Co mi PPP dala a vzala...

Článek, nad kterým uvažuju už dlouho. 
Už dlouho...jestli jej vůbec napsat, jestli jej vůbec zveřejnit, jestli nad tím vůbec chci přemýšlet. Ale tak nějak se ukazuje, že..možná třeba ani vždycky nechci, ale stejně to dělám.
Jsou to...nějaké dva roky, co jsem se z anorexie začala dostávat a jsou chvíle, kdy mi pomalu ani nedochází, že je to vlastně tak "dávno". Jenže na druhou stranu, jindy se ukážou chvíle, kdy sedím a přemítám, jestli to někdy z člověka vyprchá...jako skutečně...jestli to někdy prostě úplně opustí jeho hlavu a myšlenky..

Možná je to tím, že mi sem tam nějaká dívka napíše, že se potýká s něčím podobným, neví si rady, potřebuje pomoct, vyslechnout. Možná i tím, že jsem sama objevila starou fotku, která mi ukázala, jak zle jsem na tom byla (čím to, že si to takhle šílené vůbec nevybavuju...?).
Prostě a jednoduše, nějak jsem se rozhodla se tomu postavit a skutečně se nad tím zamyslet, protože...ač všichni říkají a asi se tak nějak všeobecně ví, že PPP (poruchy příjmu potravy) toho člověku hodně vezmou, já nalezla i několik věcí, které mi naopak anorexie dala. A víte co je zvláštní? Že jich vlastně není až tak málo.

Rozdíl - 2 roky, cca 15kg 

CO MI VZALA

Začněme tou horší stránkou... protože, od té se dostaneme k těm světlejším věcem...tak nějak, ať to jde v ruku v ruce s pozitivním myšlením.

Je to za mnou...

Ok, jak se tak na to dívám, už je to zase skoro měsíc, co jsem něco přidala.. A fakt to není tím, že bych nechtěla.. Poslední týden jsem měla neskutečný absťák už, chtěla jsem si číst, psát, hlavou se mi honila asi tak miliarda myšlenek a...prostě nemohla jsem, ještě ne..

Ale teď už můžu... Proč? Aaaano, je to tak, světe div se, ale ony slavné přijímačky (proč píšu "slavné" netuším) jsou za mnou.
Pocit je to strašně zvláštní, protože ..byly teď v neděli, takže to není ještě natolik dlouho, aby si to má tvrdohlavá hlavinka už uvědomila. Ale ono to je rozhodně poznat na tom, že mám najednou čas. Ano, jako že se nedrtím fyziologii ledvin, ani fyzikální vzorečky a ani elektronovou konfiguraci prvků...

Tak nějak si uvědomuju, že můj život byl poslední dva měsíce fakt nudný (až na pár světlých výjimek).
Nevím, jestli jsem o tom někdy psala, ale výuka biologie na gymplu, kde jsem chodila, neprobíhala...no, jak to říct..zrovna tak, jak by asi měla. Naše učitelka si vždycky sedla na lavici, vytáhla své pletené ponožky a začala povídat... monotónně...a když jste se po půl hodině vzbudili, většinou jste zjistili, že mluví o delfínech, zemědělském bloku na té škole ještě za dob KSČ, nebo jakými způsoby procvičovat mozkové nervy (ve tmě si nerožnout a snažit se i tak zasunout klíč do zámku a odemknout si :-D). No, stručně řečeno, biologii člověka jsem se teda učila v podstatě od základů. Díky Bohu jsem objevila prima videa, kde je to skvěle vysvětlené, popsané, někdy i nakreslené..(pokud to někoho zajímá, tak boží videa ZDE s českými titulky - ale nejsou tam všechna -a TADY s anglickými - a není tam jen biola, ale hromada dalších předmětů, fakt šikovně vymyšlené)
Z chemie tam byla především biochemie a z té jsem si, světe div se, ještě i dost pamatovala. Takže jsem jen popadla staré sestřiny sešity (protože já své dávno vyhodila :-D a ano, ona z toho maturovala před asi 8 lety a stále leží doma), nějaké učebnice a šlo to. Sem tam něco dohledat na netu, ale..prostě s tím nebyl až takový problém.

Největším oříškem byla fyzika, která byla na Fyzioterapii. A když říkám oříšek, vlastně tím myslím obrovský ořech. Tvrdý a nerozlousknutelný. Strašně jsem si říkala, že to půjde a že to dám na poslední chvíli, ať se s tím nemusím rozčilovat a nemusím to v té hlavě držet dlouho. No to byl ale "inteligentní" nápad, Lucie, opravdu si můžeš zatleskat. Když jsem tedy odvážně otevřela učebnici fyziky (o které nikdo neví, jak se doma ocitla), zděsila jsem se, že mám vlastně umět skoro všechno, co v ní je a ..dva týdny před dnem D je to fakt krásné zjištění. Díky Bohu mám hodného švagra, který mi s tím dost pomohl, ale..byly chvíle, kdy..já jsem chtěla vyhodit z okna onu učebnici a ..možná častější, kdy chtěl z okna vyhodit švagr mě :-D
Nicméně, nějak se to stalo a ve výsledku bych i řekla, že jsem za ty dva týdny uměla z fyziky víc než za celých 8 let, co jsem ji měla na základce a gymplu a prostě..jsem si říkala, že to není tak špatné a že to nakonec ještě docela v klidu zvládnu.

Přišel den D, tedy neděle 7.5. a já si to překvapivě až moc klidná štrádovala na trolejbus. Sluchátka v uších, ani mi nepřišlo, že jdu vlastně něco psát.
No, když jsem dorazila na místo, tak mi to začalo pomaličku docházet. Ale pořád žádná hrůza. Všude miliarda lidí. Tak jsem si našla učebnu, kde jsem měla začít psát TSP.
Na ty jsem se nějak moc nepřipravovala. Prostě...něco jsem vyčetla, něco vypočítala, odvodila, něco radši vynechala.. V tomto případě, a je to hnusné, ale bohužel, člověk může fakt jen doufat, že to ti ostatní podělají víc než on sám.
Každopádně to trvalo cca 2 hodiny, což člověka docela vyčerpá. Potom asi půlhodinku pauza, kdy jsem do sebe šťastně hodila oříškovou tyčinku a ještě se naposledy koukala na ty vzorečky do fyziky...

...abych pak na samotném testu zjistila, že vlastně po mně chtějí většinou úplně jiné nebo si to neumím odvodit a ...
Ok, od začátku. Oborový test měl 60 otázek, vždy po 20 z jednoho předmětu - biola, chemie a fyzika. Co se týče bioly a chemie, byly otázky, kde jsem odpověděla hned, někdy chvíli přemýšlela, ale nakonec odvodila. A pár, co je prostě tip - taková ta normálka.
Ale musím se přiznat, že u té fyziky se to moc nelišilo od mých středoškolských písemek - akorát, že tenkrát jsem měla tahák a kalkulačku, tady ani to ne. Snažila jsem se moc neplašit a opravdu některé příklady vypočítat, nějak to prostě..zjistit.. a u některých se snad podařilo, ale někde..jsem prostě musela tipovat úplně.

Musím se přiznat, že po další hodině namáhání mozku jsem se cítila zralá tak akorát na mlácení hlavou do zdi. Ale nějak jsem to překonala a stále si opakovala "Ať se stane co se má stát" a ..prostě, no.. Já ani nevím, pak jsem volala mamce a ta se ptala, jaké mám pocity a ...mně tak nějak došlo, že ani nevím. Že jsem z toho celá taková rozpačitá, nejsem si jistá a ...vlastně se mi o tom ani nechtělo mluvit.
Narvala jsem se do plného autobusu, opět si dala sluchátka do uší a ..jen tak pozorovala město plynoucí okolo.


A ani teď nevím, jak to vlastně ukončit nebo co dodat. Ještě mě čeká jedna část - tedy Jacíkův motorický test, který úspěšně fakt denně trénuju. A výsledky tady těchto by měly být k dispozici do 15. Ale stejně se to pak utváří na základě nějakého součtu percentilů všech těch bodů nebo co já vím.

Musím se přiznat, že jsem fakt ráda, že je to za mnou, protože...mít čas a nezatěžovat hlavu jen učením je fakt božský pocit. Zase si můžu číst - včera jsem začala a rovnou taky dokončila skoro 400 stránkovou knihu #tomuserikaabstak. Nevím, tak nějak ze mě opadl takový ten stres, znáte to.. Na druhou stranu zase se nachytávám u toho, že přemýšlím, co bude a nebude a ..prostě já a mé neutišitelné myšlenky.
Ale prostě...stane se, co se má stát. A nějak to dopadne. Svět se nezboří a bude to...prostě tak jak to má být, věřím v to.
Hlavně mám taky spoustu nápadů, o čem bych chtěla psát.. a chci zase psát! A je mi jedno, že to třeba už moc nikdo nečte, protože píšu nepravidelně až hrůza. Ale..na tom nesejde.. Chci zase trochu víc žít a dýchat a...míň řešit to, co nemůžu ovlivnit. Tak..a radši končím.

PS: Ještě mi tedy můžete napsat vy, odvážlivci, co to čtete, jak si užíváte jarní dny, sluníčko a tak :-) Prostě, zasvěťte mě do normálního světa a života, budu ráda! :-)

INSTAGRAM / FACEBOOK