Dneska bych se chtěla
zamyslet nad tématem, které je řekla bych
vždy aktuální. Ano, řeč bude o
alkoholu.
A proč že se chci nad ním zamýšlet? Jsem ve věku, kdy všichni mají pocit, že alkohol je
nejlepším kamarádem a bez něj by se nedalo bavit. Je akce, jde se tančit nebo třeba jen na pokec s kamarády a hned se musí začít.
Jé, tebe jsem neviděl dva měsíce, pojď, dáme si panáka!
A oslavíme to skleničkou vína...
Jasně, a že to taky
vždy u jedné sklenky nebo panáka
zůstane...
Byly doby, kdy jsem s tím sama neměla žádný problém. Každou chvíli jsme měli s kamarády nějakou akci a alkohol k nim prostě patřil.
Teď, když se na to koukám zpětně, mi přijde úplně absurdní, že jsme se třeba několik měsíců neviděli a pak jednou za čas na takového akci, kde to ani tak nebylo o tom si popovídat a zjistit, co nového se v životech druhých děje, jako spíš se pořádně opít a dělat kraviny.
Začínalo to nevinně, nějaké ty zdvořilostní konverzace, jedno pivo, jídlo, spousta smíchu, spokojenost.. Jenže jak se posouvaly ručičky na hodinách, šlo to z kopce s námi všemi. Pivo se vyměnilo za tvrdší lihoviny, na jídlo pomyšlení nikdo neměl a v ruce se místo jednohubek začaly objevovat spíš cigarety, které chlast krásně doplnily. Myšlenky a rozhovory začaly ztrácet na smysluplnosti, řešily se čím dál tím větší kraviny, prvním lidem začalo být blbě a ostatní z nich měli srandu.
Někteří to zavčas utli, šli spát nebo pomáhali těm, kteří to už nezvládali. Jiní začali dělat naprosto hloupé věci, které by za střízliva nikdy neučinili. Jen proto, že je začalo ovládat něco silnějšího než byli oni sami.
Proč to tady tak zdlouhavě píšu... Upřímně, přijde mi to šílené.
Já sama zažila s alkoholem takové stavy, které byly tak strašné, že jsem skončila s tím, že už nikdy pít nebudu. A za týden na tom byla stejně, pomyslíte si asi.. Jo, párkrát ano. Ale víte co? Nakonec se to dostalo tak daleko, že jsem si řekla, že už pít prostě nebudu, že mě to mění a akorát mi to ubližuje, shazuje na kolena a podlamuje už tak nevelké sebevědomí, že jsem pořádný alkohol opravdu v puse přes rok neměla. Jasně, na svatbě nebo oslavě jsem měla trochu šampaňského, ale jakmile byla možnost pít něco jiného, měla jsem něco jiného.
A od té doby né jen že mám zvýšené
sebevědomí, protože přiznejme si to, k alkoholu se
žere a pak začíná šílený kruh shazování a pořád dokola (viz
zde), ale taky si umím sama sebe více
vážit. Nedělám už činy pod vlivem těchto látek, kterých bych měla litovat. Z akcí se domů vrátím v
pohodě, rozesmátá, ale další den mě nestíhá ani bolehlav, ani bolesti břicha nebo
nedejbože srdce.
Musím se přiznat, že mi trvalo, než jsem se sem dostala. Vlastně mě to asi stálo jedno strašně vzácné a pro mě důležité přátelství, zdraví, spoustu strachu, bolesti, odhodlání,... A spousty dalšího.
Ale jsem teď tady a alkohol prostě k životu nepotřebuji.
Ano, říkala jsem si několikrát, že přece na rozumném množství není nic až tak špatného. Ale musím se přiznat, že čím víc pozoruji lidi, kteří pijí, tím více mám pocit, že nikdo tu hranici nezná. A pokud ano, tak jim nevadí ji vědomě překračovat a vlastně se tak dostat do stavu...radši nekomentovatelného.
Navíc, nemám prostě ani u kamarádů nebo rodiny dobré zkušenosti s tím, jak se potom dopadá. Kolikrát se tvrdí "Neboj, jdem jen na jedno" a podobně, ale nakonec to skončí úplně jinak. Zažila jsem spoustu nočních probuzení, někdy okolo 4.ráno, spoustu nadávek, které dotyčný křičel jen díky tomu stavu, urážek, rvaček, škytavek, držení vlasů nad záchodem, umývání koupelen a podobně na to, abych na to už prostě sama nechtěla ani šáhnout.
Nejvíce si toho pití a všeho okolo všímám právě díky plesům, na kterých jsem byla. A když jsem řekla, že nepiju, tak to nechápali.
Proč, je čas se radovat?
Jenže... ono není tak těžké si najít důvod. Pít na radost, na žal, na oslavu, za odměnu, za dobré výsledky nebo naopak že se něco nepovedlo,... Důvodů je milion...!!!
Ale neplatí na všechny.
Mám radost? Radši se budu smát, tančit nebo skákat...Jsem smutná? Radši si pustím hudbu, pokusím se zrelaxovat, zacvičit si jógu nebo si pustím nějakou komedii. Chci slavit? Tak půjdu za kamarády a budu to sdílet s nimi, dáme si dobré jídlo, rozebereme to od shora až dolů..
Vždy je jiná alternativa..
A že není tak zábavná?
Já nevím, co je zábavného na ránu s bolestí hlavy, nechutenstvím, bolestmi žaludku, výpadky paměti - a že zrovna s tímto může být spojena celá řada dalších problémů... co jsem to jen provedla, jak jsem mohla, nechtěla jsem nikomu ublížit, nechtěla jsem se líbat s tamtím klukem, nechtěla jsem si roztrhnout své oblíbené šaty nebo rozbít mamčinu oblíbenou vázu.
Ok, zábava, ale...přijde mi, že následky jsou vždycky několikanásobné... a radostné ani náhodou.
Nehledě na to, že mi přijde, že se začíná pít čím dál tím dřív. Jakto, že 12leté děti mají v rukách flašky a cigarety? Jakto, že mají pomalu více zkušeností než já?
Vždyť je to strašné...
Alkohol je asi jistým únikem před problémy.. Stejně jako jakákoliv jiná závislost. Ale je jen únikem, ne řešením! Naopak potom musíme řešit ještě horší následky a ...pomoc nikde.
Já osobně jsem měla alkohol asi taky jako takovou skulinu, do které se schovat. V mém životě prostě asi vždy nějaká je. Nějaká závislost... A jsem neskutečně ráda, že teď momentálně je to fitness a zdravý životní styl, protože minimálně mi tělo neničí, dělám to naopak pro své zdraví, cítím se silnější nejen fyzicky, ale i psychicky, učím se mít sama sebe ráda a líbit se vlastnímu odrazu v zrcadle.
A to je teda mnohem lepší pocit, než před ním stát po probděné noci s černými kruhy pod očima, staženým krkem a rozcuchanými vlasy..
A poslední části mého monologu, který tady vedu, by bylo právě zamyšlení nad fitness a alkoholem dohromady.
Protože se musím přiznat, že si všímám více a více lidí, kteří přes týden jedou ultra clean, řeší makra, cvičí jak blázni, tvoří véčková záda, pumpují bicepsy a dřepují jako o život, tvrdí, jak je cvičení baví a je to jejich život, ale v pátek večer je najdeš v tom nejzahulenějším baru s flaškou rumu v ruce.
Jakože cože?
Já nevím, ale tohle mi dohromady opravdu nejde. Neříkám buď, anebo. Když můj taťka jede hodinu na rotopedu a dá si potom pivo na žízeň, ok.. Ale když jsem v posilovně pečený vařený, beru to vážně a chci výsledky, chci dělat něco pro své tělo, tak proč proboha?
Jen proto, aby se na mě vrstevníci nedívali skrz prsty? Nebo proto, že bych pak seděl v pátek večer doma a nemohl se bavit?
To vůbec není pravda. Taky sem tam jdu s kamarády ven, ale prostě si to nedám. Joo, první měsíce se možná všichni tvářili kysele, říkali mi, že jsem divná, a že si stejně dám, ale když řeknu "ne", tak ne myslím. A už si zvykli, berou mě takovou a spokojeny jsou obě strany..
Omlouvám se, je dost dobře možné, že článek nemá pomalu hlavu a patu, ale píšu to jak mi to jde na mysl. Tak, jak mě to už delší dobu štve a mrzí. Jak pozoruji kamarády, spolužáky a některé členy rodiny, jak si ubližují, dělají věci, kterých později litují a utrácí šílené mraky peněz.
Prostě jsem to potřebovala vyventilovat...