Jak mě dohání minulost...

Název článku je..no, pro mě výmluvný.
Dnes to bude spíš takové vypsání z mých myšlenek, z toho toku, co mi zase víří hlavou. Jako reakce na včerejší večer a celkově na okolní dění.
Ne, nebude řeč o PPP, ta mě díky bohu nedohání, když se ještě někdy její poslední síly vzedmou, mám obvykle sílu je potlačit a vůbec na to nemyslet.
Tentokrát bude řeč o jiné mé bývalé stránce. Té ještě před PPP.
Já neříkám a rozhodně ji nenazývám špatnou, temnou nebo jakkoliv takto. Zpětně si to omlouvám jako že jsem byla malá a blbá, v pubertě, asi jsem měla neustálou potřebu sobě a svému okolí něco dokazovat, všechny překřikovat, poukazovat na sebe, být středem pozornosti, oblíbená, vážená a já nevím, co všechno...

Včerejší odpoledne probíhalo vcelku v poklidu, neměla jsem tušení, co přijde.
Teda, v poklidu - až na ty všeobecné hádky ohledně focení tabla, ale to je zase jiná story.
Cvičila jsem, pomohla mamce s věcmi, když odjížděla pryč, nachystala si večeři a těšila se, že se uvidím po delší době opět s kamarádkami. Najednou přišel domů bratr a bratranec, že bude párty, je to strašně dlouho, co naši nebyli doma a toho se přece musí využít.
Trochu vyjeveně jsem hleděla, protože..oznámení, ne otázka. Upřímně jsem se taky těšila, že nebudou doma, ale viděla jsem to spíš v poklidném večeru, dělání si svých věcí, odpočinku - po celém týdnu jsem toho měla prostě až...
Ale očividně změna..
Taková na rozpacích jsem se zvedla a šla za těmi kamarádkami, které se nakonec rozhodly mě podpořit, šly se mnou pak k nám, abych tam nebyla úplně mimo a bylo to fajn. Zpočátku...

Všichni okolo se samozřejmě s chutí měli k alkoholu, cigaretám (tedy, doufám, že to byly jen cigarety) a začaly všetečné otázky, proč že já nic nemám, nalejem ti, nestyď se, pro jednou se nic nestane... když pochopili, že fakt ne, tak pro změnu, ty jsi nudná, divné pohledy a už mě nezajímáš. Prostě exot, cvok, vyšinutec..
Na to už jsem ale relativně zvyklá, takže jsem tomu příliš nevěnovala pozornost.
Jenže pak to bylo ještě zvláštnější. Možná si to  beru moc osobně, ale na druhou stranu takové..útoky?
Otázky, jak je možné, že se pořád jen učím (btw, to sebral kdo a kde?), že jsem trapná, na maturitu se učí dva dny předem. A vypracovávání si otázek, když to může udělat někdo jiný? Nebo čtení četby?
A od toho se to odvíjelo dál, přes nejezení brambůrků až po přílišnou tichost a já nevím co všechno.

Vím, že to může znít strašně zmateně pro vás, ale já to prostě nechápu.
Proč lidi nemůžou brát člověka takového, jaký je?
Dobrá, uznávám, dva roky zpátky bych byla jedním z nich, neřešila bych, kolikátý panák už mám v sobě, jestli kouřím cigaretu takovou či makovou, jestli bych neměla plácat slané tyčinky se sladkýma sušenkama. Mlela bych si svoje o tom, jak je maturita ještě strašně daleko a hrála si na to, že pro ni nic nedělám (upřímně nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že se začal učit 2 dny před...to je prostě blbost..jen si neustále musíme na něco hrát!)..
Ale jsem jinde. Je to tak špatně, že jsem se někam posunula? Že jsem se hnula z místa? A že mi to nechybí?

Když jsem pak šla naprosto mrtvá okolo jedné spát, mezitím, co to v obýváku pokračovalo (asi si dovedete představit, jak krásně a do růžova jsem dnes vyspaná), nedalo mi to a pořád mi to vrtalo hlavou. 

Kde se bere ta šílenost někoho soudit proto, že se změnil... a proto, že to podle některých není změna k lepšímu, ale naopak k větší trapnosti, nudě nebo já nevím, jak to nazvat.

Na druhou stranu jsem si říkala, jak jsem šťastná, že už jsem někde jinde. 

Protože být jedna z nich tam, po tom opravdu netoužím.

A hlavně ráno jsem si to uvědomila. Jo, jsem unavená (né ale že bych si za to zrovna mohla sama), ale žádný bolehlav, žádné výčitky. Jen jsem radostně jako vždy vše uklidila (čím to, že můj bratr ten bordel buď nevidí, nebo je mu úplně jedno, že našim to prostě vadí a klame je tím) a jen s napětím očekávám, až přijedou naši a bude doma pěkný mazec.. (a v takové domácnosti se učte a buďte psychicky v pohodě)

Dnes to bylo takové...možná zmatené, ale otevřenější. Měla jsem prostě potřebu se vypsat. Jako už dlouho ne. Ale že by mi bylo zrovna dobře na duši z toho všeho se říct nedá... 

Nechci, aby mě ta minulost doháněla. Na druhou stranu spousta z těch lidí je mi prostě blízká. Nechci je vyměnit natrvalo za nějaké jiné... Ale přesně takto se ty nitky přátelství jednoduše zpřetrhají. Když vám nedají šanci se posunout, změnit, vyvíjet, volně dýchat.

A nebo se pak diví, že když se něco děje, tak nic neví... že člověk nemá chuť se svěřit. A pak to nechápou a je z toho začarovaný kruh.

Ok, ok, už končím. Řekla jsem si, že si zopakuju za tento víkend filosofii.. #hroznašprtka! Což nevím, upřímně, jak moc dnes zvládnu vnímat.

Doufám, že prožíváte sluneční sobotní den o něco lépe.. 

Kdybyste měli nějakou radu, jak proti takovéto minulosti bojovat, budu ráda... Protože nechci, aby jsem se kvůli ní trápila...