Já vím, že poslední dobou když už se k něčemu dostanu, tak je to jen hromada mých keců a myšlenek, co se valí mou hlavou, ale...tak nějak mi to tak více vyhovuje. Nemám potřebu si hrát na nějakou food nebo fitness blogerku (už ne!!), takže se radši vracím ke starým dobrým kořenům, kdy jsem převážně psala o tom, co jsem měla v hlavě/na srdci.
Není to tak dávno, co mě popadla jedna z těch mých nálad, kdy neustále sumíruju a porovnávám a přemýšlím. Nad tím, co je teď a co bylo nějakou dobu zpátky.
A říkala jsem si, jak je super, že jsem se v mnoha věcech hrozně posunula a stojím úúúúplně jinde. Mám jiné hodnoty, celkově se cítím, že jsem se jako člověk dost posunula, zesílila (a tím nemyslím , že jsem nabrala nějakou svalovou hmotu), prostě tak nějak se dostala fakt dál. Do míst, kde se cítím docela i dobře a šťastná.
Ale na druhou stranu...když přijde taková ta nálada a ty chvíle, kdy...cítím, že jsem se nepohla ani o píď. Že jsem pořád stejná zlomená duše, co by potřebovala pomoct, ale jsem tvrdohlavá jako mezek a neřeknu si o ni.
Měla jsem v plánu na to v tu chvíli napsat článek, nějak to rozpitvat, ten posun...ale nějak to odeznělo a já ztratila důvod. Teď to zase přišlo...Ne, ani tak nepřišla ta nálada, ale...jedna osoba mě k tomu trochu inspirovala, protože se zabývala něčím podobným. Nezávisle na tom, že bych s ním o tom mluvila. A mě to překvapilo...
Jasně, že se měníme...Vzhledově, částečně asi i povahou, přizpůsobujeme se tomu, v čem žijeme v současném okamžiku.
U mě se takto situace za poslední 3 roky změnila v podstatě dost. Už nemám hnědé vlasy, ale blond. Nebavím se tolik s lidmi, bez kterých bych v té době nemohla "přežít". Nežiju od víkendu k víkendu, nenadávám na blbé spolužáky a úkoly a učitele. Už ani nemám potřebu se každému zalíbit. Mám tolik kilo, kolik jsem se vždycky bála mít, že je to už "moc", ale ve skutečnosti se teď cítím skvěle. Nemusím mít pořád nalakované nehty a černé linky a na každou popovou písničku nadávat. Nepotřebuji se na každé akci nalít a býát v místnosti ta nejzajímavější. Změnila jsem se hodně. Tolik, že to někteří neumí unést a už se se mnou nebaví.
Ale je spousta, spousta věcí, které se nikdy skutečně nezměnily.
Které se prokáží až v těch chvílích, kdy jsem sama se sebou a odmítám za kýmkoli jít...protože mám strach. Strach sama ze sebe, strach ze svých myšlenek, strach z toho, čeho jsem vůbec schopná. A v těch chvílích mi dochází, jak...jsem pořád stejně slabá. Že neumím ty myšlenky potlačit. Neumím se jim bránit. Pochybuji...o světě, o svých snech, o tom, co chci, kdo jsem, co dělám.
Jsem z těch myšlenek upřímně zmatená.
Nechci jim věřit, ale je to...hrozně těžké, když člověka stejně dohoní. Ať jsem kdekoliv, s kýmkoli...Samozřejmě nejvíc, když jsem sama...ale... ...ani nevím, co chci vyjádřit, sakra..jen, že to děsně bolí...
...být už někým jiným, více tím, kým jsem ráda, ale...zároveň úplně stejná...
Jen tak...
...protože je sobota večer, já jsem už 5.den po sobě v práci a mám toho tak akorát po krk, odepsala jsem na dostatečný počet emailů, myšlenky mi valí hlavou a ...tím pádem se mi chce psát. Dostat to ze sebe.
Vždycky přemýšlím, jak je možné, že nakonec skončím tak, že mám všeho až nad hlavu. Jako neříkám, pořád by mohlo být "hůř", ale...stejně jsem unavená, rozlámaná a spala bych nejraději až do aleluja.
Jak jsem to dokázala? Práce... jo. Jsem debil, idiot, nevím, jak to nazvat, ale prostě neumím říct "ne".
Když nad tím tak zpětně přemýšlím, nikdy jsem snad nebyla na brigáda nebo v práci, kde by bylo dost lidí. Vždycky bylo potřeba víc lidí na práci, ale nikde nebyli k sehnání. A je tomu tak opět. Možná by celý systém šel lépe, kdyby se s tím šéfové uměly poprat a začaly to řešit zavčas, ale to ne...Takže všecko den předem a rázem jsem tu za tenhle týden vlastně o nějakých skoro 20 hodin víc, než jsem původně měla. Docela hnus, co si budeme nalhávat.
Ne, že by se peníze nehodily, ale za ty podmínky někdy...to kolikrát nestojí. A jo, mohla jsem odříct, mohla jsem si najít jiný plán, co dělat, ale...už kvůli kolegům to neudělám. Jeden člověk to tu nezachrání, ale třeba se z toho nesesypeme tolik, jako kdyby tu byli beze mě.
Tolik k mé nekonečné dobrostihlouposti.
Ani nevím, jestli jsem to tu psala, ale..asi vzhledem k tomu, že je to zas už nějaký čas, co jsem se naposled ozvala, spíš ne...
...jsem přijatá na VŠ! :-)
Na oba obory, na které jsem se hlásila. A ano, ze všech stran poslouchám, jak jsem se rozhodla, respektive jestli jsem se rozhodla pro ten jeden a...trochu mi z toho už hrabe, protože..
Když jsem se to dozvěděla, že jsem tam, tak..jo, za prvé jsem tomu nemohla uvěřit, protože jsem z toho neměla až tak dobré pocity a už jsem si upřímně trochu plánovala, kam bych vlastně odcestovala do zahraničí a tam pracovala/žila/umřela/whatever. Za druhé jsem si jásala, že má být zápis až za tak relativně dlouhou dobu, že mám čas si to nechat dostatečně projít hlavou a promyslet, co chci. Protože, buďme upřímní, Lucie má opět strach, že by se to mohlo vyvinout jako loni a...já vím, že to není tragédie, že se všichni hledáme a že to udělala spousta lidí a někteří těch škol a fakult a oborů vyměnili mnohem víc. Ale moje hlava...(ach ta moje hlava!) ..zatímco u ostatních to vnímá jako "v pohodě", ať si dají načas, najdou se, jsou ok, tak u sebe samotné to je...vyhoření, neúspěch, něco za co je třeba trestat...(idiot podruhé..?!?)
No, jenže jak říkám, spousta lidí okolo na mě tlačí, ať se už rozhodnu a diví se, že vůbec přemýšlím a ..já vím, že je to mé rozhodnutí, ale prostě..nepomáhá to.
A tak jsem zase skončila u starých dobrých seznamů PRO a PROTI (přiznejte se, kdo si je taky píše??!). Zatím je výhra nakloněna docela jistě Fyzioterapii....ale zároveň z ní mám strach.
____________________________________________________________________________ Poznámka pod čarou: Lucie má pořád z něčeho strach. Nebo je zmatená. Nebo obojí. Ale to už jste si asi všimli.
Ale konec tohohle, vůbec jsem nechtěla, aby ten článek vyzněl nějak negativně. Protože poslední dobou je svět docela sluníčkový (klepu!!!).
Začíná léto, je teplo, můžu chodit na procházky, dokonce chytám opálení a je prostě hezky. Taková ta letní atmosféra, vzduch, vůně prázdnin, které sice mít nebudu, ale...je to pořád stejný pocit :) Budu tetou, sestra je těhotná, je doma a odpočívá a všechno vypadá v pořádku a za to jsem fakt neskutečně vděčná! Byla jsem doma, užila si čas s rodinou. Šla s mamkou na procházku, která se nakonec zvrtla v běh do kopce jen abychom viděly vzlétat horkovzdušný balón. I s taťkou a bráchou jsme se dívaly na koncert One Love Manchester a i když ani jeden z nás takovou hudbu víceméně nespolouchá, tak to bylo fajn to společně prožívat.
Zvládla jsem řídit po delší době a to i v totální chcačce, kdy jsem fakt neviděla nic okolo.
Šla na brusle s kamarádkou, která čerstvě odmaturovala a zvládla se díky ní zasmát věcem, které mě do té doby štvaly, ačkoli jsou místy fakt absurdní.
Viděla se po dlouhé době i s další kamarádkou, se kterou jsem dřív seděla v lavici na gymplu i na základce a ...všechno bylo prostě v pořádku. Našla si nové bydlení v Brně, kde budu od července a už se na to upřímně moc těším.
Koupila si jen tak lístek na oblíbenou kapelu, která přijede v září. A kalhoty se slony.
Odbarvila si vlasy, takže jsem teď fakt skutečně blond. Přečetla spoustu skvělých knih a po delší době se vrátila k geniálnímu seriálu Červený trpaslík.
Sešla se v Olomouci s kamarádkou, kterou jsem skoro rok neviděla a se kterou mám toho společného víc než bych byla s kýmkoli zvyklá.
Mohla někoho překvapit a (snad) mu i udělat radost.
Jela na kole. Dřepla s vlastní vahou (jako s osou, na které bylo naloženo tolik, kolik sama vážím #dreamcametrue).
Podívala se na nádherný film Chatrč. Zamilovala se do hned několika písniček, které teď vůbec nemůžu vyhnat s hlavy. Psala - sen, příběh a dokonce jednu realitu. Zpívala. Hrála na kytaru.
