#random

Jak jsem slíbila, tak plním. Ačkoliv, ano, je už čtvrtek, to jsem si fakt pospíšila, čas utíká mnohem rychleji než v normální týden, a to mám pocit, že jsem toho zase tolik nestihla.
Zatímco většina z vás se asi raduje, že se školní týden pomalu blíží ke konci, já přemýšlím, čím to je, že se zase nebezpečně blíží pondělí a s ním krutá školní realita.
Hm, tím nechci říct, že by to ve škole byla kdo ví jaká hrůza, testy, zkoušení,...z tohoto úhlu pohledu je to asi spíš pohoda, ale.. Strašně mi vadí, že se třeba v mnoha předmětech fakt nic neděje, nebudu z nich maturovat a už mi k ničemu nebudou, ale stejně tam musím sedět, dělat, že poslouchám a nelítám někde v oblacích, psát si zápisy... Přijde mi to prostě jako ztráta času. Kdyby nám daly volno, a já bych se konečně dostala pořádně k maturitním otázkám, byla bych radši. Nebo kdybychom měli více hodin předmětů, ze kterých maturovat budeme.
Ale to by se asi musel změnit školní systém, což v naší zemičce trvá vždycky dlouho, takže už mám asi smůlu a ještě to budu muset dva měsíce přežít... A začít se učit doma - jop, nadlidský úkol!

Chvílemi to vypadá na to, že už se svými barvami vyrukuje jaro, a to mi lepší náladu :)

Ale na druhou stranu jsem toho za ten týden volna stihla dost. Zpracovala jsem si spoustu otázek, takže jen doufám, že mi z nich alespoň něco v hlavě zůstane.

Taky jsem se viděla s kamarádkou...po roce a půl! Ne, neptejte se mě, jak se to stalo. Nechtěly jsme to tak ani jedna, ale někdy prostě není přáno. Nicméně, jak jsem se trochu bála, jaké to bude, bylo to super! Pokecat si, sdělit novinky (a že jich bylo), prostě spolu pobýt, i když venku byla strašná zima a v restauraci příliš draho (čaj za 40 kč? Já nevím, jsem divná, že mi to přijde divné a moc?). Jen doufám, že příště to bude dřív :)

A světe div se, i další setkání s kamarádkou jsem stihla, to "jen" po měsíci a půl.. 

Chvílemi opravdu přemýšlím, čím to je, že ten čas nemám. Jasně, škola zabere hromadu času, cvičení, večer zase něco do školy nebo konečně čas na knížku. A víkend? Jo, kamarádi třeba někam jdou, taky jsem zvaná. Ale víte co, když je od začátku jasné, že se jde obcházet místní hospody a bary, tak ani nemám chuť. 

Proč? Protože bych si to neužila. Zpočátku bych možná s někým pokecala, ale na druhou stranu je tam vždycky tolik lidí, že to taky není úplně možné. A postupem času jsou oni nalitější a já se cítím trapněji, že piju jen čaj/vodu... 

Takže z jejich strany se ozývá smích, hluk, pomalu se začínají probouzet choutky, které jsou pro mě dávno uzamčené v nějaké skříni, a já jen sleduji telefon a přemýšlím, jestli by bylo moc blbé už vstát (je třeba 22...) a odejít.

Tolik k mým pocitům...

Jestli chcete pocítit #nebevhube, tak tohle crunchy arašídové másličko je rozhodně ta správná volba!! 

#random se tento článek z velké části jmenuje proto, že se fakt nechystám držet jedné nitě povídání. Jen aby bylo jasno...

Asi po třech letech jsem objevila nějaký svůj starý blog. Musela jsem se tam pozastavit a přečíst si, co jsem dříve psala. Ok, uznávám, u některých věcí mi bylo spíš trapně, než že bych se cítila hrdá, ale na druhou stranu si myslím, že jsem uměla psát lépe než teď.

Jako by když jsem byla mladší, jednodušeji se mi vyjadřovaly myšlenky a pocity, nepřemýšlela jsem tolik nad volnou slov, prostě jsem to ze sebe dostala. A i když se to často pohybovalo někde na rozhraní šílených metafor a asociací, stejně si zpětně vybavím, o čem jsem to psala. Drsné, jak některé věci člověk z hlavy nevytěsní..

A taky jsem objevila jiný blog, který jsem tenkrát sledovala. Holčina, která píše úžasné příběhy. Fan fiction většinou o kapelách, žánr, který by se asi většině lidí nelíbil (respektive by jej spíš odsuzovali), ale já úplně pocítila nostalgii, jak jsem se znovu začala hrabat v těch složkách a pročítat ty příběhy. 

Obdivuju její styl, myslím, že má na to psát nějaké knihy. A co víc, vzpomněla jsem si, jak to byla právě ona, kdo mě často tak nějak vnitřně "donutil" začít psát.

Chtěla jsem taky... povídky, knihy, myšlenky, cokoliv. Jen vzít papír, tužku a nechat vše v hlavě přenést na papír.

Poslední dobou to nebylo příliš jednoduché. Tedy, vždycky se mi lépe psalo, když jsem neměla zrovna dobrou náladu. Což jsem samosebou ráda, že už neupadám do takových zbytečných depresí jako dřív a umím se lépe potýkat s určitými skutečnostmi, ale nevím proč, nějak tím zmizela i má tvůrčí schopnost.

Ale tím, jak jsem to opět začala číst, se ve mně znovu začala probouzet. A já po strašně dlouhé době psala a psala a po pěti slovech to neměla chuť celé poškrtat, zmuchlat do kuličky a vyhodit.

A ten pocit je k nezaplacení....

Protože jestli něco umím, tak je to utrácet! Aktin mě jednou přivede na mizinu! :D

Ještě mě čeká zítra odjezd do Brna a návštěva sestry. Abych jen neseděla doma a aspoň něco o těch prázdninách prožila. 

Možná z toho vyjdou nějaké fotky.. teda, určitě, zřejmě si budu hrát na modelku :) Tak se dýžtak něco hodím.

Mějte se hezky a opravdu gratuluji těm, kteří se dostali až sem. Vím, že to asi nedává vždy smysl, nebo ne vám, ale...prostě jsou chvíle, kdy ze sebe potřebuju jen proud myšlenek dostat, a ne přemýšlet nad tím proč a jak...