Výletíček do Českého Krumlova a Budějovic

Původně jsem se chtěla rozepsat o něčem úplně jiném, ale..nejsem na to (ještě) připravená.
A proto, že dlouho nebyl žádný článek, chtěla bych se s Vámi podělit alespoň o malý střípek z mých "prázdnin".
V uvozovkách, protože stejně chodím do si vpráce a mám minimum klasického prázdninového volna - respektive teď jsem měla týden, v srpnu bude ještě jeden. No, zas musím říct, že jsem udělala ten krok a dala výpověď - takže od září volno. Na necelé 3 týdny, než mi teda začne škola.
Práce jako taková mi nevadí, kolegové jsou fajn, celkově rozhodně zajímavá zkušenost a jsem ráda, že jsem si tím prošla...Ale podmínky jsou horší...a i když se teď začínají relativně dít věci a snad by se toho mohlo dost změnit, nejsem si jistá, jestli bych to později se školou dávala. Takže, sice mě přemlouvajíl, že jsem šikovná, ale..chci si rozhodně vzít minimálně zpočátku čas a volno, ať vidím, jak moc se z množství učení a  všeho hroutím.
Ale o tom jsem až tak mluvit nechtěla.

Když už jsem měla několik dní volno a žádnou jinou povinnost, rozhodla jsem se zajet aspoň na 2 dny za našima na dovolenou do Českého Krumlova.. protože jsem tam nikdy nebyla a je hezké město.
Cesta, byť z Brna, byla dost dlouhá. Cestou jsem se snažila ještě trochu spát, přece jen jsem vyjížděla dost brzo, ale moc to nešlo. Pak už jsem se bavila jen posloucháním starých písniček a vzpomínala na doby, kdy u nás doma na kazeťáku jely denně.
V Českých Budějovicích jsem pak přestupovala do druhého autobusu a docela creepy feeling, když nastoupíte do autobusu a všude samé asiatské tváře. Jako nic proti, ale najednou jsem si připadala jak na jiném kontinentě :-D
A o moc jiné to ostatně nebylo v samotném Českém Krumlově. U autobusu na mě už čekali naši a společně jsme se vydali dále do městečka.

První, jak jinak, na jídlo. Zapadli jsme do nějaké relativně levné restaurace. Hned jsem si vybrala - měli v nabídce kapra a já rybu neměla dlouho a ...mňam. Geniální volba. Potom jsme už vyrazili na místní hrad/zámek, který je...až nepochopitelně obrovský. Jako..vysoký jak panelák (nebo spíš větší) a jak se táhne přes půl města..nepochopitelné.
Krásné výhledy, spousta fotek, mraky turistů. Nepatříme zrovna k těm, co by museli i dovnitř a absolvovat komentovanou prohlídku, takže to jsme přešli a radši si to udělali po svém. A kochali se výhledy.

Nahoře byla ještě nějaká zámecká zahrada, další obří pozemek, plný květin a fontánek a nakonec ještě nějaké otáčivé hlediště, u kterého jsme nikdo moc nepochopil jak to má vlastně fungovat.

Nějakou uličkou jsme se zas pak dostali dolů do městečka, kde jsme se procházeli úzkýma uličkama, do kterých se mamka hned zamilovala a furt se nad nima rozplývala. Do toho se tam pořád motali turisti, tahali kufry na těch dlažidicových chodnících, no..upřímně, když jsem si pak sedli, že si dáme limonádu a taťka pivo, tak jsme si dost krátili chvíle tím, že jsme jen pozorovali lidi okolo a smáli se některým kulturním projevům :-D

Po několika hodinách procházení jsme byli už takoví unavení, tak jsme si s mamkou koupili každá trdelník a zamířili jsme si sednout k vodě. Trdelník jsem měla po několika letech a dost jsem se na něj těšila, protože..mńam. A byl fakt skvělý, ale ke konci mi dělalo problém jej dojíst..ne velikostí (to bych dala i dvojnásobný :D), ale spíš tím, kolik cukru tam bylo. Žaludek, na to už nezvyklý, dost protestoval, tak jsem pak byla ráda, že jsme jen seděli a pozorovali vodu.
Projížděli lidi na raftech a mně se hrozně zastesklo po sjíždění řek. Už je to teda dost dlouho, co jsem takto někde byla, ale stejně jsou to skvělé vzpomínky a vždycky mě to hrozně bavilo. Takže taková trochu nostalgie..

Pak jsme si šli koupit ještě něco na večeři a v nějakém menším pohoštění, které díky Bohu dosud neobjevili žádní asijští turisté, jsme přečkali čas, než nám měl jet autobus do vesničky, kde naši bydleli.
Chvílemi nás ten den zastihl déšť. ale pořádná sprcha přišla když jsem čekali právě na ten autobus. naštěstí tam byla stříška, ale krásná bouřka se přihnala no.

Busem jsme tedy přejeli k penzionu, tam si dali večeři a ještě se šli chvíli projít po okolí. Onen penzion byl v podstatě přestavěný bývalý statek a okolo byly pořád statkářské budovy. A taky kravičky a jedno naprosto roztomilé telátko. Tak jsem se chvíli rozplývala, i nad krásným západem slunce a užívala si klid okolí, být mimo město a lidi a ...poprvé jsem měla pocit, že by vlastně mohly být nějaké letní prázdniny.
Večer jsme si už pak jen povídali, plánovali zítřejší výlet a unavení po celém dni šli spát.

Další den jsme vstali, dali si snídani, trochu se přioblékli, protože se přes noc dost ochladilo, a zase vyrazili pryč. Pěšky jsme dorazili do vedlejší vesnice, kde byla dole u Vltavy vodácká zátoka (Lucii opět popadla nostalgie a chuť jet na vodu) a takový krásný starý klášter. Prošli jsme to tam, mezitím se udělalo i docela tepleji, a pak se vrátili na nádraží, odkud nám jel vlak do Českých Budějovic.

Bylo akorát poledne, když jsme tam dojeli, takže začalo rychlo procházení města a hledání místa, kde se najíme. Nakonec jsme zalezli do nějaké zapadlé hospůdky, nic moc extra, ale fajn.
Pak jsme hlavně procházeli městem, náměstí a parky okolo Vltavy. Shodli jsme se na tom, že v Českých Budějovicích by nechtěl žít každý (schválně, kdo zná Cimrmana?) a tak nějak jsme spíš bloudili městem. Nebylo tam toho až tak moc zajímavého, foukalo a mně měl jet asi v 17 autobus.

Takže jsme došli na autobusové nádraží, které z nějakého nepochopitelného důvodu je na střeše obchodního domu...weird..
Rozloučila jsem s našima a po cestě jsem poslouchala zase hudbu a snažila se rozluštit jednu hádanku. Pozorovala jsem utíkající cestu. Tím, že se nejelo po dálnici, bylo vidět všechny možné kopce a rybníčky a bylo to fakt hezké.

All in all to byl moc fajn výlet. Na chvíli vypnout a jet někam jinak, podívat se. Potřebovala jsem něco takového. Utéct trochu z toho všeho známého a z Brna...to velkoměsto na mě někdy dost doléhá. Miluju přírodu a hory a klid bez lidí, což je tady skoro nemožné.
Český Krumlov byl fakt hezký, ale takový no..jak to říct. Na mě hodně turistů a nemá to tak nějak..nic svého. A i když jsme se ptali nějaké místní paní, to místo nemá prostě svou historii. Po revoluci se to teprve začalo všecko opravovat a stalo se to sídlem turistů. Ale když člověk vyjde z toho "centra", je to jen další normální město, místy dost komunistické. Nekritizuji, jen podotýkám. Nemá to tam třeba takové kouzlo jako Praha no.
Každopádně určitě za výlet to tam stojí. Jen si člověk musí naostřit lokty a počítat s tím, že výplata se dost ztenčí. Na druhou stranu, s tím se musí počítat snad v každé turistickém městě.

Such a change...?!

Já vím, že poslední dobou když už se k něčemu dostanu, tak je to jen hromada mých keců a myšlenek, co se valí mou hlavou, ale...tak nějak mi to tak více vyhovuje. Nemám potřebu si hrát na nějakou food nebo fitness blogerku (už ne!!), takže se radši vracím ke starým dobrým kořenům, kdy jsem převážně psala o tom, co jsem měla v hlavě/na srdci.

Není to tak dávno, co mě popadla jedna z těch mých nálad, kdy neustále sumíruju a porovnávám a přemýšlím. Nad tím, co je teď a co bylo nějakou dobu zpátky.
A říkala jsem si, jak je super, že jsem se v mnoha věcech hrozně posunula a stojím úúúúplně jinde. Mám jiné hodnoty, celkově se cítím, že jsem se jako člověk dost posunula, zesílila (a tím nemyslím , že jsem nabrala nějakou svalovou hmotu), prostě tak nějak se dostala fakt dál. Do míst, kde se cítím docela i dobře a šťastná.
Ale na druhou stranu...když přijde taková ta nálada a ty chvíle, kdy...cítím, že jsem se nepohla ani o píď. Že jsem pořád stejná zlomená duše, co by potřebovala pomoct, ale jsem tvrdohlavá jako mezek a neřeknu si o ni.

Měla jsem v plánu na to v tu chvíli napsat článek, nějak to rozpitvat, ten posun...ale nějak to odeznělo a já ztratila důvod. Teď to zase přišlo...Ne, ani tak nepřišla ta nálada, ale...jedna osoba mě k tomu trochu inspirovala, protože se zabývala něčím podobným. Nezávisle na tom, že bych s ním o tom mluvila. A mě to překvapilo...

Jasně, že se měníme...Vzhledově, částečně asi i povahou, přizpůsobujeme se tomu, v čem žijeme v současném okamžiku.
U mě se takto situace za poslední 3 roky změnila v podstatě dost. Už nemám hnědé vlasy, ale blond. Nebavím se tolik s lidmi, bez kterých bych v té době nemohla "přežít". Nežiju od víkendu k víkendu, nenadávám na blbé spolužáky a úkoly a učitele. Už ani nemám potřebu se každému zalíbit. Mám tolik kilo, kolik jsem se vždycky bála mít, že je to už "moc", ale ve skutečnosti se teď cítím skvěle. Nemusím mít pořád nalakované nehty a černé linky a na každou popovou písničku nadávat. Nepotřebuji se na každé akci nalít a býát v místnosti ta nejzajímavější.
Změnila jsem se hodně. Tolik, že to někteří neumí unést a už se se mnou nebaví.

Ale je spousta, spousta věcí, které se nikdy skutečně nezměnily. 
Které se prokáží až v těch chvílích, kdy jsem sama se sebou a odmítám za kýmkoli jít...protože mám strach. Strach sama ze sebe, strach ze svých myšlenek, strach z toho, čeho jsem vůbec schopná. A v těch chvílích mi dochází, jak...jsem pořád stejně slabá. Že neumím ty myšlenky potlačit. Neumím se jim bránit. Pochybuji...o světě, o svých snech, o tom, co chci, kdo jsem, co dělám.

Jsem z těch myšlenek upřímně zmatená.
Nechci jim věřit, ale je to...hrozně těžké, když člověka stejně dohoní. Ať jsem kdekoliv, s kýmkoli...Samozřejmě nejvíc, když jsem sama...ale...
...ani nevím, co chci vyjádřit, sakra..jen, že to děsně bolí...
...být už někým jiným, více tím, kým jsem ráda, ale...zároveň úplně stejná...

 

INSTAGRAM / FACEBOOK

Jen tak...

Jen tak...
...protože je sobota večer, já jsem už 5.den po sobě v práci a mám toho tak akorát po krk, odepsala jsem na dostatečný počet emailů, myšlenky mi valí hlavou a ...tím pádem se mi chce psát. Dostat to ze sebe.

Vždycky přemýšlím, jak je možné, že nakonec skončím tak, že mám všeho až nad hlavu. Jako neříkám, pořád by mohlo být "hůř", ale...stejně jsem unavená, rozlámaná a spala bych nejraději až do aleluja.
Jak jsem to dokázala? Práce... jo. Jsem debil, idiot, nevím, jak to nazvat, ale prostě neumím říct "ne".
Když nad tím tak zpětně přemýšlím, nikdy jsem snad nebyla na brigáda nebo v práci, kde by bylo dost lidí. Vždycky bylo potřeba víc lidí na práci, ale nikde nebyli k sehnání. A je tomu tak opět. Možná by celý systém šel lépe, kdyby se s tím šéfové uměly poprat a začaly to řešit zavčas, ale to ne...Takže všecko den předem a rázem jsem tu za tenhle týden vlastně o nějakých skoro 20 hodin víc, než jsem původně měla.
Docela hnus, co si budeme nalhávat.
Ne, že by se peníze nehodily, ale za ty podmínky někdy...to kolikrát nestojí. A jo, mohla jsem odříct, mohla jsem si najít jiný plán, co dělat, ale...už kvůli kolegům to neudělám. Jeden člověk to tu nezachrání, ale třeba se z toho nesesypeme tolik, jako kdyby tu byli beze mě.
Tolik k mé nekonečné dobrosti  hlouposti.

Ani nevím, jestli jsem to tu psala, ale..asi vzhledem k tomu, že je to zas už nějaký čas, co jsem se naposled ozvala, spíš ne...
...jsem přijatá na VŠ! :-)
Na oba obory, na které jsem se hlásila. A ano, ze všech stran poslouchám, jak jsem se rozhodla, respektive jestli jsem se rozhodla pro ten jeden a...trochu mi z toho už hrabe, protože..
Když jsem se to dozvěděla, že jsem tam, tak..jo, za prvé jsem tomu nemohla uvěřit, protože jsem z toho neměla až tak dobré pocity a už jsem si upřímně trochu plánovala, kam bych vlastně odcestovala do zahraničí a tam pracovala/žila/umřela/whatever.
Za druhé jsem si jásala, že má být zápis až za tak relativně dlouhou dobu, že mám čas si to nechat dostatečně projít hlavou a promyslet, co chci. Protože, buďme upřímní, Lucie má opět strach,  že by se to mohlo vyvinout jako loni a...já vím, že to není tragédie, že se všichni hledáme a že to udělala spousta lidí a někteří těch škol a fakult a oborů vyměnili mnohem víc. Ale moje hlava...(ach ta moje hlava!) ..zatímco u ostatních to vnímá jako "v pohodě", ať si dají načas, najdou se, jsou ok, tak u sebe samotné to je...vyhoření, neúspěch, něco za co je třeba trestat...(idiot podruhé..?!?)
No, jenže jak říkám, spousta lidí okolo na mě tlačí, ať se už rozhodnu a diví se, že vůbec přemýšlím a ..já vím, že je to mé rozhodnutí, ale prostě..nepomáhá to.
A tak jsem zase skončila u starých dobrých seznamů PRO a PROTI (přiznejte se, kdo si je taky píše??!). Zatím je výhra nakloněna docela jistě Fyzioterapii....ale zároveň z ní mám strach.
____________________________________________________________________________
Poznámka pod čarou: Lucie má pořád z něčeho strach. Nebo je zmatená. Nebo obojí. Ale to už jste si asi všimli.

Ale konec tohohle, vůbec jsem nechtěla, aby ten článek vyzněl nějak negativně. Protože poslední dobou je svět docela sluníčkový (klepu!!!).
Začíná léto, je teplo, můžu chodit na procházky, dokonce chytám opálení a je prostě hezky. Taková ta letní atmosféra, vzduch, vůně prázdnin, které sice mít nebudu, ale...je to pořád stejný pocit :)
Budu tetou, sestra je těhotná, je doma a odpočívá a všechno vypadá v pořádku a za to jsem fakt neskutečně vděčná!
Byla jsem doma, užila si čas s rodinou. Šla s mamkou na procházku, která se nakonec zvrtla v běh do kopce jen abychom viděly vzlétat horkovzdušný balón. I s taťkou a bráchou jsme se dívaly na koncert One Love Manchester a i když ani jeden z nás takovou hudbu víceméně nespolouchá, tak to bylo fajn to společně prožívat.
Zvládla jsem řídit po delší době a to i v totální chcačce, kdy jsem fakt neviděla nic okolo.
Šla na brusle s kamarádkou, která čerstvě odmaturovala a zvládla se díky ní zasmát věcem, které mě do té doby štvaly, ačkoli jsou místy fakt absurdní.
Viděla se po dlouhé době i s další kamarádkou, se kterou jsem dřív seděla v lavici na gymplu i na základce a ...všechno bylo prostě v pořádku.
Našla si nové bydlení v Brně, kde budu od července a už se na to upřímně moc těším.
Koupila si jen tak lístek na oblíbenou kapelu, která přijede v září. A kalhoty se slony.
Odbarvila si vlasy, takže jsem teď fakt skutečně blond.
Přečetla spoustu skvělých knih a po delší době se vrátila k geniálnímu seriálu Červený trpaslík.
Sešla se v Olomouci s kamarádkou, kterou jsem skoro rok neviděla a se kterou mám toho společného víc než bych byla s kýmkoli zvyklá.
Mohla někoho překvapit a (snad) mu i udělat radost.
Jela na kole.
Dřepla s vlastní vahou (jako s osou, na které bylo naloženo tolik, kolik sama vážím #dreamcametrue).
Podívala se na nádherný film Chatrč.
Zamilovala se do hned několika písniček, které teď vůbec nemůžu vyhnat s hlavy.
Psala - sen, příběh a dokonce jednu realitu.
Zpívala. Hrála na kytaru.

 

 

INSTAGRAM / FACEBOOK

Co mi PPP dala a vzala...

Článek, nad kterým uvažuju už dlouho. 
Už dlouho...jestli jej vůbec napsat, jestli jej vůbec zveřejnit, jestli nad tím vůbec chci přemýšlet. Ale tak nějak se ukazuje, že..možná třeba ani vždycky nechci, ale stejně to dělám.
Jsou to...nějaké dva roky, co jsem se z anorexie začala dostávat a jsou chvíle, kdy mi pomalu ani nedochází, že je to vlastně tak "dávno". Jenže na druhou stranu, jindy se ukážou chvíle, kdy sedím a přemítám, jestli to někdy z člověka vyprchá...jako skutečně...jestli to někdy prostě úplně opustí jeho hlavu a myšlenky..

Možná je to tím, že mi sem tam nějaká dívka napíše, že se potýká s něčím podobným, neví si rady, potřebuje pomoct, vyslechnout. Možná i tím, že jsem sama objevila starou fotku, která mi ukázala, jak zle jsem na tom byla (čím to, že si to takhle šílené vůbec nevybavuju...?).
Prostě a jednoduše, nějak jsem se rozhodla se tomu postavit a skutečně se nad tím zamyslet, protože...ač všichni říkají a asi se tak nějak všeobecně ví, že PPP (poruchy příjmu potravy) toho člověku hodně vezmou, já nalezla i několik věcí, které mi naopak anorexie dala. A víte co je zvláštní? Že jich vlastně není až tak málo.

Rozdíl - 2 roky, cca 15kg 

CO MI VZALA

Začněme tou horší stránkou... protože, od té se dostaneme k těm světlejším věcem...tak nějak, ať to jde v ruku v ruce s pozitivním myšlením.

Je to za mnou...

Ok, jak se tak na to dívám, už je to zase skoro měsíc, co jsem něco přidala.. A fakt to není tím, že bych nechtěla.. Poslední týden jsem měla neskutečný absťák už, chtěla jsem si číst, psát, hlavou se mi honila asi tak miliarda myšlenek a...prostě nemohla jsem, ještě ne..

Ale teď už můžu... Proč? Aaaano, je to tak, světe div se, ale ony slavné přijímačky (proč píšu "slavné" netuším) jsou za mnou.
Pocit je to strašně zvláštní, protože ..byly teď v neděli, takže to není ještě natolik dlouho, aby si to má tvrdohlavá hlavinka už uvědomila. Ale ono to je rozhodně poznat na tom, že mám najednou čas. Ano, jako že se nedrtím fyziologii ledvin, ani fyzikální vzorečky a ani elektronovou konfiguraci prvků...

Tak nějak si uvědomuju, že můj život byl poslední dva měsíce fakt nudný (až na pár světlých výjimek).
Nevím, jestli jsem o tom někdy psala, ale výuka biologie na gymplu, kde jsem chodila, neprobíhala...no, jak to říct..zrovna tak, jak by asi měla. Naše učitelka si vždycky sedla na lavici, vytáhla své pletené ponožky a začala povídat... monotónně...a když jste se po půl hodině vzbudili, většinou jste zjistili, že mluví o delfínech, zemědělském bloku na té škole ještě za dob KSČ, nebo jakými způsoby procvičovat mozkové nervy (ve tmě si nerožnout a snažit se i tak zasunout klíč do zámku a odemknout si :-D). No, stručně řečeno, biologii člověka jsem se teda učila v podstatě od základů. Díky Bohu jsem objevila prima videa, kde je to skvěle vysvětlené, popsané, někdy i nakreslené..(pokud to někoho zajímá, tak boží videa ZDE s českými titulky - ale nejsou tam všechna -a TADY s anglickými - a není tam jen biola, ale hromada dalších předmětů, fakt šikovně vymyšlené)
Z chemie tam byla především biochemie a z té jsem si, světe div se, ještě i dost pamatovala. Takže jsem jen popadla staré sestřiny sešity (protože já své dávno vyhodila :-D a ano, ona z toho maturovala před asi 8 lety a stále leží doma), nějaké učebnice a šlo to. Sem tam něco dohledat na netu, ale..prostě s tím nebyl až takový problém.

Největším oříškem byla fyzika, která byla na Fyzioterapii. A když říkám oříšek, vlastně tím myslím obrovský ořech. Tvrdý a nerozlousknutelný. Strašně jsem si říkala, že to půjde a že to dám na poslední chvíli, ať se s tím nemusím rozčilovat a nemusím to v té hlavě držet dlouho. No to byl ale "inteligentní" nápad, Lucie, opravdu si můžeš zatleskat. Když jsem tedy odvážně otevřela učebnici fyziky (o které nikdo neví, jak se doma ocitla), zděsila jsem se, že mám vlastně umět skoro všechno, co v ní je a ..dva týdny před dnem D je to fakt krásné zjištění. Díky Bohu mám hodného švagra, který mi s tím dost pomohl, ale..byly chvíle, kdy..já jsem chtěla vyhodit z okna onu učebnici a ..možná častější, kdy chtěl z okna vyhodit švagr mě :-D
Nicméně, nějak se to stalo a ve výsledku bych i řekla, že jsem za ty dva týdny uměla z fyziky víc než za celých 8 let, co jsem ji měla na základce a gymplu a prostě..jsem si říkala, že to není tak špatné a že to nakonec ještě docela v klidu zvládnu.

Přišel den D, tedy neděle 7.5. a já si to překvapivě až moc klidná štrádovala na trolejbus. Sluchátka v uších, ani mi nepřišlo, že jdu vlastně něco psát.
No, když jsem dorazila na místo, tak mi to začalo pomaličku docházet. Ale pořád žádná hrůza. Všude miliarda lidí. Tak jsem si našla učebnu, kde jsem měla začít psát TSP.
Na ty jsem se nějak moc nepřipravovala. Prostě...něco jsem vyčetla, něco vypočítala, odvodila, něco radši vynechala.. V tomto případě, a je to hnusné, ale bohužel, člověk může fakt jen doufat, že to ti ostatní podělají víc než on sám.
Každopádně to trvalo cca 2 hodiny, což člověka docela vyčerpá. Potom asi půlhodinku pauza, kdy jsem do sebe šťastně hodila oříškovou tyčinku a ještě se naposledy koukala na ty vzorečky do fyziky...

...abych pak na samotném testu zjistila, že vlastně po mně chtějí většinou úplně jiné nebo si to neumím odvodit a ...
Ok, od začátku. Oborový test měl 60 otázek, vždy po 20 z jednoho předmětu - biola, chemie a fyzika. Co se týče bioly a chemie, byly otázky, kde jsem odpověděla hned, někdy chvíli přemýšlela, ale nakonec odvodila. A pár, co je prostě tip - taková ta normálka.
Ale musím se přiznat, že u té fyziky se to moc nelišilo od mých středoškolských písemek - akorát, že tenkrát jsem měla tahák a kalkulačku, tady ani to ne. Snažila jsem se moc neplašit a opravdu některé příklady vypočítat, nějak to prostě..zjistit.. a u některých se snad podařilo, ale někde..jsem prostě musela tipovat úplně.

Musím se přiznat, že po další hodině namáhání mozku jsem se cítila zralá tak akorát na mlácení hlavou do zdi. Ale nějak jsem to překonala a stále si opakovala "Ať se stane co se má stát" a ..prostě, no.. Já ani nevím, pak jsem volala mamce a ta se ptala, jaké mám pocity a ...mně tak nějak došlo, že ani nevím. Že jsem z toho celá taková rozpačitá, nejsem si jistá a ...vlastně se mi o tom ani nechtělo mluvit.
Narvala jsem se do plného autobusu, opět si dala sluchátka do uší a ..jen tak pozorovala město plynoucí okolo.


A ani teď nevím, jak to vlastně ukončit nebo co dodat. Ještě mě čeká jedna část - tedy Jacíkův motorický test, který úspěšně fakt denně trénuju. A výsledky tady těchto by měly být k dispozici do 15. Ale stejně se to pak utváří na základě nějakého součtu percentilů všech těch bodů nebo co já vím.

Musím se přiznat, že jsem fakt ráda, že je to za mnou, protože...mít čas a nezatěžovat hlavu jen učením je fakt božský pocit. Zase si můžu číst - včera jsem začala a rovnou taky dokončila skoro 400 stránkovou knihu #tomuserikaabstak. Nevím, tak nějak ze mě opadl takový ten stres, znáte to.. Na druhou stranu zase se nachytávám u toho, že přemýšlím, co bude a nebude a ..prostě já a mé neutišitelné myšlenky.
Ale prostě...stane se, co se má stát. A nějak to dopadne. Svět se nezboří a bude to...prostě tak jak to má být, věřím v to.
Hlavně mám taky spoustu nápadů, o čem bych chtěla psát.. a chci zase psát! A je mi jedno, že to třeba už moc nikdo nečte, protože píšu nepravidelně až hrůza. Ale..na tom nesejde.. Chci zase trochu víc žít a dýchat a...míň řešit to, co nemůžu ovlivnit. Tak..a radši končím.

PS: Ještě mi tedy můžete napsat vy, odvážlivci, co to čtete, jak si užíváte jarní dny, sluníčko a tak :-) Prostě, zasvěťte mě do normálního světa a života, budu ráda! :-)

INSTAGRAM / FACEBOOK