecky, ale je to vlastně právě o té sebelásce a sebepoznání, kterého se snažím dosáhnout. Možná proto to ve mě hryže a přemýšlím nad tím. Anebo si zase jen jednou hraju na filosofa... Prostě já.

Zase se možná jedná o ten internetový svět, plný všech možných sociálních sítí a všeho možného. Jak se všichni díváme na profily jiných lidí, kteří jsou krásnější, chytřejší, úspěšnější,...(doplňte co uznáte za vhodné) než my.
A co my... Nějak chytře to okomentujeme, ale ve skrytu závidíme.

"Jak je možné, že už má zase cheat day? Já ho mít tak často, byla bych tlustá jako prase!"
Závist? Asi svým způsobem ano. Ale i strach.
Jasně, každý máme jiný typ spalování, jiný typ postavy a metabolismu, prostě se NEMŮŽEME srovnávat. Ale let's be honest, stejně to děláme.
Ale strach z toho, že bychom jeden den byly bez těch náznaků kostek na břiše, že bychom se jen váleli a kalorické tabulky nebo nějaký super náramek by nám neukázal určité množství spálených kalorií. Strach z toho, že bychom jeden den nebyli perfektní a nedej bože by si toho někdo všimnul, okomentoval to a už by si nás tak zapamatoval! Ohromná tragédie.

Často přemýšlím nad tím, čím to, že lidi se tak strašně zaobírají názory a myšlenkami těch druhých. Jo, jasně, vyslechnout přátele, být tu pro ně, vzdělávat se, to všechno beru. Ale co je mi potom, že tamten follower na IG si mě odebral jen proto, že jsem přidala fotku, kde mám trochu rozmazanou řasenku? (příklady jsou čistě náhodné, já VÍM, že nikdo by tam takovou fotku nedal...Radši se vyfotíme stokrát a nakonec přidáme hashtagy #vrychlosti #nomakeup #prirozene)

Skončí to miliony komentáři jako "Závidím" a "chtěla bych taky" a já nevím, co všechno. 

Ale pravdou je, že mi můžeme taky!

Není to samosebou jen o tom virtuálním světě.

Mluvím tady o postavě, jídle a spíš o tom výživovém fitness pohledu na svět, ale proto, že já osobně si toho všímám v této oblasti.

Třeba to, že spousta výživových poradců umí skvěle vytvořit jídelníček pro své klienty, dokázat s jejich těly zázraky, pomoci jim se vysekat, připravit na soutěž, nabrat po anorexii. Ale když se snaží najít balanci pro sebe, tak je to téměř nemožné.

Nevím, čím to je, ale i sama u sebe si toho všímám.

Jak jde o druhé, jsem připravena kdykoliv zakročit, pomoct, div se neroztrhnout. Dát jim vše, podporu, motivaci, rady, povzbuzení, jen aby se z toho brzy dostali. 

Jenže když se potom všechny tyto pozitivní reakce snažím vztáhnout na sebe, tak to prostě nefunguje!

Jo, říkám si, že dnešek bude skvělý, tohle stihnu.. A nakonec třeba i jo, ale pochválit se? Ne...to by bylo příliš..sobecké. Odepíšu pěti lidem s radami o PPP, jak se z toho dostanou, že jsou na dobré cestě. A pak sleduju sama sebe u tabulek, jak mi opět vadí, že jsem třeba trochu přejela makra. Já, která to řešit nemusí, na žádnou soutěž se nechystám. Tak o co jde?

Proč je na sebe tak přísný? Protože si sebe tolik neváží? Protože je jednodušší obvinit a seřvat sebe než cizí?

Nebo naopak protože je těžší sám sebe pochválit, ukázat si, že jsem dobrá, že na něco mám?

Třeba příklad...Na mě.

Jsem tu pro své kamarády, ráda pro ně udělám opravdu vše, o co si řeknou. Pomůžu, poradím. Snažím se být pro ně, povzbudit, dodat sílu. Ale sama pro sebe... Nevím, cítím se pak ...sobecky.

Píšou mi sem tam holky s PPP, abych jim poradila, pomohla. Klidně bych se roztrhla, jen aby měly život bez PPP, dávám rady, co pomohlo mně, jak jsem na to šla, nešetřím milými slovy a motivačními citáty. Ale jak jde o mě, zase jsou dny, kdy nedokážu si dát něco navíc, protože bych neměla tu rýhu na břiše. Nemůžu jít tam a tam, protože bych nevěděla, co budu jíst. Protože bych nestihla cvičit. 

A pak se dívám na jiné a říkám si, jo, vnímám to úplně stejně. Ale v realitě to nefunguje. Chci, ale nejde to. Bojuji sama proti sobě,

A když něco dokáži, je to... "Ok,zítra zabereš ještě víc". Ne že by další den patřil odpočinku, ne nepochválím se, neusměji se na sebe do zrcadla, nejsem na sebe pyšná.

Uznávám, že jsem možná extrém, jsem sebekritická až hrůza. Ale nechci taková vždy být. Respektive, nikdy. Chci se umět pochválit, chci si umět dát jídlo bez výčitek, vynechat den cvičení a být v pohodě, někdy říct kamarádovi, že na jeho kraviny (samosebou pokud se jedná fakt o kraviny) nemám zrovna čas nebo náladu (protože oni to dělají občas taky, a to nejen u těch kravin). Být trochu volnější. Mít se více ráda. Více si se vážit.

Asi brzy založím samostatnou jednotku Filosofický koutek.
Možná to budou články plné zmatení, ale vlastně budou plné mě, protože..takto mi to tou hlavou prostě proudí. Já vím, že to nebude vždy všem dávat smysl, ale... já to prostě nezvládám vždy utřídit do smysluplných vět.

Vnímáte to někdy stejně? Tu sebekritiku? Ale zároveň ostatní by člověk omluvil div ne za vraždu(obrazně!!!)? Proč je tak těžké u sebe něco přijmout?

My Story: The Way Out of Neverending Circle

Uplynula zase obrovská spousta času, než jsem se dostala k dalšímu dílu. Že už si to nemůžu ani pamatovat? No, tak to neznáte PPP, tu si člověk pamatuje moc dobře, do všech detailů.
Ale jak jsem si na to vzpomněla dnes?
Upřímně, otevřela jsem si deník a začetla se do zhruba rok a 3 měsíce starých zápisků. Kde jsem popisovala, jak už si vše uvědomuji, že musím začít něco dělat, více jíst, méně skákat po pokoji, ale nezvládala jsem to. Obzvlášť sníst to obrovské množství jídla.. No, to by mě zajímalo, co bych si tenkrát pomyslela o svých porcích teď... Asi bych se hodně divila.
Ale pojďme hezky od začátku. Pokud jste předchozí díly My Story nečetly, tak dávám odkazy. První (zde), druhý (zde) a třetí (zde).

Volníčko a tak

Není možná, ono se to děje, prosím potlesk! Přímo aplaus.. Ne, opět si našla čas, aby sem něco sesmolila.. rozumějte, napsala. Přitom má po matuře, klid, pohoda, jazz a nohy nahoře..
Jooo, tak to asi neznáte můj život.
V něm není téměř nikdy nic jen tak v poklidu, pořád se něco děje a pokud ne, tak moje hlava pracuje na plné oprátky v každém případě, takže si dýžtak nějaké ty jednorožce, duhy a záhady vyfantazíruje.
No, ale teď jsem přesně v tom období, kdy se něco děje.
A děje se toho dost...
A není to zrovna pěkné...
Takže má hlava ještě třeští.

Abych náhodou jen tak neseděla na prdeli, tak k 6ti tréninkům týdně a 3 HIITům (protože prostě stahujeme tuk...a děkujme Bohu, daří se to! #klepu) přibyly brigády.. Množné číslo? Ano..Mám dvě! Asi jsem již psala o tom, že dělám v Kauflandu u pultu s lahůdkami. Ale vzhledem k tomu, že je tam přesně stanovený počet dní, kolik můžete brigádničit měsíčně a na mé výdaje a plány to nestačí (a taky bych se doma asi unudila), volila jsem cestu toho, že si najdu ještě jednu brigádu. A stane se ze mě ještě o něco vytíženější pracant. Takže jako druhou brigádu dělám pokojskou.
Ne, ani v jednom případě nejde o zrovna snovou práci, ale na léto ok a peníze se vždy šiknou.
Do toho musím dohánět svou knižní absenci, takže od maturity (ne, vážně mi nedochází, že to bylo TEPRVE před třemi týdny..zdá se to TAK dávno) mám na kontě už 6 knih a rozhodně nekončím :D
A aby toho teprve nebylo málo, na léto ještě plánuju autoškolu. Jo, já. Já, která tvrdila, že mi to v životě k ničemu nebude. Já, která narazím hned a to jen pohledem vlastně. Ani nebude potřebovat nastartovat..
No, stůjte při mně všichni svatí, aby mi z toho náhodou brzo nehráblo... Ačkoliv, na to je už možná pozdě.. :D

První letošní nadílka jahod! A byly sladké a byly výborné a bylo jich málo.. Aneb můj snack attack v práci :) Chápejte, aby mi to šlo lépe od ruky!

Mno.. musím se přiznat, že najít dobré světlo je nemožné :D Ale jsou tam, opravdu. Mini, ale já o nich vím a o to jde! A ne, není to proto, že je léto. Je to pro to, že mě to baví, naplňuje a není nad to vidět nějaké výsledky tvrdé dřiny! :) Prostě to miluju!

Což potvrzuje i tato fotka.. Zádíčka se nám taky pěkně rýsují.. Jen máme pěkně debilní zrcadlo a nelze nic pořádně zachytit, ale tak.. Minimálně se můžete pokochat vlkem :P

Anoooo, to je triko, které přesně sedí k mé rockerské duši :D Ne, kdysi jsem jej uviděla na Aliexpress a prostě jej musela mít. Je to takový ten crop tok, alá ukazuju tím půl svého pupku, ale prostě mě pobavilo.. A se mnou se to tak moc vylučuje až bylo jasné, že si jej prostě koupím :D #logika

Doufám, že i vy si užíváte sluníčkových dní, ale na druhou stranu doufám, že trochu méně pracovně než já. Prázdniny jsou za pár, takže věřím, že všichni školáci už si taky výskají. Prostě tu máme zas a znovu to skvělé období, plné zmrzlin a ledových nápojů, takže si jej pojďme užít. 

Pojďme překonat ty nejasnosti a nepěkné události. Zase jdu jednou dál... A ač to není každý den jednoduché a plné barev, snažím se. A když, pár slz ještě nikoho nezabilo. Ale zase píšu zmatky na závěr! Nedělej to pořád, matlo!

Přeji Vám krásné dny a užívejte si! :) 

Více foto na mém Instagramu

Křižovatky

Dnes to bude ale o úplně něčem jiném než o fitness, zdravém životním stylu nebo mém životě. Tedy, možná trochu, ale nejvíce bych se chtěla zamyslet nad knihou, kterou jsem právě před chvílí dočetla. Byla silná, to tedy ano. Opravdu silný emotivní příběh, který mě prostě chytil a nepustil.
Nebudu se omlouvat, že to nějak "nepatří" k tématům, o kterých běžně píšu.. Můj blog možná zpočátku měl být zaměřen tím jedním směrem, byla jsem v době PPP a řešení jídla a cvičení bylo to jediné, co se mi honilo hlavou. Ale postupem času jsem došla k tomu, že je mnohem lepší, když mám zase blog jako místo, kde si můžu postěžovat, vylít srdíčko, předat nápady nebo být prostě v kontaktu s těmi, které mé žvatlání alespoň trochu zajímá.
Takže proto dnes o knize... Jelikož a protože já jsem knihomil a bez knih jsem během učení na maturitu fakt těžce přežívala a teď čtu jednu za druhou, i přes brigády a jiné povinnosti. A cítím se zase skvěle, naplněná. Obzvlášť po dočtení této. A už mlčím s úvodem, jdu se vykecávat dále na téma knihy s názvem Křižovatky od Williama Paula Younga.

 Od tohoto autora jsem již dříve četla Chatrč, taky výborná kniha. Úplný bestseller a myslím, že právem. Svým způsobem Young asi dokázal, aby se lidem do podvědomí opět dostal Bůh a nějak si svým způsobem získal místo v některých srdcích. A víte co? Je to jedině dobře.

Jeho další bestseller tedy nese název Křižovatky.. Proč?

Asi proto, že hlavní hrdina se na nich ocitá velmi často. A tím nemyslím křižovatky v rámci silnic a jiných hmotných cest, ale v rámci rozhodování a poznávání sám sebe. Možná proto mi to bylo tak blízké, protože ..všichni máme spoustu křižovatek kolem sebe, spousty cest a rozhodování a já jsem přesně ten typ člověka, který šíleně dlouho přemýšlí a jen myslí na to, jak si zvolí a už to bude špatně. Tato kniha mi svým způsobem ukázala, že... si nelze vybrat dobře nebo špatně, vždy to tak nějak patří do naší cesty. I bez toho "špatného" rozhodnutí bychom se nikdy neposunuli dále. Stáli bychom na místě a utápěli se v tom, co je. 

A i když je to někdy těžké nebo v tu chvíli nepochopitelné, je třeba se hnout. Nezmrznout na jednom místě. Dát šanci novým věcem, novým lidem, novým příležitostem.

Musím se přiznat, že hlavní hrdina, Tony, mi byl strašně nesympatický. Alespoň zpočátku. Popisuje tam, co všechno udělal své rodině, manželce a dceři, jak se uzavírá sám v sobě a jediný on je ten správný, kdo má pravdu, kdo má právo všechny řídit a rozhodovat o tom, co je dobré a co špatné. Jako by nějaký nadčlověk (Nietzsche by ze mě měl radost! :D ). Ale skutečnost byla úplně jiná.

Už asi pracuje trochu můj psychologický mozek.. A tak mi bylo jasné, že se z člověka taková zrůda nestane jen tak. Vždy je nějaký kořen, nějaké semeno, které v člověku onu nenávist a bolest zakoření. A tím, že se sám nadále utápí v lžích a utrpeních druhých, které sám způsobuje, dává úrodnou půdu právě všem těm nesprávným vlastnostem.

Ale asi by to nebyl Young, kdyby to nemělo mít nějaké rozuzlení. Konkrétně nějaké v nápravě, Bohu, smrti a lásce.

Nechci prozrazovat příběh. Za prvé je poměrně složitý a za druhé jsem zastáncem toho, že by si to měl člověk spíš přečíst bez toho aniž by předem věděl. Lépe se pak dělá vlastní úsudek a názor. Po přečtení názoru někoho jiného se poté do vašeho vždy vpletou alespoň tenké nitě jeho názorů. Můžeme se bránit jak chceme, ale je to tak.

Ale pravdou je, že mě příběh naprosto unesl. Nejsem schopna slov, ani taková neznám. Jen přemýšlím, jak je někdo schopen vůbec něco tak geniálního vymyslet. Poskládat slova do smysluplných vět, dát tomu zápletku, postavy, místa, činy. Začátek a konec. Smysl. Vdechnout tomu vlastně život.

Je to dechberoucí. 

A taky jsem teď naprosto přesvědčena o tom, že.. 

...že se vše děje pro nějaký důvod. On ho zná, my nemusíme. Časem  k němu dojdeme. A i kdyby ne, tak co na tom záleží? Všechno řídí Jeho láska, Jeho vůle. A pokud svá srdce otevřeme a pustíme Jej dovnitř, dostane se nám těch nejkrásnějších darů.

Ano, mluvím o Bohu. 

Ne, nejsem žádná šílená zarytá křesťanka. Spíš mám k tomu všemu svůj vlastní pohled a svůj vlastní přístup a spousta katolíků a lidí, co chodí do kostela, by mě asi ukamenovala. Ale já to takto prostě cítím a vím, že je to správné.

Pár dní zpět se u nás doma udála nemilá událost a ... v takových chvílích je asi normální hledat někoho, koho by člověk mohl obvinit. 

Ale..asi to nemá smysl. Proč by vždy za vším musel někdo být? 

Chápu, že je to pak pro člověka asi jednodušší. Vypořádat se s tím. Protože má dojem, že někdo tu vinu má a tím jako by částečně odpadla ze mě. 

Ale kdybychom se místo toho radši postavili věci čelem, neutíkali, porvali bychom se s celým problémem mnohem lépe. Já neříkám, že je to snadné. Sama moc dobře vím, že není. Tolik let jsem utíkala. A stále někdy utíkám. Protože je to jednodušší.. A jsme jen lidi..Chceme to mít jednoduché. Nechceme trpět. Chceme odplatu, protože někdo se má lépe a někdo takové utrpení neprožil. 

Asi tomuto světu úplně nerozumím a ...ani nechci. Uvědomuji si čím dál tím víc, že do této doby moc ani nepatřím. A ani nevím, do jaké bych měla patřit. Jen cítím, že mám úplně jiný pohled na svět než většina lidí.

A vždy když najdu nějaký příběh, knihu, povídku, píseň, melodii, obraz, tanec,....co je s tím mým vnímáním alespoň nějak v souladu, něco mi to vyjadřuje, cítím se povznesena a mnohem lépe. Tohle byla jedna z těch knih. Která mi zase vlila sílu do žil.

A nejen k tomu, abych sama žila, ale.. abych pomáhala žít jiným. Abych uměla dodávat naději a povzbuzení. Abych dokázala najít úsměv na tváři i v ten nejhnusnější den. Abych uměla být milá i na lidi, kteří vstali levou nohou z postele a mají velkou potřebu si to vybíjet zrovna na mě. Abych se dokázala budoucnosti a všem svým ostatním strachům postavit.
Právě teď mám k tomu spoustu sil a jsem Ti za to vděčná, Pane... Vím, že přijdou pochybnosti (stále jsem to já), ale... budu se jim bránit.

Vím, že tento článek ve výsledku o té knize moc nebyl, ale já chtěla spíš psát o tom, jak na mě působila, co mi přinesla.. A to jsem myslím naprosto vystihla.
Zase je změť, zmatek, chaos mých myšlenek. Ale já to prostě asi jinak neumím.
Vřele ji doporučuji ke čtení. Opravdu! Věřím, že si Vás získá. Ať už věříte nebo ne. Dejte jí šanci, půjčte si ji a nebo rovnou kupte.. Protože rozhodně za to stojí.

A pokud ji někdo z Vás již četla - jaký máte názor? :) Taky jste byli tak unešení?

My dishes 2.2 (Květen)

Zdravím v sobotní podvečer :)
Přicházím s dalším dílem My dishes, tentokrát z měsíce května. Jak víte, měla jsem docela čas na to si chystat nějaké jídlo, respektive.. čas úplně nebyl, ale.. maturita a učení se dá stranou, když je hlad :D Takže mám docela dost fotek :)
Jinak čím se zabývám teď, když už mám v podstatě prázdniny? No, pravdou je, že jsem se vlastně ještě pořádně nezastavila. Byla jsem u kadeřnice, na dalších přijímačkách, předávání maturitního vysvědčení a taky v práci - no, brigádě. Dělám v Kauflandu u pultů s lahůdkami (saláty, pomazánkami), sýry a salámy. Hrozná práce, říkáte si? Jako asi nemohu ještě být objektivní, byla jsem tam všehovšudy třikrát, ale pravdou je, že směny utíkají rychle, jsou 8mihodinové s jednou pauzou (30min) a všichni okolo jsou moc milý a pomáhají mi, kde se dá. Nemyslím tím zákazníky, tam je to dost různorodé, někteří jsou hodní a milí, ale někteří jsou prostě naštvaní na celý svět a tím to pro ně končí. Neocení nic.. Ale taková je prostě práce s lidmi... 
A taky jsem hrozně ráda, že konečně stíhám nějaké to čtení, věnování se kamarádům.. Prostě, paráda! :) Výsledky z žádné školy zatím nemám, trochu se jich upřímně bojím, stále se mi honí hlavou, co bych asi taky dělala, kdyby nic.. Ale je třeba tyto negativní myšlenky potlačit a...prostě vše dobře dopadne! :)
Jooooo! A asi jste si všimli, že je nový design.. Není to nic extra oslnivého, ale cítila jsem, že to chce změnu :) Tak jsem se o něco pokusila a docela se mi líbí. Úplná změna barvy, ale upřímně, já jsem prostě rockerská duše, a tak je mi ta černá nějak bližší :3 :) A už končím, úvod bude nakonec delší než vše ostatní :D Jde se na to jídlo!!!!

A hned začneme dobrotou - rýže a pečené kuře :3