Co mi PPP dala a vzala...

Článek, nad kterým uvažuju už dlouho. 
Už dlouho...jestli jej vůbec napsat, jestli jej vůbec zveřejnit, jestli nad tím vůbec chci přemýšlet. Ale tak nějak se ukazuje, že..možná třeba ani vždycky nechci, ale stejně to dělám.
Jsou to...nějaké dva roky, co jsem se z anorexie začala dostávat a jsou chvíle, kdy mi pomalu ani nedochází, že je to vlastně tak "dávno". Jenže na druhou stranu, jindy se ukážou chvíle, kdy sedím a přemítám, jestli to někdy z člověka vyprchá...jako skutečně...jestli to někdy prostě úplně opustí jeho hlavu a myšlenky..

Možná je to tím, že mi sem tam nějaká dívka napíše, že se potýká s něčím podobným, neví si rady, potřebuje pomoct, vyslechnout. Možná i tím, že jsem sama objevila starou fotku, která mi ukázala, jak zle jsem na tom byla (čím to, že si to takhle šílené vůbec nevybavuju...?).
Prostě a jednoduše, nějak jsem se rozhodla se tomu postavit a skutečně se nad tím zamyslet, protože...ač všichni říkají a asi se tak nějak všeobecně ví, že PPP (poruchy příjmu potravy) toho člověku hodně vezmou, já nalezla i několik věcí, které mi naopak anorexie dala. A víte co je zvláštní? Že jich vlastně není až tak málo.

Rozdíl - 2 roky, cca 15kg 

CO MI VZALA

Začněme tou horší stránkou... protože, od té se dostaneme k těm světlejším věcem...tak nějak, ať to jde v ruku v ruce s pozitivním myšlením.



Vzala mi...

...asi tak 15kg na váze...což se nemusí zdát jako bůh ví jak vysoké číslo, ale...vzhledem k tomu, že měřím skoro 180cm a v nejhorším stádiu jsem měla téměř 50kg, je to vlastně děsivé víc než dost.
Asi není nutno k tomu dodávat, že jsem opravdu vypadala jako kostlivec - vcuclé tváře, vystouplé licní kosti, žádná barva ve tváři, věčně bledá. Neutuchající zima, a to i když bylo doma topení na plno a já měla triko, svetr a mikinu. Vzala mi veškeré ženské křivky, prsa, vlasy,...

...úsměv. Za boha si nemůžu vzpomenout, kdy jsem se v té době smála. Ani čemu. Prostě nic takového nebylo. Všechno mi připadalo depresivní, nic mi nedělalo radost, nejčastěji jsem čučela do zdi nebo shlížela lidem blogy a instagramy s jídly a sama si nadávala, že nic takového já přece jíst nemůžu.
Z toho vyplývá, že mi vzala i čas. A spoustu času - to víte, cvičení nějaké 3 hodiny denně, sledování talířů jiných, nadávání si, sebelítost...najednou je půl dne v prčicích, člověk ani neví jak. K tomu si přičtěte, že je člověk hrozně unavený a má pořád chuť spát. A někdy taky chodí do školy a dělá jiné povinnosti.

...chuť se socializovat. A to jakkoliv. Nechtěla jsem jít ven s přáteli, nechtěla jsem jet s našima na výlet, k babičce, do kina,...Nechtěla jsem mezi lidi. Chtěla jsem a potřebovala jsem být sama. Protože mě přece nikdo nechápal, nerozuměl mi - a jak by taky mohl, uzavřela jsem se do sebe a s okolím nechtěla nic řešit. Zpočátku jsem si hlavně sama nechtěla ani přiznat, že vůbec nějaký problém mám. Takže svým způsobem nebylo o čem mluvit - všechno jsem popírala. Sobě i ostatním.
Později, když přišly ty chvíle, kdy už jsem si to docela začínala připouštět, jsem stejně neměla odvahu za někým jít. Pořád jsem si říkala, že mě nepochopí, odsoudí, nebudou mít rádi... A zase jsem se uzavírala do toho kruhu samoty.

...přátele. Je to hrozné to napsat (a vůbec sama sobě přiznat), ale je to tak. Jsou lidi, které jsem tím ztratila. Tím, že jsem se začala odtahovat, přestala chodit mezi ně a hodně tím, že jsem přestala pít alkohol. Když jsme se po nějaké době viděli, byli jsme už každý někde jinde a...víte jak to je, někdy se můžete snažit sebevíc, ale sloučit staré vazby už nelze.
Nějakým způsobem jsem se potom posunula, začala svět vnímat jinak a zabývat se jinými věcmi a někteří lidi okolo mě to úplně nechápali. Říkali, že jsem se změnila a...já ani nevím, jak to teď úplně popsat. Prostě já jim nikdy nevysvětlila, co se stalo a dělo, a proto mě oni vlastně ani nemohli nikdy plně pochopit. Na druhou stranu, nechtěla jsem to udělat, svěřit se, protože jsem věděla, že by to nic nezměnilo, nebyla bych pochopená...
Někdy prostě poznáte, že se cesty rozchází a...lidi často lpí na minulosti a společných vzpomínkách a i já jsem to tak měla...ale po čase mi došlo, že...když jsem s nimi, tak už to není to, co bylo. A že žít tou minulostí, vzpomínkami nemá smysl...protože život jde dál. A když se teď jednou za čas vidíme, je to už jiné. Neříkám, že je to špatné, jsem ráda, že je můžu vidět, ale...už to prostě není tak, že bych měla potřebu s nimi trávit veškerý svůj volný čas.

...zdraví. Což tedy souvisí s těmi kily dole, ale...chci to tak nějak zdůraznit. Protože si nepamatuju žádné jiné období ve svém životě, kdy bych trávila tolik času po doktorech různých odborností. Pořád mi brali krev, zjišťovali, co by mohlo být špatně, kde je chyba a proč je mi špatně a bolí mě břicho a...nebyli schopni na nic přijít. A já jim všem zarytě tvrdila a lhala do očí, že anorexii nemám, že jím dostatečně, že nemám žádný takový problém. Že mě jen bolí břicho a chci se té neskutečné bolesti co nejdříve zbavit.
Začalo to bolestmi břicha, přidaly se i bolesti hlavy. Padaly mi vlasy, měla jsem úplně ledové ruce i nohy, protože se mi nedokrvovaly. Tlak jsem měla ještě nižší než obvykle (což v mém případě je fakt někde na hodnotách 60/40), často se mi motala hlava, chodila jsem na kontroly štítné žlázy a...no, ke konci už jsem fakt docela trpěla syndromem bílého pláště, protože...jsem se setkala s desítkami lékářů a stejně mi žádný nebyl schopný pomoct...
...v té době jsem jim to tak nějak vyčítala a házela vinu na ně, teď je mi to docela líto, protože...oni skutečně dělali to nejlepší, co mohli a já...jsem si jen tvrdohlavě stála za svým a nechtěla jsem přiznat nic ani sobě ani jim.

...menstruaci. Poněkud intimní téma, ale na druhou stranu věc, která je ve spojení s PPP docela běžnou záležitostí. S nízkým procentem tuku prostě zmizí. Stejně tak jako se stresem, nedostatkem vitamínů a živin celkově. Vždy to u mě bylo jako na houpačce, takže jsem tomu ani ze začátku až tak nevěnovala pozornost, že ji nemám. Ale pak to začalo být nějaké dlouhé. Ne, že by mi chyběla (to asi ani nejde, aby tohle někdo postrádal), ale doktoři se na to často ptali. A gynekoložka měla opravdu starost...Protože na přístrojích a prohlídkách bylo všechno (relativně) v pořádku.
Ona ostatně byla jedním z těch prvních lidí, kteří mi do hlavy nasadily brouka. Že jako fakt mám asi nějaký problém. Když mi začala povídat o tom, že jsem přesně v tom věku, kdy menstruovat je v podstatě nejvíc nutné pro budoucí možnost otěhotnění a vůbec plodnost. Jasně, ve vzduchu visela ta možnost nasadit hormonální antikoncepci a navodit to uměle - ale to já nechtěla, nedávalo mi to smysl (antikoncepci abych v budoucnu někdy snad otěhotněla? Trochu na hlavu systém!). Takže se muselo jít jinou cestou...


...sebe-lásku/vědomí/důvěru. Pomalu a jistě jsem se propadala do stavu sebelítosti a...jak to nazvat...sebedestrukce? Nenáviděla jsem se. To, jak jsem vypadala. To, jak jsem se chovala. To, co mě vůbec dovedlo k tomu, že jsem se dostala až tam, kde jsem byla. Nenáviděla jsem ten hlas v hlavě, který neustále chtěl víc (respektive míň kg)...neustále mě tlačil jít dál, do větších extrémů. Nic nebylo dost. Hlas, který mi pořád dokola opakoval, že jsem neschopná, nic jsem nedokázala a nic nedokážu.
A i časem, když jsem se z toho začarovaného kruhu začala dostávat, mě pořád obklopoval a hlodal mi svědomí...říkal mi, že mě stejně nikdo nebude mít rád, že budu sama, že...nemám žádnou cenu.

CO MI DALA

Tohle je takovou zvláštní kapitolou, protože...jde o to, co mi dala anorexie jako taková, ale i o to, co mi dalo to léčení, cesta ven a všechno s ní spojené a samotný život po ní. Někdy by bylo možná lepší spojení "co mi vrátila" nebo co mi vrátila s ještě větší intenzitou, ale all in all jde o to podobné.

Dala mi/vrátila mi...

...kila zpátky. Logicky. Ale nikdy bych nečekala, že budu vlastně ráda, že jsem přibrala svých 15kg zpět. A možná i o něco víc vlastně. Dřív jsem to měla v hlavě nastavené, že je ok mít nějakou váhu - nedocházelo mi, že každý je jiný, jinak vysoký, má jinou stavbu těla. Prostě číslo a tečka. Ale díky bohu mi to došlo. Že je to JEN číslo a důležité je, jak se člověk cítí, zdraví a vnitřní spokojenost.
S klidným svědomím můžu říct, že jsem na sebe hrdá, jakou cestu jsem v tomto urazila. Pamatuji si na začátky, kdy jsem se pořád sledovala v zrcadle, jestli to přibrané kilo náhodou není už někde vidět. A když to srovnám s tím, jak teď jsem ráda, že mi třeba narostl zadek nebo biceps byť jen o 0,5cm. Úsměvné :-)

...úsměv. Jo, vrátil se. Jsou chvíle, kdy to není ještě úplně lehké, kdy stále sama o sobě pochybuji a nejsem si jistá tím, co jsem vybojovala. Ale nakonec mi to vždy dojde. A usměju se nad tím. Protože...úsměv je tak...uvolňující! Není nic úžasnějšího než se zcela upřímně z plna hrdla rozesmát, až člověka z toho bolí břicho a tečou slzy a na konci vlastně ani neví, čemu se směje. Miluju ty stavy...je to jako...by Vás někdo pustil a vy roztáhly křídla a letěly. A užívaly si to...

...přátele. Něco ztratíš, něco najdeš. Díky PPP jsem poznala spoustu nových lidí. Lidí, kteří si třeba prošli něčím podobným - s některými jsem se seznámila osobně, s některými přes Instagram nebo blog...ač nás spojuje něco svým způsobem tak negativního, pouto samotné je silné a pozitivní. 

Tím, že jsem se více otevřela světu, jsem poznala další lidi. A musím se přiznat, že...bohužel se s nimi třeba nevídám tak často, jak bych chtěla, ale o to cennější pro mě ty vztahy jsou. Poznala jsem lidi, před kterými jsem od samého začátku byla sama sebou a nikdy...se mi nestalo, že by mě za něco nepřijali. Já nevím, třeba jsem divná, ale...vždycky jsem měla pocit, že jsou věci, které musím skrývat, se kterými nemůžu vyjít "na veřejnost", že mě prostě lidi odsoudí. A ona to není pravda.. Neskutečný pocit...

...rodinu. Jo, všichni víme, že rodinu máme a jen tak o ni nepřijdeme. Ale já si to asi nikdy pořádně neuvědomovala, dokud se mi tohle nestalo. Respektive mi nedocházelo, jak moc tu pro mě je.
Rodiče, kteří se mnou byli, chodili se mnou po těch doktorech, snažili se mi pomoct, vyslechli mě a neodsoudili. Sestra, která mě podporovala, dodávala odvahu, sílu...a to ačkoli jsem nikdy pořádně nikomu nevysvětlila všechny důvody, proč to vůbec vypuklo nebo kde byl začátek.
Myslím, že od té doby, co jsem se z toho začala tak nějak opravdu pořádně dostávat, mám v rodině nejlepší vztahy, jaké jsem kdy měla. A jsem za to strašně vděčná...a šťastná!

...zdraví. Nízký tlak mám prostě zděděný, to se asi nezmění, ale...bolesti břicha zmizely, hlava bolí jen v období chřipky nebo když málo piju, není mi věčně zima, vlasy rostou. Neloupe se mi kůže, nemotá denně hlava, nejsem nekonečně unavená.
Zdraví je hrozně cenná věc a člověk si to neuvědomuje, dokud o něj někdy nějakým způsobem nepřijde.

...menstruaci. Byla to dlouhá cesta. A úplně bez pomoci nějakých hormonů to nešlo - ale jak jsem si přála, vše v pro tělo přirozeném duchu (žádná HA). Doteď to není úplně ideální, ale...to je prostě většinou tím, že si některé věci příliš beru a stres mě stále někdy dohání.
Mám jednu takovou vzpomínku, která mě naprosto v tomto probrala. Nejsem si jistá, kde jsem přesně byla, ale jde o tu sílu té situace - někde jsem tedy byla a okolo šla mladá maminka s malou holčičkou. Ona byla taková...hrozně hezká, živá, veselá, skákala, zpívala...byla úplně bezstarostná. Ne tak otravně, jak některé děti umí být, ale...přišla mi roztomilá (chápejte, mně! Ještě na mě opravdu mateřský pud nepřišel...a nikdy jsem k dětem neměla bůh ví jaký kladný vztah) a...do hlavy mi v tu chvíli přišla myšlenka, že...bych něco takového přece jednou taky chtěla. Co když nebudu moct? Sama bych se o to připravila...svou hloupostí. Rozbrečela jsem se. Přímo na ulici/veřejnosti, kde jsem byla. A strašně, strašně moc to chtěla změnit.

...chuť žít a prožívat. Více si všímat a vážit maličkostí. Radovat se ze slunce. Víc číst a víc psát. Chodit na procházky. Tančit. Zpívat. Být otevřená lidem, pomáhat jim, když je možnost. Trávit čas s rodinou, mluvit s nimi. Jezdit na výlety. Být s přáteli. Chodit do kina a na koncerty.
Ale dělat i trochu ztřeštěné věci, různé "challenges" nebo jak to nazvat. Zůstat celou noc vzhůru (done), úplně náhodně někam jet na výlet, v noci jít někam na hory nebo plavat do rybníka, jít do karaoke baru, tančit v dešti. Malovat obraz různými částmi těla. Nebo házet šipky do balonku napuštěných barvou, jako to bylo v Deníku princezny. Navléct se do šílených hadrů a něco lidem nabízet. Vzít kytaru, chodit po městě a zpívat. Maraton filmů. 10 000 kcal challenge. A je toho další spousta, co mě napadá.

...sílu. A tím nemyslím jen tu fyzickou, jako že jsem nabrala nějaké svaly a jsem teď hrozně #fitnessgirl. Ale myslím především tu duševní. Rvát se za to, co mám ráda, za své názory, za to, co chci. Bojovat a nevzdávat se. Ozvat se, když se mi něco nelíbí. Překonávat ty hlasy, které se v hlavě ještě někdy ozvou. Nedovolit jim, aby byly tak intenzivní jako kdysi. Věřit si a věřit v sebe. Pochválit se. Nacházet ve všem něco dobrého. Učit se z chyb a znovu je nedělat.
Neříkám, že je to tak vždy. To ani zdaleka ne. Stále se učím. Stále jsem jen člověk a pochybuju. Ale myslím si, že ten posun je 100% znát.

....sebe-lásku/vědomí/důvěru. S klidem už můžu říct, že se přijímám taková, jaká jsem. A nechci to měnit. Věřím si a vím, že když chci, tak dokážu spoustu věcí.
U sebevědomí to ještě stále pokulhává, ale...snažím se, opravdu se snažím.

Celkově si myslím, že co se týče toho sebepřijetí, je to cesta na dlouhou trať, někdy možná i na celý život. Člověk se mění, vyvíjí a každý posun a každý svůj krok má tendenci nějak označkovat, hodnotit. Vím, že je spousta věcí v mé minulosti, u kterých bych byla radši, kdybych je nezažila. Ale taky vím, že kdyby se nestaly, nebyla bych taková, jaká jsem. Neposunula bych se. Trčela bych zaseklá někde uprostřed ničeho a udělala třeba těch chyb ještě víc.
Možná ne, možná jo. To už se nedozvím.

Ono to trochu vypadá, že to, co si anorexie vzala, mi potom i vrátila, ale tak to rozhodně není. Nebo aspoň ne doslova. To, co mi zpětně dala, je...ani nevím, jak to popsat, je to prostě úplně jiná intenzita. Mnohem více si toho všeho vážím. Umím to více ocenit. A více za to děkuji. Protože vím, že to není samozřejmost a je to křehké.
Nebyla to hezká zkušenost a jak říkám, jsou chvíle, kdy mě některé myšlenky ještě dohání. Ale co vím s naprostou jistotou je, že mě to opravdu posílilo a posunulo. A že v tomto smyslu jsem vlastně ráda, že jsem to prožila a hlavně překonala a můžu teď mnohem lépe některé věci pochopit, vidět, vnímat, prožívat, cítit.

Napsat tento článek mi trvalo poměrně dlouho. A asi ani zdaleka nepojal to všechno, co bych ráda vyjádřila. Ale některé věci jsou prostě jen v nás a vyjádřit je...není tak lehké. Někdy se na Vás někdo podívá a vy víte naprosto přesně, že on to chápe a bere. Že prostě ví. A je to tak v pořádku. Ale já mám někdy problém dostat všechny své myšlenky, tu změť, ten chumel v mé hlavě, do slov...Proto mám často pocit, že...to co napíšu, ve skutečnosti dává smysl jen mně. Ale spousta lidí mi řeklo, že to tak není, a že tomu rozumí. Tak...já jen doufám, že toto bude další z těch případů.
A hlavně, že to třeba vůbec někdo zvládne dočíst až do konce. Protože si uvědomuju, že je to fakt dlouhé. A že ne každý je takový čtenář jako já.

INSTAGRAM / FACEBOOK