Opět po delší odmlce zdravím...
A nevím pořádně, jak začít. Už jsem o svých zmatených pocitech psala dříve (konkrétně
ZDE) a dnes na to asi navážu. Respektive na nějaká rozhodnutí, změny, a tak...
Nechystám se psát ani nějaké shrnutí října, nic podobného. Jedním z důvodů je, že... nebo jinak. Říjen jsem vždy milovala, díky babímu létu, krásnému podzimu, barvám, vůni spadaného listí... Ale svým způsobem jsem si to letos vůbec
nebyla schopna užít.
Možná to bylo jen v mé hlavě, možná ne, ale prostě jsem si nemohla pomoct, tak nějak jsem se cítila strašně dole. Mimo rodinu, mimo přátele, v neznámém prostředí... Byly dny, kdy mi to nevadilo, cítila jsem se naopak nezávislá, v klidu, ale byly dny (
a asi jich bylo podstatně víc), kdy to bylo...prostě
na nic. Neměla jsem pomalu sílu vstát a jít dál, nechtělo se mi nic, do všeho jsem se nutila, šla s nechutí... Nestýkala jsem se s přáteli, protože jsem měla pocit, že na to
nemám čas.
Skrze školu, brigádu a jiné povinnosti.
Podobné období jsem měla i v okolí
maturity, bylo toho na mě moc, nebyla jsem schopna si pořádně zorganizovat
čas, cítila jsem se
sama,
nepochopená, prostě..svým způsobem
na dně. Jenže odmaturovala jsem a bylo to ok, protože nastalo vytoužené volno, léto, pohoda.
Ale upřímně, teď jsem to "
uvolnění" neviděla v žádné brzké budoucnosti. Spíš hodně hodně daleko,
za obzorem, horami, oceánem, prostě na druhé straně planety.
Škola jako taková za to asi nemůže, ale prostě.. cítím,
že to není pro mě.
Obor je sice pro mě zajímavý, ale
ne ten pravý. Když jsem se na něj dostala (
a to i jako na jediný, tudíž jsem jinou možnost "neměla"), netušila jsem, že je studium psychologie vlastně tak zdlouhavé. Tedy, věděla jsem, že když má člověk titul Bc, tak práce moc nesežene. Ale že jí vlastně není o tolik víc i když má člověk titul Mgr, to jsem neměla ani ponětí. Jedná se vlastně o studium podobně dlouhé a komplikované jako medicína. Po 5ti letech studia je nejlepší a nejvhodnější nastoupit ještě na doktorské a začít publikovat, udělat si nějaký kurz, aby člověk mohl pracovat jako klinický psycholog (jo, kurz, co stojí asi 120 000)...
Když jsem to hned někdy zprvu v září slyšela na jedné z prvních přednášek,
zhrozila jsem se.
Nikdy jsem
nebyla zrovna studijní typ. Nepatřila jsem mezi ty, co se večer drilují na test, musí mít dobré známky... Neuměla jsem se učit.
Nemůžu si pomoct, ale mám prostě jiné
priority. Jo, na látku jsem se podívala, přečetla si ji, ale.. většinou to bylo způsobem, že pokud se jednalo o předmět, který jsem měla ráda, měla jsem k němu vztah a i k učiteli, zapamatovala jsem si většinu učiva z hodin. A pak napsala test, na 1,2, a byla spokojena. Pokud se jednalo o předměty, do kterých jsem nebyla moc nadaná (
matika, fyzika, biola,...), tak jsem se sice snažila nějak zúročit čas a kouknout se na to, ale..jak to říct. Nebyla jsem příliš ambiciózní. Prostě tři, čtyři stačí...
Ano, tímto způsobem jsem prolezla gympl. A řekla bych, že docela úspěšně.
Proto se mi svým způsobem
nelíbí koncept vysokých škol.
Ale to odbočuji...
Nechci strávit život učením se z učebnic. Možná tohle bude znít strašně klišé a kdesi cosi, protože jsem relativně mladá, ale...
život mě prostrkal už kdejakými úzkými uličkami, hnusnými událostmi, bolestmi, pády,...že vím, že ...on
mě stejně naučí nejvíc.
Nevím, co přesně chci dělat, ale vím, že tohle to není.
A vím, že mi to bude strašná spousta lidí vyčítat, že jsem hloupá, že mám ještě počkat, vydržet. Že jsem líná, hloupá, neschopná..
A třeba jo.
Nevím.
Ale teď vím, že
tohle není pro mě.
Nikdy jsem se necítila tak
dole, jako tento podzim.
Tolik smutných nálad,
depresí,
stresu. A to i když jsem se potom ve škole už seznámila a dokonce si s jednou holčinou moc sedla.
Stejně jsem každý večer seděla a
přemýšlela. Den ode dne se
cítila staženější. Nesvobodná. Fakt, ale fakt často jsem
brečela.
Ztrácela jsem síly. Řekla jsem to doma, našla pochopení, ale takové to "
Zkus to ještě." A já zkoušela dál a dál, ale kdykoliv jsem byla doma nebo jinde a měla se tam vrátit, popadlo mě úzko u srdce a chtělo se mi jen a jen křičet, trhat si vlasy a zase plakat. Až tak
zoufalá situace.
Až jsem bojovala s tím,
jak se tedy rozhodnout.
Dát na davové šílenství, jít s dobou a řešit titul, jen proto, že někdo míní, že je to v životě podstatné? Nebo víc poslouchat své vytížené tělo i mysl, zbavit se toho a jít na cestu? Neprozkoumanou, která přinese nejistotu?
Asi si dovedete představit, že prostě..
do smíchu v takové situaci moc není.
Prostě jen
zmatek, chaos a hlava přeplněná myšlenkami.
Až to vyústilo
tento víkend. V sobotu jsem měla vstávat ve 4 ráno na brigádu, věděla jsem to, schválně si po celém dni unavená šla lehnout
brzy. Fakt jsem byla utahaná, ale prostě jsem nebyla schopná zabrat. Neustále se mi v hlavě jevily různé
možnosti, co se stane, když se rozhodnu tak, a co když se rozhodnu jinak. Všelijaké
scénáře, smysluplné i úplné blbosti. V jednu chvíli jsem se
potila, v druhou se třásla
zimou.
Srdce mi tlouklo jako splašené. Bylo mi fakt hrozně.
A když jsem nakonec usla, tak se mi zdálo o tom, že běžím ve tmě a neustále narážím, že zvracím a je mi špatně a ..v tom pak zazvonil budík a byl čas vstát a jít makat.
Zní to dost šíleně že? Ale bohužel, fakt realita.
Nechci už více sebe takto
trápit.
Nechci už každý druhý den
brečet. Chci být zase silná, mít důvod se smát, jít za něčím, co mě bude naplňovat. Ne,
nejsem schopná říct v tuto chvíli, co přesně to bude. Vím, že mě to bude stát ještě mnoho hledání a úsilí, ale.. cokoliv, než se plácat na tomto místě.
Tímto článkem nehledám žádné
politování...
..možná
porozumění, ale spíš jsem se
potřebovala vypsat. Možná mě tu bude čekat spousta komentářů, že jsem blbá a vzdávám se příliš rychle. Možná mě někdo pochopí a bude mi přát jinou cestu. A nebo to ani nikdo číst nebude.
Ale já...
každopádně jít chci dál a jinudy. A stále si tím rozhodnutím nejsem 100% jistá, ale..do prčic, kdy si v životě člověk skutečně je? V tuto chvíli to chci udělat a neohlížet se. Až se stane, tak se stane.
Nechci déle trpět. Chci bojovat za to, co může být lepší.